Č. 1257.

Zabírání budov: I. Ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (vládnímu referátu pro veř. práce) přísluší na Slovensku judikovati o opravných prostředcích dle zák. o zabírání budov ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., doplněného zák. z 19. března 1920 č. 180 sb. z. a n. a také podle zákona z 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. — II. Při provádění zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. dlužno vycházeti ze zásady, že zábor budov nebo místností díti se má jen v míře pro dosažení veřejného účelu nutné. Proto lze pro účely obytné dle tohoto zákona zabírati budovy jen potud, aby ukojena byla bytová potřeba zákonem ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. uznaná. — III. Dům nájemní či rodinné obydlí vlastníka domu dle § 1, odst. 3 č. 3 zák. č. 304 sb. z. a n. z r. 1921? — IV. Jaký význam má okolnost, že se vlastník domu v Bratislavě přestěhoval do tohoto svého domu bez úředního povolení k usídlení v Bratislavě, pro jeho nárok na ochranu podle § 1, odst. 3 č. 2 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n.?
(Nález ze dne 27. března 1922 č. 3608.)
Prejudikatura: k I. nál. č. 1251 adm.
Věc: Václav H. v Bratislavě proti vládnímu referátu pro veřejné práce při ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran zabrání budovy.
Výrok: Naříkané rozhodnuti se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem ze dne 11. listopadu 1891 zabral županský úřad v Bratislavě na základě návrhu státního stavebního úřadu v Bratislavě ... a na základě žádosti Fedora H., člena československo-maďarské rozhraniční komise, obyvatele bratislavského, ... po konaném šetření u přítomnosti zúčastněných stran a sice Václava H. jako majitele domu v — ulici č. — a jeho právního zástupce, pak Fedora H. a jeho právního zástupce ve smyslu §§ 1 a 3 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. místnosti ve vile Václava H. v — ulici č. — obývané v poslední době Drem. Františkem F., profesorem bývalé maďarské university v Bratislavě, a sice 4 pokoje, 1 verandu, k bytu patřící vedlejší místnosti, jakož i zahradu náležející k vile, pro obytné účely ve prospěch Fedora H., obyvatele bratislavského, předběžně na dobu do 1. srpna 1922 a to s odůvodněním, že zabrání bytu pro shora jmenovaného považováno bylo za nutné z veřejného zájmu proto, že žadatel jako zástupce ministra s plnou mocí pro správu Slovenska v československo-maďarské rozhraničovací komisi jakož i jako předseda slovenského odboru národní rady čsl. koná státu velmi cenné a důležité funkce, pro které je pobytem v Bratislavě nevyhnutelně vázán. K námitce vlastníka, že následkem zabrání těchto místností zůstane vlastník bez naděje na rodinný byt, nemohlo býti přihlíženo, neboť vlastníkovi, který není čsl. státním občanem, doposud nebylo povoleno ani usídlení v městě Bratislavě, jeho existenční poměry nevážou jej k pobytu v Bratislavě a rodina jeho bydlí v Americe. Při tomto rozhodnutí byla v úvahu vzata i ta okolnost, že místnosti ty byly vlastníkem pronajaty Dru. Františku F., jenž měl právo dle smlouvy bydleti v nich až do 1. srpna 1922.
Naříkaným rozhodnutím byl uvedený zabírací nález žal. úřadem potvrzen s tou změnou, že řečená vila se zabírá na neurčitou dobu a nikoliv s obmezením na dobu do 1. srpna 1922.
