Č. 1240.

Horní právo: I. Vytčení ochranného pilíře pod okresní silnicí jest svou podstatou obmezením vlastníka hor co do výkonu jeho práv propůjčením dolových měr nabytých na základě policejní pravomoci všeobecným horním zákonem úřadům horním propůjčené (§§ 170, 220 a násl.) a stejný zákonný podklad i právní povahu mají také veškerá pozdější opatření horních úřadů, kterými se ochranný pilíř již stanovený jakkoli pozměňuje nebo restringuje. — II. Práv a povinností, jež vyplývají pro pro úřady horní z kompetence přikázané jim zákonem v oboru horní policie, nemohou se úřady ty nijak vzdáti npř. tím, že by ponechaly úpravu vztahů mezi horním podnikem a třetími osobami dohodě zúčastněných stran. — III. Horní úřad nepřekročuje meze své kompetence, když udíleje povolení k vyrubání ochranného pilíře silnice učiní povolení — obsahující také předpisy k zabezpečení veřejné dopravy na silnici — závislým od dohody těžařstva s vlastníkem silnice, jejíž integrita by byla vyrubáním pilíře ohrožena. — IV. Není nezákonné, odvolá-li úřad povolení k vyrubání ochranného pilíře pod okresní silnicí na tom základě, že podmínka platně vyslovená nebyla splněna.
(Nález ze dne 21. března 1922 č. 2027.)
Věc: Těžařstvo B. K. v L. (adv. Dr. E. Rindskopf z Teplic) proti báňskému hejtmanství v Praze (min. r. Jar. Máslo) stran dolování pod okresní silnicí z L. do H. L.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Revírní horní úřad v Mostě v souhlasu s okresní správou politickou k žádosti těžařstva B. K. poukazuje k dohodě ujednané mezi těžařstvem a okresním výborem v Mostě podle § 170 a §§ 220 a násl. ob. zák. horn. uznal výměrem ze dne 30. října 1918 č. — přípustným, aby v oblasti ochranného pilíře, stanoveného pro okresní silnici z H. L. do L. výměrem ze dne 4. července 1912 č. —, byla vyrubána uhelná sloj způsobem ve výměru onom vytčeným a za podmínek tam předepsaných. Když později těžařstvo předložilo nový provozovací plán pro vyrubání onoho pilíře, schválil jej týž revírní úřad na základě šetření nově provedeného výměrem ze dne 28. června 1920 č. — opět v dohodě s okresní správou politickou a s poukazem na souhlas okresní správní komise. Do tohoto povolení pojal pod č. 7. toto ustanovení: »Povolení k vyrubání tímto výměrem udělené činí se dále závislým na tom, že horní podnik vyhoví úmluvám, které budou sjednány mezi ním a okresním výborem....«
Jednání mezi těžařstvem a okresní správní komisí navázáno bylo již před vydáním výměru ze dne 28. června 1920. Když pak k dohodě nedošlo a okresní správní komise prohlásila, že souhlas k vyrubání pilíře odvolává, vydal revírní horní úřad výměr ze dne 9. listopadu 1920 č. —, jímž zakázal rubáni v pilíři na tak dlouho, až okresní správní komise odvolá odepření souhlasu k vyrubání pilíře. Odvolání z tohoto výměru báňské hejtmanství naříkaným rozhodnutím nevyhovělo v podstatě z důvodů:
Ze znění výměru revírního horního úřadu ze dne 28. června 1920 č. — jest zjevno, že bylo pomýšleno na novou úmluvu mezi těžařstvem a okresní správní komisí. Ze spisů pak vysvítá, že takováto úmluva sjednána nebyla. Proti námitce těžařstva, že okresní správní komise jest vázána úmluvou ze dne 26. června 1918 resp. ze dne 28. července 1918, poukazuje naříkané rozhodnutí na jasné znění pravoplatného výměru a k tomu, »že bylo věcí těžařstva, aby v novém jednání, jehož podle onoho výměru bylo potřebí, přivedlo k platnosti svoje práva plynoucí z dřívější smlouvy«. Dále pak se v rozhodnutí praví, »že při tomto stavu věci není třeba obírati se otázkou, zdali jinak souhlasu okresní správní komise k vyrubání zásadně jest potřebí«.
