Č. 1353.

Stavební právo (Čechy): I. * Povinnost udržovati chodník podle § 92 stav. ř. pro Čechy-venkov nepřechází se stavebníka na obec ipso jure, nýbrž teprve tím, že stavebník odevzdá chodník obci a obec jej převezme; za předpokladů § 92, odst. 3 má ovšem stavebník na převzetí to nárok. — II. Význam ustálené praxe pro další rozhodování úřadů správních.
(Nález ze dne 10. května 1922 č. 6244.)
Věc: Eduard R. v Liberci proti zemskému správnímu výboru v Praze o udržování chodníku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem městské rady z — dáno bylo majiteli domu čp. — povolení k zřízení třípatrové novostavby s dodatkem, že je povinen podél novostavby zříditi 2 m široký chodník z ploten. Stavebník k příkazu tomu zřídil chodník ze šamotových topinek. Výměrem z — stavební úřad na základě místního ohledání udělil povolení užívati novostavby, aniž pozastavil způsob, jak byl chodník proveden.
Na základě oznámení policie z —, že chodník je na jednom místě poškozen, a tak je ohrožena bezpečná chůze po něm, bylo výměrem městské rady z — st-li nařízeno, aby vadný chodník před svým domem, jakmile to počasí dovolí, opravil a zatím učinil opatření, aby chodci nebyli ohroženi. Příkaz ten žal. úřad nař. rozhodnutím potvrdil, a výrok svůj vzhledem k rekursním námitkám odůvodnil tím, že obec sporného chodníku podle § 92 stav. řádu dosud nepřevzala, povinnost udržovati chodník nepřechází pak s majitele domu na obec ipso jure, nýbrž teprve tím, že majitel domu nárok svůj na převzetí uplatní a obec chodník přejme.
O stížnosti, která rozhodnutí naříká jako nezákonné, nss uvážil:
Podle § 92, odst. 1 stav. řádu je stavebník za stanovených tam předpokladů povinen podél svého domu na vlastní útraty zříditi chodník a až do dne, kdy se chodník obci odevzdá, v dobrém stavu jej udržovati. Odst. 3 stanoví, že chodník dle předpisu zřízený přejde ve vlastnictví obce, a že obec je povinna jej nejdéle do roka převzíti, ač nebylo-li do té doby v provedení jeho shledáno žádné vady.
Jak z předpisů těch patrno, nestanoví zákon žádného pevného termínu, kterým by povinnost majitele domu, udržovati chodník v dobrém stavu, přecházela na obec; již z toho jde, že přechod ten nenastává ipso jure, poněvadž by v tomto případě zákon sám musel nutně vysloviti, v kterou chvíli se tak děje. Opak nelze dovozovati ani ze slov odst. 3, že chodník »přejde ve vlastnictví obce«, poněvadž se tak stanoví jenom ohledně chodníku »dle předpisu zřízeného«, a předpokládá se tedy, že řádné zřízení chodníku bylo zjištěno a konstatováno.
Odst. 1 § 92 stanoví zcela jasně, že povinnost udržovati chodník v dobrém stavu stíhá vlastníka domu až do té chvíle, kdy byl chodník obci odevdán. Toto odevzdání předpokládá jednak, že vlastník domu projeví vůli, odevzdati chodník k udržování obci, jednak že obec tuto nabídku přijme a chodník do svého udržování převezme. Dodatkem k tomu odst. 3 stanoví, že obec převzetí chodníku nemůže odepříti, jestliže od zřízení jeho uplynula doba jednoho roku, ač-li nebylo v provedení jeho shledáno žádné vady. Z předpisů těch je patrno, že zákon předpokládá zvláštní formální akt odevzdání chodníku vlastníkem domu a převzetí jeho obcí, když bylo provedeno zjištění, že chodník byl zřízen dle předpisu a je v řádném stavu, a že přechod udržovací povinnosti na obec spojuje teprve s tímto aktem převzetí, při čemž ovšem vlastníkovi domu za předpokladů odst. 3 dává nárok na to, aby obec chodník jí vlastníkem domu odevzdávaný k udržování převzala. Až do té doby je tedy dle odst. 1 k udržování chodníku zavázán vlastník domu, a může se své povinnosti sprostiti jenom potud, pokud se může opříti o nárok právě zmíněný a nárok ten skutečně také uplatní.
Je nesporno, že st-l až do doby, kdy mu byl dán naříkaný příkaz, nároku právě zmíněného proti obci neuplatnil a převzetí chodníku obcí si nevymohl. Převzetí takového nelze ovšem spatřovati ani v tom, že při udělení užívacího povolení pro novostavbu čp. — provedení chodníku nebylo pozastaveno; neboť užívací povolení dle § 124 stav. řádu omezuje se svým účelem a obsahem na předmět stavebního konsensu, a nevztahuje se o sebe na akcesorní závazek stavebníkův, normovaný v § 92 stav. řádu; výslovné převzetí sporného chodníku v kolaudačním výměru z — pak obsaženo není.
Za tohoto stavu nemůže se tedy st-l s úspěchem brániti proti povinnosti nař. rozhodnutím mu uložené. Vzhledem k vylíčenému zákonnému stavu zůstává ovšem zcela lhostejným, zda podle praxe dle tvrzení stížnosti v Liberci obvyklé formální přejímání chodníku obcí se provádí čili nic, neboť z takové zvyklosti, i kdyby skutečně byla zachovávána, nemohl by st-l dovozovati nároku na to, aby byl sproštěn povinnosti, kterou mu ukládá zákon.
Chce-li posléze st-l poukazem na to, že poškození chodníku, které bylo podnětem daného mu příkazu, zaviněno bylo zřízenci obce, uplatniti, že je proto obec povinna škodu tu napraviti sama, dlužno k tomu podotknouti, jednak že § 92 stav. řádu ukládá majiteli domu v mezích svrchu uvedených povinnost udržovati chodník bez ohledu na to, z jakého podnětu povinnost ta se stala aktuelní, jednak že pro uplatňování případného nároku proti obci na náhradu škody způsobené zřízenci obecními není místa v řízení před úřady stavebními.

Citace:

Č. 1353. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 698-700.