Žal. úřad doplňuje důvody první stolice, jež shledal správnými, takto:
Zabírací úřad se může kdykoliv vzdáti zabraných místností a nemožno předem určiti, jak dlouho bude zapotřebí ve veřejném zájmu ponechati zábor v platnosti. Pobyt člena delimitační komise Fedora H. v Bratislavě jest ve veřejném zájmu, ježto tato komise má určeno za sídlo město Bratislavu. Zahrada slouží účelu v zabrané budově sledovanému, ježto patří k zabrané vile. Majiteli byla ponechána jedna místnost na bydlení a na složení zařízení, čímž vyhověno předpisu § 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. Na rodinu majitele vily nebylo třeba bráti zřetele — poněvadž nebydlí dosud v zabraně vile. Rozhodujícím pro posouzení, zda se jedná o nájemní budovu, jest den zabrání. V den záboru vila už nebyla pronajata a mohla býti jako prázdná zabrána. Ježto rodina majitele vily nebydlela v zabrané vile, nemůže týž činiti nárok na ponechání rodinného bytu ve výměře stanovené zákonem ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Škodu uplatňovanou majitelem vily z důvodů, že jeho rodina nemohla z New-Yorku přesídliti do zakoupené vily, nelze uznati, ježto není dokázána, jakož i z toho důvodu, ježto majitel vily neprokázal, že bylo jemu i jeho rodině před provedením záboru uděleno povolení k usídlení se v Bratislavě. Učinil-li majitel zabrané vily před udělením povolení k usídlení v Bratislavě nějaké výlohy, spojené s přesídlením, učinil tak na své nebezpečí. Rovněž nemožno uznati nároky majitele vily Václava H. z titulu bydlení v hotelu, ježto jemu byl ponechán 1 pokoj ve vile a není nucen bydleti v hotelu.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:
Nejprve bylo se zabývati námitkou, která — popírajíc kompetenci žal. úřadu k rozhodování o stížnosti do zabíracího nálezu — uplatňuje tím zmatek, který by zbavoval nař. rozhodnutí veškeré účinnosti a také by nss-u bránil obírati se meritem tohoto rozhodnutí. Tuto námitku inkompetence nemohl však soud uznati důvodnou.
Dle § 3, odst. 7 zák. o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. přísluší vlastníku a uživatelům zabraných předmětů právo stížnosti do zabíracího nálezu ovšem k ministerstvu veřejných prací. Záleží tedy na tom, zda nař. rozhodnuti lze v daném případě považovati za rovnocenné s rozhodnutím ministerstva veřejných prací.
Naříkané rozhodnutí bylo vydáno vládním referátem pro veřejné práce při min. čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska, tedy orgánem ministra s plnou mocí pro správu Slovenska.
Jak nss již ve svém nálezu ze dne 13. června 1921 č. 7741, na který se dle § 44 jednacího řádu poukazuje (srovn. nál. č. 1251), byl vyslovil a podrobně odůvodnil, příslušelo na Slovensku ministru s plnou mocí pro Slovensko judikovati o opravných prostředcích dle zákona o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., doplněného zákonem ze dne 10. března 1920 č. 180 sb. z. a n.
Zásady v tomto nálezu vyslovené dlužno však použíti i na případy, kde jedná se o zábor na Slovensku, provedený podle zákona o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n., neboť dle právního náhledu v řečeném nálezu vysloveného nelze ustanovení § 14 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. považovati za zrušené článkem 9. zákona ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina, takže zmocnění dle cit. § 14 udělené podpírá kompetenci ministra s plnou mocí pro Slovensko i pro obor zákona č. 304 sb. z. a n. z r. 1921. Poněvadž pak řečený referát vládní při tomto ministerstvu zřízený jest jen orgánem ministra s plnou mocí, a rozhodnutí jím vydaná dlužno považovati za rozhodnutí ministra s plnou mocí, tento ministr však — jak bylo uvedeno — je příslušným vykonávati na Slovensku kompetenci ministra veřejných prací dle zákona z 12. srpna 1921, nebylo možno námitku inkompetence ve stížnosti vznesenou uznati za důvodnou.
