Č. 1410

.
Živnostenské právo: 1. Ustanovení 5. odst. § 14 c) živn. ř. nelze použíti na živnosti stavební. — 2. Rozdíl mezi složením (vzdáním se) živnosti koncesované a pouhým prohlášením živnostníka, že se na neurčitou dobu zříká provozování živnosti, s výhradou, že živnost bude opět provozovati.
(Nález ze dne 9. června 1922 č. 8205.)
Věc: Jan C. v S. proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností v Praze (za Zemské odborové společenstvo mistrů tesařských v Brně jako stranu zúčastněnou adv. Dr. S. Heller z Brna), stran koncese pro živnost mistra tesařského.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo k odvolání společenstva mistrů tesařských na Moravě zrušeno rozhodnutí zemské správy politické v Brně ze dne —, kterým byla st-li udělena koncese k provozování živnosti mistra tesařského se stanovištěm v S. a odůvodněno nař. rozhodnutí takto:
»Žadatel provozoval živnost koncesovaného tesaře na základě koncesní listiny okresního hejtmanství v Brně ze dne 28. května 1888 o. — až do 1. října 1914, kdy se svého oprávnění bezpodmínečně vzdal. Jeho žádost ze dne 5. dubna 1920 o znovuudělení koncese tesařského mistra nutno tudíž posouditi dle zákona ze dne 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. a ježto žadatel nesložil zkoušku předepsanou v § 9. cit. zákona, musilo býti odvolání zmíněného společenstva vyhověno a udělená koncese zrušena.«
O stížnosti do toho podané uvážil nss toto:
Žal. úřad konstatovati v nař. rozhodnutí, že se st-l vzdal dnem 1. října 1914 živnosti koncesovaného tesaře, kterou provozoval na základě koncesní listiny okresního hejtmanství v Brně ze dne 28. května 1888 č. —
St-l nepopírá, že se této živnosti vzdal, avšak tvrdí, že se jí vzdal dočasně. Živnostenský řád však nerozeznává mezi dočasným a trvalým vzdáním se (složením) živnosti, t. j. určitým prohlášením živnostníka u příslušného živnostenského úřadu 1. stolice, že provozování živnosti zastaví a že ji na dále provozovati nebude. Takovýmto prohlášením zaniká živnost (§ 144, posl. odst. živn. ř.).
Od něho však dlužno rozlišovati prohlášení živnostníka, že se na určitou neb neurčitou dobu zříká provozování živnosti s výhradou, že živnost bude opět provozovati; takové prohlášení není vzdáním se živnosti, nýbrž prohlášením o zastavení provozu živnosti na určitou neb neurčitou dobu a jím živnost nezaniká.
V projednávaném případě jde tedy o to, lze-li podání st-lovo ze dne 36. září 1914 považovati ze vzdání se živnosti či za pouhé oznámení o zastavení provozu živnosti. Tímto podáním oznámil st-1, že živnost od 1. října 1914 neprovozuje a na dále provozovati nebude, a že vrací koncesní listinu, kterou také skutečně přiložil.
Toto určité, bezpodmínečné prohlášení s připojením koncesního dekretu mohl žal. úřad právem považovati za vrácení (vzdání se) živnosti ve smyslu § 144 živn. ř., a to tím více, když st-1 sám ve své žádosti ze dne 5. dubna 1920 výslovně udává, že koncesi »složil«, nedoufaje, že bude »více živnost dále provozovati« a že jde o obnovení staré koncese r. 1914 »složené«.
Vzdal-li se však st-l živnosti, pak tato živnost zanikla. Z té okolnosti, že zákonem ze dne 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. nebylo oprávnění st-lovo založeno na koncesním dekretu z r. 1888 dotčeno, lze odvoditi jen tolik, že st-1 byl dle § 15 cit. zákona chráněn ve výkonu nabytého oprávnění, dokud toto oprávnění nezaniklo; nelze z něho však nijak dovoditi právní nárok na udělení nové koncese.
St-1 ovšem tvrdí, že nežádal o novou koncesi, nýbrž aby jeho stará koncese z r. 1888 byla obnovena a jemu znovu udělena.
Avšak takové obnovování zaniklé živnostenské koncese a její znovuudělování jest zákonu úplně neznámo. Osoby, které znovu chtějí provozovati koncesovanou živnost, kterou dříve provozovaly a jíž se pak vzdaly, musí si vymoci koncesi, a to novou koncesi, poněvadž stará koncese vzdáním se zanikla a nesmí do té doby, než koncesi obdrží, živnost provozovati. Jde jen o to, jsou-li takové osoby v tomto případě sproštěny předložení průkazu způsobilosti čili nikoliv.
St-l má za to, že jest sproštěn průkazu způsobilosti, poněvadž vzdáním se koncese nezanikly v jeho osobě podmínky, za nichž koncese té nabyl, avšak tento názor nemá v zákoně opory. V posledním odstavci § 14 c) živn. ř. jest sice obsaženo ustanovení, že osoby, které chtějí provozovati živnost, kterou dříve provozovaly a jíž se pak vzdaly, jsou sproštěny opětného průkazu způsobilosti, avšak tento předpis jest obsažen v oddílu »Ustanovení zvláštní v příčině živností řemeslných« a vztahuje se tedy pouze na tuto kategorii živností.
V tomto případě však nejde o živnost řemeslnou, nýbrž o živnost koncesovanou (§ 15, bod 6 ž. ř.).
O koncesovaných živnostech ustanovuje 2. odst § 23 a) živn. ř., že dispense od průkazu způsobilosti jsou přípustny, při čemž jest poukázáno na ustanovení § 14 c), jehož předpisů platných pro živnosti řemeslné jest obdobně užíti. Následující odst. § 23 a) obsahuje však ustanovení, že předpis předcházejícího odstavce nevztahuje se k živnostem stavebním.
O takovou živnost však jde (§ 1 zákon ze 26. prosince 1893 č. 193 ř. z.) a nelze tudíž v tomto případě užíti obdobně ustanovení posledního odst. § 14 c) živn. ř., jelikož dispens od průkazu způsobilosti není při stavebních živnostech přípustná.
Jest tedy třeba, aby i při opětném nastoupení živnosti stavební byl průkaz způsobilosti dle předpisů zákona ze dne 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. podán.
Žal. úřad tedy praveni zrušil koncesi st-li bez předložení tohoto průkazu způsobilosti udělenou a jest stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 1410. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 822-824.