Č. 1255.

Úředníci státní: I. Uplatňuje-li veřejný zaměstnanec proti aktu, jímž mu bylo odepřeno jmenování, nároky na jmenování to, z dosavadního služebného poměru svého již nabyté, nejde o případ § 3 lit. f) zák. o správ. soudu a dlužno proto stížnost vyříditi meritorně. — II. Podmínky, za jakých se státní úředníci býv. státu rakouského mohli státi po převratu úředníky státu čsl.
(Nález ze dne 27. března 1922 č. 2803.)
Věc: Dr. Jan S. v B. proti ministerstvu pošt a telegrafu v Praze stran vyplacení služebních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l ustanoven byl od r. 1909 v pragmatikální státní službě jako účetní úředník v odb. účtárně býv. c. k. ministerstva obchodu ve Vídni, posléze v hodnosti účetního oficiála. Od srpna 1914 konal činnou službu vojenskou. Dne 10. listopadu 1918 podal gener. poštovnímu řediteli žádost, aby byl převzat do administrativní (konceptní) poštovní služby čsl. státu a přidělen poštovní spořitelně. Když byl výměrem ministerstva pošt a telegrafů z 22. listopadu 1918 č. — vyrozuměn, že by bylo možno přidělení jeho jenom v dosavadní hodnosti úředníka účetního k poštovnímu ředitelsví v Brně, kdežto otázka zařadění jeho do služby konceptní musela by zůstati vyhrazena době pozdější, oznámil st-l podáním z 26. listopadu 1918, že reflektuje toliko na převzetí do služby administrativní (konceptní) jako poštovní komisař, třebas i jen titulární, jinak že by zažádal o přeložení na trvalý odpočinek.
K podání tomu vyrozumělo min. pošt výnosem ze 16. dubna 1919 st-le, že podmínky, za jakých bylo by možno jej převzíti do čsl. státní služby poštovní, byly mu sděleny již cit. výnosem z 22. listopadu 1918, a že ministerstvo vzhledem k tomu, že st-l v lednu 1919 podal u rakouské poštovní správy žádost za přeložení na trvalý odpočinek, má za to, že se nehodlá již ucházeti o převzetí do služeb čsl. státu. V září 1919 podal st-l u čsl. ministerstva financí žádost za přeložení na trvalý odpočinek a výplatu činnostních požitků až do doby pensionování; ministerstvo pošt tuto žádost jemu postoupenou výnosem z 15. června 1921 zamítlo s odůvodněním, že žadatel nebyl převzat do služeb čsl. státu a nebyly splněny podmínky, které služební pragmatika stanoví pro pensionování státních úředníků. V září 1921 posléze st-l, který zatím usnesením vlády z 24. června 1920 jmenován byl radou sociální péče v resortu ministerstva sociální péče, podal na min. pošt a telegrafů žádost, aby mu byly vyplaceny aktivitní požitky, po případě požitky úředníka kvieskovaného za dobu od 1. ledna 1919 do 30. srpna 1920. Nař. výnosem z 10. listopadu 1921 č. j. — byla žádost tato zamítnuta, ježto žadatel do poštovní služby čsl. státu vůbec převzat nebyl a poštovní správě žádných služeb nekonal.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnost spočívá na právním názoru, že se st-l stal po převratu ipso facto úředníkem státu čsl. v dosavadní své hodnosti účetního oficiála v resortu ministerstva pošt a že až do 30. června 1920 byl aktivním úředníkem čsl. státu v této hodnosti. Názor ten je však naprosto mylný.