Pokud se týče věci samé uvažoval nss takto:
Žal. úřad vychází z předpokladu, že pobyt Fedora H. jako člena delimitační komise právě v Bratislavě jest ve veřejném zájmu, ježto tato komise má určeno za sídlo město Bratislavu. Stížnost nenamítá, že by opatřeni bytu určité osobě úřední v místě sídla úřadu in abstracto vybočovalo z mezí veřejného zájmu, který dle § 1 zákona č. 304 sb. z. a n. z r. 1921 jest zákonným důvodem pro zabrání budov neb jejich částí. Pokud však stížnost vytýká, že konkrétně takových předpokladů veřejného zájmu není — namítajíc v podstatě, že Fedor H. není členem řečené delimitační komise ani zástupcem ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, nýbrž že je pouhý commisaire adjoint přidělený předsedovi čsl. delegace při řečené rozhraničovací komisi, dále že tato delegace nemá úřední sídlo v Bratislavě, a že je pro úkol a činnost řečené mezinárodní rozhraničovací komise lhostejno, kde její členové mají své soukromé bydliště — dlužno poukázati k tomu, že st-l v řízení administrativním ničeho podobného nenamítal, naopak sám přiznával důvodnost opatření bytu pro Fedora H. v Bratislavě, prohlásiv výslovně, že ani v nejmenším nechce popříti, že Fedor H. jako člen, pokud se týče zástupce ministra při československo-maďarské rozhraničovací komisi a jako předseda slovenského oboru čsl. národní rady koná velmi cenné a důležité funkce, a že proto musí bezpodmínečně v Bratislavě bydleti. Za tohoto stavu věci sluší námitku, že v daném případě veřejný zájem toho nežádá, aby Fedoru H. byl opatřen byt v Bratislavě, považovati za novotu, kterou se nss podle ustanovení §§ 5 a 6, odst. 1. zák. o ss nemůže zabývati ani po stránce skutkové, ani po stránce právní.
Musí-li za tohoto stavu věci nss vycházeti z předpokladu (§ 6, odst. 1 zák. o ss), že veřejný zájem toho žádá, aby pro bytovou potřebu Fedora H. byl zábor dle zákona proveden, není tím ovšem řečeno, že lze zabrati kterékoliv obytné místnosti a že lze je zabrati v libovolném rozsahu a počtu.
Zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. zmocňuje ovšem zabírací úřady, aby pokud není vhodných místností, zabraly k užívání budovy neb i jednotlivé místnosti pro účely veřejné a pokud toho žádá veřejný zájem i pro účely obytné, jakož i pro přesídlení uživatelů budov nebo místností zabraných podle tohoto zákona.
Omezení, jež zákon tento soukromému vlastníku v zájmu veřejném ukládá, řadí se svou právní povahou k vyvlastnění. Již proto sluší na ně v pochybnosti aplikovati všeobecnou zásadu tento právní institut ovládající, t. j., že odnímá-li veřejná moc v zájmu veřejném jednotlivci právní statky jemu náležející, má se tak vůbec díti jen v míře pro dosažení veřejného účelu nutné (srovnej § 365 o. z. o., § 2 zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. a jiné).
Nelze pochybovati, že na této myšlence spočívá i zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. Některá z jeho ustanovení přímo k tomu ukazují. Dle § 1, odst. 1 lze zabírati »pro veřejné účely« a »pokud toho veřejný zájem žádá«, i pro účely obytné. Stejně jako v druhém případě předpokládá zákon zřejmě i v prvém z obou případů, že určitý veřejný účel zabrání »žádá«, t. j., že pro tento veřejný účel záboru jest zapotřebí. Vždyť »zabírati pro veřejný účel« znamená zabírati tehdy, když a pokud zájem veřejný toho vyžaduje. V § 1, odst. 2, dle něhož určité příslušenství zabrané budovy lze zabírati jen potud, pokud je toho pro dotčeny účel nutně zapotřebí, dostává se základní myšlence, institut vyvlastnění ovládající, t. j., že soukromé vlastnictví má ustoupiti jen skutečným potřebám zájmu veřejného, zcela jasného výrazu.
Z § 2, odst. 1 vychází, že při záboru sluší sice hleděti k »uspokojení« účelu, pro nějž se zabírá, avšak právě toto uspokojení účelu je také nejzazší hranicí, po kterou zásah do individuelní právní sféry je dovolen, a zákon sám dává direktivu v ten smysl, že dlužno zabraných místností co nejhospodárněji využíti, čímž je zřetelně vyjádřena jeho vůle, že zábor nemá překročiti meze nutnosti.
