Č. 1120.

Obecní statek: Tím, že zákon ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. o zrušení obecního statku nabyl působnosti, nezanikly nároky dosavadních podílníků obecního statku na užitky, podle dosavadního právního stavu již vzešlé, třebas nebyly ještě dobyty.
(Nález ze dne 16. ledna 1922 č. 17257/21.)
Věc: Obec Újezd proti zemskému správnímu výboru v Praze stran prodeje dříví z obecního lesa.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Obecní zastupitelstvo v Újezdě usneslo se dne 2. února 1921 m. j., aby pařezy zanechané z pasek z let 1917, 1918 a 1919 v obecním lese, který byl obecním statkem, byly prodány veřejnou dražbou ve prospěch obce. K odvolání starousedlých Jiřího Sch. a soudr. okresní správní komise rozhodnutím z — usnesení to zrušila s tímto odůvodněním: »Paseky v obecním lese v letech 1917, 1918 a 1919 byly k žádosti obecního úřadu okresním zastupitelstvem povoleny. Pařezy z pokácených stromů byly rozatím ponechány v lese, ježto pro nedostatek pracovních sil nebylo možno je vydobýti. Poněvadž zákon ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. předpisuje pouze, že někdejší podílníci mají své povinnosti splniti nejdéle do konce roku 1919, jinak nestanoví však žádné zpětné působnosti, náleží dříví pokácené ještě před 30. červencem 1919, pokud množství jeho nepřesahuje roční etat, někdejším podílníkům, náleží proto také pařezy, jež z pasek z let 1917, 1918 a 1919 prozatím ponechány ještě v lese, podílníkům dřívějšího obecního statku.«
Nař. rozhodnutím bylo odvolání obce Újezda z rozhodnutí toho podané z důvodu druhé instance zamítnuto. O stížnosti, jež rozhodnutí to napadá pro nezákonnost a vadné řízení, nss uvážil:
Nař. výrok žal. úřadu spočívá na předpoklade, že pařezy z pasek 1917, 1918 a 1919, které jsou předmětem sporu, náležely k užitkům obecního lesa, na něž dosavadní podílníci podle právního stavu, jaký tu byl před vydáním zákona ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n., podle § 70 ob. zř. měli právo, a že ještě před 30. červencem 1919, — kdy zákon onen počal působiti, — nabyli nároku na jich vydání, poněvadž dotyčné paseky byly okresním zastupitelstvem ještě před oním termínem povoleny a provedeny.
Pokud stížnost proti tomu namítá, že ............. nebylo zjištěno, zda starousedlí sporné pařezy nedobyli snad jenom pro nedostatek pracovních sil, jak se v rozhodovacích důvodech praví, nelze v tom spatřovati popření správnosti předpokladu svrchu zmíněného, ježto st-lé jenom připouštějí možnost, že se tak stalo úmyslně, aniž to apodikticky tvrdí, a námitku svou neformulují v ten smysl, že by se rustikalisté svého požitečního práva a nároku na ony pařezy byli vzdali. Poněvadž však, když tu není námitky formulované ve smyslu posléze uvedeném, je okolnost, z jakého motivu rustikalisté pařezů nedobyli, pro otázku, mají-li na ně právo či nikoli, irelevantní, nebylo shledáno vytýkané vady řízení v tom, že úřadem nebylo zjišťováno, stalo-li se tak jenom pro nedostatek pracovních sil či z důvodů jiných. Zůstává tedy předpoklad úřadu, že pařezy, o něž jde, náležely k užitkům obecního lesa ve smyslu § 70 ob. zř., jichž vydání starousedlí ještě před 30. červencem 1919 požadovati měli nárok, neotřesen, a je na sporu toliko, jaký účinek má na nárok rustikalistů na tyto pařezy zákon ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.
Žal. úřad vychází zřejmě z právního názoru, že požitečné nároky k obecnímu lesu, založené v § 70 ob. zř., pokud dospěly ještě před tím, než zákon ze 17. července 1919 počal působiti, zůstaly tímto zákonem nedotčeny bez ohledu na to, zda byly do té doby realisovány čili nic. Nss neshledal, že by názor ten odporoval zákonu. Ze zásady vyslovené v § 5 o. z. o., že totiž zákony, pokud není výslovné stanoveno jinak, nepůsobí zpět, plyne, že nedotýkají se nároků, které před tím, než nabyly účinnosti, staly se existentními. Již z aplikace této zásady na zákon, o nějž zde jde, vychází, že vyslovené jím zrušení požitečných práv najisto nedotklo se oněch nároků z těchto práv vzniklých, jež dospěly a mohly tedy oprávněnci býti realisovány ještě před tím, nežli zákon ze 17. července 1919 nabyl působnosti.
Poněvadž pak podle bezvadného zjištění žal. úřadu pařezy, o něž jde, pocházely z pasek, jež byly řádným způsobem provedeny ještě před tím, než citovaný zákon počal působiti, a na které rustikalisté podle § 70 ob. zř. měli nárok, je závěr, že nárok rustikalistů na tyto pařezy zákonem ze 17. července 1919 zůstal nedotčen, již podle hořejší úvahy po právu odůvodněn, a nebylo proto soudu potřebí zabývati se otázkou, zda zákon ze 17. července 1919 sám neupravuje věc zde spornou způsobem pro dosavadní podílníky ještě příznivějším. Při tom je lhostejná okolnost, ve stížnosti relevovaná, zda dříví, které je předmětem oněch již vzešlých nároku, bylo už pokáceno, či tvoří-li ještě akcesi půdy a tedy podle občanského zákona je vlastnictvím obce. Neboť požitečná práva starousedlých podle § 70 ob. zř. byla (veřejnými) právy k věci cizí, t. j. k obecnímu statku, který byl i před zákonem ze 17. července 1919 vlastnictvím obce. Na tomto poměru vlastnickém se cit. zákonem ničeho nezměnilo. I když tedy sporné pařezy, pokud nebyly dobyty, nesporně jsou vlastnictvím obce, jako byly až dosud, není tím vyloučeno, aby neměly jiné osoby nárok na jejich vydání. Rozhodným je jedině, zda tento nárok po právu existuje, a na tuto otázku bylo, jak dolíčeno, odpověděti kladně.

Citace:

Č. 1120. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 182-184.