Stát československý nevstoupil beze všeho jako právní successor do služebních poměrů založených až do převratu bývalým státem rakouským. Ve smyslu zákona z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragmatika), jenž zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. byl státem československým recipován, mohl služební poměr k státu československému, dávající zaměstnanci povahu státního úředníka československého, od té chvíle, kdy vznikl stát československý, založen býti zásadně toliko ustanovením se strany příslušného orgánu státu československého, a to i v příčině těch osob, které v době převratu byly státními úředníky bývalého státu rakouského, pokud specielní normou zákonnou nebylo stanoveno něco jiného. Zákon z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. upravil sice prozatímně úřadování státních úřadů, avšak jenom pokud byly v oblasti státu československého, a aniž tím vyslovil successi tohoto státu ve služební poměry založené bývalým státem rakouským. Teprve zákon z 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. stanovil, že státní úředníci bývalého státu rakouského, kteří v den vyhlášení tohoto zákona jinou vládou než vládou republiky československé byli ustanoveni, přihlásí-li se a vykonají nařízený slib, zůstávají nadále státními zaměstnanci rep. čsl.; jak výslovně tam uvedeno, platí však ustanovení to jenom o těch státních úřednících, kteří v uvedený den ustanovení byli při státních úřadech v obvodu republiky československé a nevztahuje se tedy na ty státní úředníky bývalého státu rakouského, kteří tehdy ustanoveni byli při úřadech sídlících mimo oblast čsl. republiky. Ohledně těchto zůstalo při zásadě shora vytčené, že stávají se úředníky státu československého teprve tím, že vládou československou byli podle předpisů služební pragmatiky státními úředníky čsl. státu ustanoveni. Mohl tedy také st-l, který ustanoven byl býv. vládou rakouskou státním úředníkem při odb. účtárně býv. c. k. ministerstva obchodu ve Vídni, povahy čsl. státního úředníka nabýti teprve tím, že byl čsl. vládou jako čsl. státní úředník ustanoven.
Na ustanovení takové (»převzetí«) nebylo ovšem žádného právního nároku; nelze proto, ani v přihlášce, kterou st-l učinil u Spolku českých státních úředníků v Dol. Rakousích, — jenž ostatně byl pouhou soukromou organisací a nebyl pověřen výkonem nějakých státních funkcí jménem čsl. státu — po případě v žádosti podané na generálního ředitele pošt a na ministerstvo obchodu, spatřovati uplatnění právního nároku na převzetí do státní služby čsl., ani v usnesení vlády z 24. června 1920, kterým byl ustanoven provisorním radou sociální péče, žádného deklaratorního výroku o tom, že se st-l s účinkem ex tunc uznává čsl. státním úředníkem. Naopak má toto usnesení povahu konstitutivního aktu, jímž pro st-le povaha státního úředníka čsl. s účinkem ex nunc teprve byla založena. Že ostatně i st-l sám takto na věc pohlížel, je zřejmo z toho, že v žádosti podané na min. sociální péče o udělení místa úřednického v resortu sociální péče neuplatňoval nějakého nároku z důvodu dřívějšího svého postavení jako státního úředníka rakouského, a dokonce ani se neoznačoval jako státní úředník, nýbrž jako advokátní koncipient, jenž se uchází teprve o přijetí do státní služby. A samozřejmě nemohl akt ustanovení v civilní státní službě býti nahrazen ani tím, že st-l ve své vlastnosti jako účetní nadporučík složil 13. listopadu 1918 čsl. státu přísahu věrnosti.
Nebyl-li však st-l až do usnesení vlády z 24. června 1920 státním úředníkem čsl., pak bylo také lhostejno, že byla odmítnuta jeho žádost za přeložení na trvalý odpočinek. Odmítnutí to bylo motivováno jednak tím, že st-l nebyl do služeb státu čsl. převzat, jednak že není tu podmínek pro pensionování; touto druhou motivací vzhledem k důvodu na prvním místě uvedenému chtělo býti pouze řečeno, že čsl. stát odmítá převzíti jeho pensi, kterou by mu po případě rakouská poštovní správa byla poskytla, takže ani z tohoto aktu nelze vyčísti, že by žal. úřad byl snad st-le ve sporném období za svého úředníka považoval.
Nebyl-li pak st-l v době od 1. ledna 1919 do 30. června 1920 v státní službě čsl. státu, není také žádného důvodu, aby mu za tuto dobu byly vyplaceny aktiv. požitky stáního úředníka, a je tedy stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 1255. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 479-481.