Ze žádného ustanovení zákona nelze vyčísti úmysl, aby za cenu oběti, jednotlivci ukládané, zjednávány byly pro kterýkoliv účel výhody nad míru nutnosti veřejným zájmem, diktovanou. Úmysl takový musil by však býti v zákoně vysloven zcela určitě a nepochybně, neboť každý zásah moci veřejné do majetkové svobody jednotlivce, jež jest i ústavní listinou (§§ 108 a násl.) zaručena, má povahu výjimečnou a musí již proto v pochybnosti býti vykládán na prospěch majetkové svobody.
Z tohoto základního hlediska dlužno tedy také posuzovati otázku, do jaké míry lze dle zákona zabírati budovy neb jednotlivé jejich části pro účely obytné. Ani zde nesmí tedy býti překročena mez nutné potřeby. Do jaké míry však zákon nutnou potřebu bytovou uznává, vyjádřeno jest zcela nepochybným způsobem v § 1, odst. 3 č. 2, kde zákon výslovně odkazuje na ustanovení zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. o zabírání bytův obcemi. Ustanovení toto stanoví sice přípustné maximum bytu, který se v zabrané budově vlastníku vyhrazuje, není však možno za to míti, že zákon chtěl bytovou potřebu osob v zabrané budově ubytovaných vyměřiti štědřeji a podle jiných zásad, než jak měří samému majiteli v jeho vlastním domě. Z toho plyne, že pro účely obytné lze dle zákona č. 304 z r. 1921 budovy jen potud zabírati, aby ukojena byla bytová potřeba citovaným zákonem ze dne 30. října 1919 uznaná. Nad tuto míru nelze mluviti o bytové potřebě ve smyslu zákona.
Dle kategorického předpisu § 3 zákona č. 304 sb. z. a n. smí zabírací úřad rozhodovati o zabrání jen po šeření tam předepsaném, jehož předmětem býti musí všecky skutkové okolnosti pro rozhodnutí významné. Úřad musí tedy z úřední povinnosti zjistiti nejen že osoby, o jejichž ubytování běží, skutečně bytu potřebují, nýbrž musí zjistiti také rozsah jejich bytové potřeby v tom smyslu, jak právě byl vyložen. Především arci musí zjistiti — zejména je-li o to spor — zda místnosti, které hodlá záboru podrobiti, ze záboru podle zákona nejsou vyloučeny.
Stížnost formuluje v těchto směrech několik námitek.
Namítá především, a to ve shodě s odvoláním z rozhodnutí 1. instance podaným, že vila st-lova jest obytný dům nájemní; všechny místnosti v ní byly prý v době zabrání i dlouhou dobu před tím pronajaty Dru F., po jehož odstěhováni do Uher zůstala ve vile jeho choť v jednom pokoji a dala ostatní místnosti vily do podnájmu až do 1. srpna 1922, ovšem beze svolení st-lova.
Tuto námitku nebylo však lze uznati důvodnou. Neboť dle vlastní výpovědi st-lovy, již v odvolání učiněné, vzdal se Dr. F. dne 1. listopadu 1921 — tedy před záborem — celého jím najatého bytu v řečené vile ve prospěch st-le, jenž cde dne 1. listopadu 1921 celého bytu užívá.
Vychází-li tedy žal. úřad z předpokladu, že v den záboru vila již nebyla obytným domem nájemním, nelze v tom shledávati ani rozpor se spisy, ani nezákonnost, neboť dal-li st-l na jevo, že hodlá domu nadále sám pro sebe užívati, určil takto sám svou vlastnickou vůlí, která v té příčině je rozhodnou, hospodářský účel, jemuž jeho dům od této chvíle má sloužiti. Účel ten nezáleží však v tom, aby dům byl obýván způsobem nájemným, nýbrž naopak, aby na dále sloužil vlastníku jako bydliště. Poněvadž však změna hospodářského určení domu nastala nesporně již dříve, než nález zabírací byl vydán, není možno žal. úřadu důvodně vytýkati, že vilu nepokládal za »obytný dům nájemní«.