Rozhoduje o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí musil nss přihlédnouti nejprve k výtce, že nař. rozhodnutí neobsahuje určitého výroku. Nss musil tuto výtku uznati za oprávněnou potud, že v nař. rozhodnutí není skutečně výslovného výroku o tom, jakým způsobem žal. úřad odvolání k němu podané vyřizuje. Ale se zřetelem k tomu, že obsah nař. rozhodnutí nezůstavuje žádné pochybnosti o tom, že jím odvolání vyhověno nebylo a také stěžující si těžařstvo v tomto smyslu nař. rozhodnutí vyložilo, a jak z podané stížnosti jest zjevno, oním nedostatkem v hájení svých práv nijak nebylo zkráceno, nemohl nss ve vytýkaném nedostatku naříkaného rozhodnutí spatřovati podstatnou vadu formální ani překážku, aby nař. rozhodnutí podrobil po stránce věcné svému přezkoumání.
Svůj nález založil pak na těchto úvahách:
Podle obsahu stížnosti a spisů správních jest nesporno jednak, že výměr revírního herního úřadu ze dne 28. června 1920 nabyl formálně právní moci, jednak, že ujednání, o němž jest řeč v tomto výměru pod č. 7., mezi těžařstvem a okresní správní komisí sjednáno nebylo.
Pokud stížnost dovozuje, že nějaké nové dohody ve věci nebylo potřebí, jest k tomu podotknouti, že znění výměru ze dne 28. čevna 1920 nepřipouští pochybnosti o tom, že ustanovení jeho obsažené pod č. 7. mělo, jak žal. úřad právem uvedl, na zřeteli úmluvy, které teprve mezi těžařstvem a okresní správní komisí měly býti sjednány, tedy úmluvy nové. Mělo-li těžařstvo za to, že nebylo věcných předpokladů, aby nějaké nové úmluvy mezi ním a okresní správní komisí byly sjednány, bylo jeho věcí, aby proti onomu ustanovení vzneslo své námitky v odvolací lhůtě řádným pořadem instančním. Neučinilo-li tak a nechalo vejíti výměr ze dne 28. čevna 1920 v moc práva, nebyly horní úřady povinny zabývati se věcně námitkami popírajícími účelnost a potřebu onoho ustanovení, byly-li vzneseny teprve v pozdějším řízení.
Aby bylo možno posouditi, jaký právní význam sluší přisouditi okolnosti, že k onomu novému jednání nedošlo a že v důsledku toho okresní správní komise prohlásila, že souhlas k vyrubání pilíře odvolává, třeba jest nejprve zkoumati, jaká jest právní povaha výměru ze dne 28. června 1920 i ustanovení do něho pod č. 7. pojatého, a jaký jest skutečný obsah tohoto ustanovení.
Jak ze spisů vysvítá, byl výměrem ze dne 4. července 1912 č. — pro okresní silnici z H. L. do L. stanoven ochranný pilíř. Stanovení takového ochranného pilíře jest opatřením horní policie, tedy opatřením, jehož zákonný podklad spatřovati jest v předpisech §§ 170 a násl., resp. §§ 220 a násl. zák. horn.
Vytčení ochranného pilíře jest svou podstatou omezením majitele hor co do výkonu jeho práv propůjčením měr dolových nabytých na základě policejní pravomoci všeobecným horním zákonem úřadům horním propůjčené. Stejný zákonný podklad i právní povahu mají také veškerá pozdější opatření horních úřadů, jimiž se ochranný pilíř již stanovený jakkoliv pozměňuje nebo restringuje. Opírá se tedy jak výměr ze dne 30. října 1918 č. —, tak i výměr ze dne 28. června 1920 č. — o předpisy §§ 170 a 220 násl., jichž se ostatně první výslovně dovolává. Neboť těmito výměry bylo právě jen za určitých modalit a podmínek povoleno částečné vyrubání ochranného pilíře pro jmenovanou silnici dříve stanoveného. Že úřad, jenž jest oprávněn, aby povolil částečné vyrubání ochranného pilíře, může takovéto povolení v mezích své policejní kompetence vymeziti předepsáním určitých modalit a podmínek, vyplývá z podstaty věci. Takovéto modality a podmínky jsou pak ovšem integrující součástí onoho povolení, určujíce spolu jeho obsah. Povolení může však působiti jedině v mezích daných právě jeho obsahem. Je-li ono povolení dáno pod podmínkou, pak nepůsobí potud, pokud podmínka ta splněna není: do té doby nemůže strana, jíž povolení jest adresováno, vyvozovati z něho pro sebe nějakých práv. Podmínkou v tomto smyslu bylo dle znění výměru ustanovení obsažené ve výměru ze dne 28. června 1920 č. 7. Zákaz dolování v pilíři, jemuž těžařstvo stížností odporuje, není v podstatě své ničím jiným, než výrokem o tom, že povolení výměrem oním udělené nepůsobí, poněvadž podmínka v něm stanovená splněna nebyla.