Naproti tomu nelze uznati správným, dovozuje-li nař. rozhodnutí ve svých důvodech, že řečená vila, nejsouc v den záboru již pronajata, mohla býti jako prázdná zabrána, čímž má snad býti naznačeno, že st-l v domě trvalého bytu nemá a že tedy nemůže se proti záboru brániti námitkou dle § 1 odst. 3 č. 3.
St-l uvedl totiž již v odvolání, že používá sám celého zmíněného bytu ode dne 1. listopadu 1921. Opak tohoto tvrzení nebyl však nijak prokázán. St-l tvrdil dále, že tento byt jest jeho jediným stálým bytem, poukázav k tomu, že vilu koupil v září 1921 se svolením komise pro obchod s nemovitostmi a to jen za tím účelem, aby vilu tuto se svojí rodinou obýval, jakmile se místnosti v ní uvolní, dále že Dr. F. mu ihned jednu místnost uvolnil, ostatních místností pak že užívá od 1. listopadu 1921, a že rodina st-lova, manželka a děti, přijedou v krátkém čase z Ameriky.
Dle tvrzení st-lova byl tedy celý dům již před záborem bytem vlastníka domu. Byl sice dočasně obýván jen st-lem jako přednostou domácnosti, leč jen z té příčiny, že rodina jeho pro překážku pouze dočasnou, totiž po dobu, které vyžaduje přestěhování z Ameriky do Bratislavy, ještě se v něm ubytovati nemohla.
V námitce této uplatnil st-l nárok, který zákon č. 304 sb. z 1921 vyhradil v § 1, odst. 3 č. 3 vlastníku zabírané budovy.
Žal. úřad sice tento nárok st-lův v zásadě uznal, ponechav mu jednu místnost k účelu bydlení a uložení nábytku. Leč tím nebylo jeho zákonnému nároku učiněno zadost. Neboť žal. úřad přiznal st-li méně, než dle zákona o zabírání bytův obcemi může požadovati. Dle § 5, odst. 1 č. 1 tohoto zákona přísluší mu totiž dvě obytné místnosti s příslušenstvím i tehdy, kdyby žal. úřad byl v právu, když odepřel rodině st-lově nárok na byt ve vile ve výměře stanovené zákonem ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., maje za to, že k ostatním členům domácnosti nelze vůbec přihlížeti, protože v době záboru byly nepřítomny a ve vile dosud nebydlely. Leč ani tento právní náhled nemohl nss uznati správným, nýbrž musil se přidržeti náhledu v dosavadní judikatuře o zabírání bytův obcemi stále hájeného, t. j. že nepřítomnost osob ke společné domácnosti náležejících, je-li způsobena dočasnou překážkou, nedává úřadu právo, aby — posuzuje bytovou potřebu — tyto nepřítomné členy domácnosti z počtu vylučoval — srovn. nálezy ze dne 18. prosince 1919 č. 6752 a ze dne 17. května 1920 č. 2729, Boh. č. 415 adm.).
Bylo tedy dle § 3 leg. cit. povinností úřadu, aby vyšetřil, zdali a do jaké míry jsou dány předpoklady nároku st-lova dle § 1, odst. 3 č. 3 cit. zákona, kterýžto nárok uplatnil st-l již v řízení správním pro celou svou domácnost. Bylo zejména třeba zjistiti, zda překážku nepřítomnosti ostatních členů st-lovy domácnosti lze vskutku považovati jen za přechodnou a v kladném případě bylo zjistiti, kolik členu náleží k rodině, pokud se týče k domácnosti st-lově a v jakém rozměru mu byt vzhledem k počtu členů jeho domácnosti podle zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. přísluší.