Z předcházejících úvah vyplývá, že na zcela mylném pojetí věci a také na nesprávném výkladu zákona založeny jsou vývody stížnosti, pokud vyvozují nepřípustnost zákazu dalšího rubáni v pilíři z předpisů §§ 224 a 240 ob. zák. horn., neboť zákaz ten jest, jak již svrchu bylo podotčeno, svou povahou opatřením horně policejním, nelze proto na něj používati ani předpisu § 224 o tom, jak úřady horní mají postupovati, aby zajistily provedení příkazů jimi vydaných, ani předpisů § 240, jež jsou povahy trestní. Poukazuje-li pak stížnost k tomu, že odnětí horních oprávnění jest přípustno jen za předpokladů vytčených v § 240, přehlíží zcela, že předepsání ochranného pilíře, resp. příkaz jeho dalšího zachování, jest — jako policejní opatření vůbec, třeba že nejčastěji znamenají omezení výkonu jistého práva nebo všeobecné svobody — co do právní povahy něco naprosto rozdílného než odnětí práv, o jakém co do oprávnění zakládajících se na zákoně horním mluví §§ 240 a násl. a o němž jedná zvláště oddíl 14. tohoto zákona.
Zákaz prováděti to, k čemu policejní povolení bylo uděleno, vyslovený z důvodu, že nebyly splněny podmínky, na něž povolení bylo vázáno, mohl by býti pokládán za nezákonný jen tehdy, kdyby bylo prokázáno, že povolení samo nebo jeho podmínky jsou neplatny a právně neúčinny.
Poněvadž výměr ze dne 28. června 1920, jak již bylo řečeno, nabyl formální právní moci, nemůže býti brojeno ani proti platnosti jeho, ani proti platnosti podmínky v něm pod č. 7. uvedené námitkami dovozujícími, že pojetí oné podmínky do onoho výměru bylo zbytečné nebo i nezákonné, ježto pouhá nezákonnost rozhodnutí nebo opatření účinky právní moci nevylučuje. Za tohoto stavu věci mohlo by tedy těžařstvo namítati jediné, že ono ustanovení jest podle své podstaty nezpůsobilé jakýchkoli právních účinků a že tedy podmínku v něm obsaženou pokládati jest za nedoloženou. Námitku tohoto druhu lze spatřovati především ve vývodech stížnosti poukazujících k tomu, že úřad, povoluje vyrubání pilíře, byl povinen sám stanoviti bezpečnostní opatření na ochranu povrchu a že tedy nebyl oprávněn, když vyřizoval žádost těžařstva za povolení k vyrubání pilíře, činiti povolení to závislým na dohodě těžařstva s okresní správní komisí.