Okolnost, že st-l v době záboru nebyl státním občanem čsl., jest pro posouzení přípustnosti záboru bezvýznamnou, neboť zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 304 nestanoví co do přípustnosti záboru žádného rozdílu mezi místnostmi obývanými státními občany a takovými, jež obývány jsou cizozemci. Pokud pak se žal. úřad chce opírati o tu okolnost, že st-li dosud nebylo uděleno povolení k usídlení v Bratislavě, dlužno proti tomu uvésti, že dle stavu spisů st-l nesporně v době zabrání v Bratislavě na základě povolení ministerstva skutečně bydlel a otázka, zda se přistěhoval do Bratislavy právem neb neprávem, přichází v úvahu dle § 10 zákona ze dne 17. března 1921 č. 118 sb. z. a n. jen tehdy, jde-li o potrestání a případné vyhoštění jeho ve smyslu tohoto § 10. I kdyby tedy st-l se byl přistěhoval do Bratislavy neoprávněně ve smyslu zákona o omezení práva stěhovacího, pozbyl by ochrany dle § 1, odst. 3 č. 2 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. teprve ode dne uplynutí lhůty jemu k vystěhování z Bratislavy pravoplatně stanovené.
Výsledek předcházejících úvah je tedy stručně ten, že žal. úřad nesprávně vyložil ustanovení § 1, odst. 3 č. 3 zákona o zabírání budov č. 304 sb. z r. 1921, že následkem toho vyloučil ze záboru byt vlastníkův, i kdyby jen o něho samotného se jednalo, v rozsahu menším, než stanoví zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. (§ 5 č. 1 t. z.), a že dále vůbec nehleděl při tom k ostatním členům st-lovy domácnosti, nevyšetřiv, zdali a do jaké míry má býti v daném případě při výměře st-lova bytu i s těmito členy domácnosti počítáno.
Již pro tuto nezákonnost bylo nutno nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss zrušiti.
Stížnost namítá však také, že Fedor H. má obchod a stálý byt o 6 pokojích v nedalekém Růžomberku, kdež bydlí se svojí rodinou a že má mimo to pro svoji soukromou potřebu již jiný byt v Bratislavě v — ul. č. —, sesávající ze 3 pokojů s příslušenstvím, a zabírací usnesení županského úřadu samo nazývá Fedora H. obyvatelem Bratislavským. Nebylo prý tedy třeba, aby pro něho byl zabírán ve vile st-lově druhý byt.
Skutkové okolnosti námitkou touto uplatňované nebyly však v řízení správním uvedeny a není proto nss-u možno k této procesní novotě hleděti a právní význam dotčených okolností skutkových pro otázku záboru oceňovati. Leč v námitce této obsažena jest i výtka neúplnosti skutkové podstaty v tom směru, že nebylo vyšetřeno, do jaké míry jest k ukojení bytové potřeby Fedora H. záboru st-lovy vily zapotřebí. Dle toho, co svrchu bylo vyloženo o rozsahu práva záboru, jest však povinností úřadu, aby vyšetřil rozsah bytové potřeby, která zavdala podnět k záboru budovy. Tato neúplnost skutkové podstaty, k níž nss dle § 6, odst. 2 zák. o ss i z úřední povinnosti musí přihlížeti, jest však podstatnou vadou řízení, pro kterou by bylo nař. rozhodnutí zrušiti, i kdyby nebylo nutno zrušiti je pro nezákonnost. Za daného stavu věci nebylo třeba, aby se soud zabýval otázkou, zdali a do jaké míry by v případě, že by zábor vily odůvodněn byl alespoň částečně, tvořila zabraná zahrada k budově náležející jeden celek s částí budovy záboru snad podléhající, a zda aneb do jaké míry jest jí zapotřebí pro účel, pro který by tato část budovy byla zabrána; neboť dle § 1, odst. 2 cit. zák. zabrány býti mohou dvůr, zahrada neb jiný pozemek, jen spolu s budovami neb místnostmi zabranými a to jen s oněmi, s nimiž tvoří celek tím, že slouží účelu v nich sledovanému, a jest tedy řešení otázky této potud předčasné, pokud není jisto, zdali a do jaké míry mohla býti zabrána budova sama.

Citace:

č. 1257. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 482-489.