O námitce té uvážil nss toto:
V rámci kompetence přikázané horním úřadům předpisy §§ 170 a 220 a násl. ob. zák. horn. náleží jim zejména také činiti v mezích zákonem daných bezpečnostní opatření, vzniká-li provozováním podniků horních nebezpečí pro cizí osoby a majetek. Jest tedy úkolem horních úřadů upravovati takové vztahy mezi podniky horními a třetími osobami, jež náležejí podle své povahy pod hledisko horní policie. Práv a povinností, jež vyplývají pro úřady horní z kompetence jim v oboru horní policie zákonem přikázané, nemohou se však úřady horní nijakým způsobem vzdáti, nemohou tedy s právním účinkem odepříti rozhodnutí o úpravě vztahů mezi horním podnikem a třetími osobami, ani výslovně, ani tím, že ponechají úpravu těchto poměrů dohodě súčastněných stran, pokud jde o takové vztahy, k jichž autoritativnímu řešení jsou podle zákona povolány. Takovéto odepření kompetentního rozhodnutí nemohlo by se státi právně účinným ani tehdy, je-li součástí rozhodnutí, jež stalo se formálně pravoplatným. Kdyby tedy úmluva, o níž se zmiňuje výměr ze dne 28. června 1920 pod č. 7., týkala se otázek, náležejících do horně-policejní kompetence úřadů horních, nebyly by úřady ty sproštěny povinnosti ve věci rozhodnouti; tím, že výměrem, byť i formálně pravoplatným, bylo řešení takových otázek ponecháno dohodě stran, byla by uvedená námitka odůvodněna. Ale takovýto výklad onoho ustanovení nemá ani v řízení ve věci prováděném, ani ve znění výměru ze dne 28. června 1920 nijaké opory. Ustanovení pod č. 7. tohoto výměru jest zcela obdobné ustanovení, obsaženému ve výměru ze dne 30. října 1918 rovněž pod č. 7., kdež se praví: »Povolení k vyrubání udělené tímto výměrem činí se dále závislým na tom, že těžařstvo vyhoví úmluvám sjednaným mezi ním a okresním výborem v M.« Jaký byl obsah ujednání tu zmíněného, jest ze spisů rovněž patrno, neboť ujednání bylo tehdy hornímu revírnímu úřadu předloženo. Také jednání, která se děla za příčinou nového plánu provozovacího, týkala se, jak ze spisů vysvítá, závazků, jež těžařstvo podle návrhu okresní správní komise melo převzít stran udržování příslušné části silnice, položení kauce, ručení za škody způsobené třetím osobám, náhrady za zmenšení hodnoty silničního pozemku.
Řešení otázek tohoto rázu však, jak jest patrno, nenáleží do oboru horní policie, ani do kompetence horních úřadů vůbec. Ponechal-li tedy jejich úpravu revírní horní úřad dohodě stran, nelze v tom spatřovati odepření kompetentního rozhodnutí a není tu tudíž shora uvedeného předpokladu, jenž by ustanovení pod č. 7. výměru ze dne 28. června 1920 odnímal právní účinnost a činil je neschopným právní moci.
Jinou námitkou, jíž třeba jest se zabývati v téže souvislosti, shledal nss ve vývodech stížnosti, jejichž podstata je v tom, že úřad, učiniv horněpolicejní povolení k vyrubání pilíře závislým na dohodě stran o otázkách povahy soukromoprávní, zasáhl neoprávněně do takových poměrů mezi stranami, o nichž rozhodovati přísluší výlučně řádným soudům. V tom možno spatřovati výtku, že úřad, pojav ono ustanovení do svého výměru, překročil meze své kompetence. Také výrok, jenž by překračoval meze kompetence rozhodujícího úřadu, byl by ovšem nezpůsobilý nabýti právní moci a byla by pak nezákonná také veškerá další opatření, která by se zakládala jedině na takovém výroku.
Aby mohl posouditi, zdali ono sporné ustanovení č. 7. zahrnuje v sobě překročení kompetence revírního úřadu, musil nss nejprve zjistiti, jaké skutkové a právní předpoklady daly úřadu tomu podnět, aby těžařstvo odkazoval na dohodu okresní správní komise. V té příčině přihlédnouti jest k celkové skutkové i právní situaci, jež byla podkladem výměru ze dne 28. června 1920. Ze spisů jest zřejmo, že v r. 1912 byl na ochranu okresní silnice z H. L. do L. předepsán těžařstvu pilíř. Roku 1918 žádalo těžařstvo, aby mu povoleno bylo částečné vyrubání pilíře toho, aniž by silnice musela býti přeložena. Tuto žádost modifikovalo těžařstvo v r. 1920 potud, že předložilo k schválení nový provozovací plán. Revírní horní úřad provedl o obou žádostech šetření a slyšel horní znalce. Podle výsledku těchto šetření a zejména i podle vyjádření znalců bude vyrubání pilíře míti jisté nepříznivé účinky na těleso silnice, a to zejména ssedání úrovně silnice, — na některých místech o 7—7 1/2 m, — při čemž znalci podotkli, že, ačkoliv lze očekávati, že ssedání bude se díti pozvolně a rovnoměrně, přece jen není vyloučeno, že nahodile objeví se strže, jež by mohly dočasně ztěžovati jízdu vozy.
Jestliže za tohoto stavu věci revírní horní úřad vydávaje povolení k vyrubání pilíře, jak ve výměru z r. 1918, tak ve výměru ze dne 28. června 1920, dovolal se souhlasu okresní správní komise a v obou výměrech odkázal těžařstvo na dohodu s touto komisí a do obou výměrů pojal opatření na zabezpečení veřejné dopravy na silnici, sluší podle názoru nss výměr onen vykládati v ten rozum, že revírní horní úřad, povoluje vyrubání pilíře, vycházel z úsudku, že vyrubání bude míti na těleso silniční takové účinky, které by o sobě vyžadovaly ponechání pilíře nebo odůvodnily zákaz jeho restrikce ve smyslu předpisu §§ 170 a 220 a násl. ob. horn. zák., že však bezpečnostní předpisy do povolovacího výměru pojaté stačí, aby vyloučily takové poškození neb ohrožení veřejných zájmů, jež by ponechání pilíře bezpodmínečně činilo nutným; jinými slovy, že vyrubání způsobí takové porušení neb ohrožení povrchu, jež příčíc se § 170 ob. zák. horn. zakládá nárok majetníka na ochranná opatření, v daném případě nárok okresní správní komise na ponechání pilíře. Spatřoval-li však úřad v tomto nároku z předpisů obecného horního zákona vyvozeném jedinou překážku bránící, aby vyrubání pilíře bylo povoleno, není nijakým překročením kompetence, učinil-li povolení k vyrubání pilíře závislým na tom, že se okresní správní komise onoho svého právního nároku vzdá. Dospěv k tomuto výkladu výměru ze dne 28. června 1920, neshledal nss ani po této stránce důvodu, jenž by ustanovení pod č. 7. výměru činil právně neúčinným, resp. nezpůsobilým právní moci. Nějakého, jiného momentu, jenž by toto ustanovení právní účinnosti zbavoval, ani stížnost neoznačuje, ani nss nenalezl.
Není-li však takových momentů, pak žal. úřad právem odvolal se ve svém rozhodnutí na právní moc výměru ze dne 28. června 1920, aniž zkoumal, je-li tu nějaký zvláštní důvod právní, který by činil souhlas okresní správní komise nezbytným, i kdyby onoho výslovného ustanovení pod č. 7. resp. poukazu na souhlas jmenované komise v onom výměru nebylo. Poněvadž však výměr ten byl již v právní moci, nebylo věcí úřadů, aby vydávajíce zákaz vyrubání pilíře zkoumaly, zdali skutkové předpoklady, z nichž žal. úřad vycházel, pojímaje podmínku č. 7. do povolovacího výměru, jsou správné, ani zda formulace oné podmínky byla ve shodě se zákonem. Tím méně ovšem mohou tyto otázky býti předmětem uvažování tohoto soudu.
K vývodům stížnosti, že výrok naříkaného rozhodnutí stran úmluvy s okresní správní komisí jest nejasným, dlužno ještě podotknouti, že výrok, že bylo věcí těžařstva, aby při novém jednání se správní komisí uplatnilo svá práva z dřívější smlouvy, má povahu pouhého poučení tak, že i kdyby výrok ten byl skutečně nejasným, nemohl by býti pokládán za podstatnou vadu řízení; nss neshledal však výrok ten nejasným, neboť ze souvislosti celého jednání zřejmo, že úřad chtěl tím naznačiti, že těžařstvo, má-li za to, že z dřívější úmluvy nabylo právního nároku proti okresu, aby vyrubání pilíře neodporoval, musí si uznání nároku toho vymoci pořadem práva a že by teprve platný výrok soudu o tom, že se okres dřívější smlouvou svého práva odporovati vyrubání pilíře vzdal, nahradil jeho souhlas s novým plánem dolovacím.
Na základě předchozích úvah dospěl nss k závěru, že žal. úřad neporušil zákon, potvrdiv zákaz rubání pod jmenovanou silnicí z důvodu, že podmínka, pod kterou povolení bylo uděleno, nebyla splněna.
Poněvadž pak tato okolnost, že oné podmínce vyhověno nebylo, jest nesporná, nemůže býti ani řeči o nějaké vadě řízení. Nss také v jiném směru vad řízení neseznal. Musela proto stížnost jako bezdůvodná býti zamítnuta.

Citace:

č. 1240. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 442-447.