Č. 1434

.
Administrativní řízení: I nezákonné rozhodnutí stane se neodstranitelným, nebylo-li postiženým včas vzato v odpor a není-li absolutně zmatečné.
(Nález ze dne 21. června 1922 č. 8735.)
Prejudikatura: Boh. č. 208, 315, 558, 1067 a j.
Věc: Dr. Jan W. v O. n. L. (adv. Dr. K. Schreiter z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (min. taj. Dr. Z. Tlamich) stran povolené s čekatelným.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: 1. Podle tvrzení stížnosti byl st-l výnosem ministra školství a národní osvěty ze dne 12. června 1919 č. - podle § 78 služ. pragm. ze dne 28. července 1917 č. 319 ř. z. dán na dovolenou s čekatelným a o tom zpraven s poukazem na právní účinky tohoto opaření v § 79 služ. pragm. stanovené; zároveň mu bylo sděleno, že dostane zvláštní vyřízení o požitcích, které jemu podle § 79 služ. pragm. po čas této dovolené bude vyměřiti.
Rovněž podle tvrzení stížnosti žádal st-l dne 20. června 1919 za sdělení důvodů podle §§ 89 a 88 služ. pragm., což se stalo přípisem ředitelství ústavu z — na základě výnosu předsednictva zemské školní rady
z — a výnosu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 26. srpna
1920 č. —.
Proti tomu podal st-1 podle §§ 89, 88 a 78 služ. pragm. podrobné námitky.
Přípisem předsednictva zemské školní rady z — bylo st-li sděleno, že jej ministr školství povolává výnosem ze dne 30. května 1921 č. — na základě § 79, odst. 3. služ. pragm. profesorské k opětnému nastoupení služby s právní platností dnem tohoto rozhodnutí, při čemž upouští od požadavku prohlídky úředním lékařem. Zároveň udělena mu do konce školního roku 1920-21 dovolená a připomenuto, že o způsobu, jak bude jeho služeb dále použito, bude rozhodnuto zvláštním výnosem.
Konečně sděleno jemu, že činí se zároveň opatření, aby mu byly ode dne 1. června 1921 poukázány zákonité příjmy, vyplývající ze započtení služební doby podle zákonů a nařízení nyní platných, při čemž ovšem doba od 13. června 1919 až do opětovného povolání k činné službě zůstává pro postup platový nezapočtena a že výhody z připočtení let válečných bude mu možno přiznati teprve tehdy, až bude provedena jeho kvalifikace a bude-li aspoň dobrá.
Nss neshledal stížnost důvodnou, vycházeje z těchto úvah:
1. Stížnost směřuje jedině proti výnosu žal. úřadu ze dne 30. května 1921 č. — a jest také jen v příčině tohoto výnosu podána ve lhůtě 60ti denní, stanovené § 14 zák. o ss.
Stížnost nemůže směřovati ani proti výnosu žal. úřadu ze dne 12. června 1919 č. —, ani proti jeho výnosu ze dne 26. srpna 1920 č. —, pokud se týče byla by proti těmto výnosům opožděnou pro zmeškání uvedené lhůty 60denní a proto nepřípustnou. Vzhledem k tomu nemohl se soud také vůbec zabývati námitkami písemné stížnosti a ústního přednesu při veřejném líčení, které čelí proti výnosům ze dne 12. června 1919 a 26. srpna 1920, pokud se týče mohl se námitkami zabývati jenom potud, pokud směřují proti nař. rozhodnutí ze dne 30. května 1921.
2. Tímto rozhodnutím — pokud st-li bylo sděleno a jím jest bráno v odpor — vyslovil žal. úřad, že povolává st-le z poměru dovolené s čekatelným zpět k činné službě, při čemž též stanoveno, že doba ztrávená na dovolené s čekatelným zůstává pro postup platový nezapočtena.
Stížnost vidí pak nezákonnost a vadnost těchto výroků v tom, že úřad žal. vychází z faktického předpokladu, jakoby st-l byl na dovolené s čekatelným, čemuž prý tak nebylo, poněvadž dání st-le na dovolenou s čekatelným nebylo vysloveno s konečnou platností, naopak řízení v tom směru zahájené dosud není skončeno.
Za vylíčeného stavu věcí jest otázka, zda st-l v době vydání nař. rozhodnutí na dovolené s čekatelným byl či nebyl, pro tento spor toliko předpokladem skutkovým, kterým se nss může zaměstnávati toliko s hlediska § 6 svého zákona. Mohl tedy toliko zkoumati, zda předpoklad, že st-l byl ve stavu dovolené s čekatelným, jest ve shodě se spisy, zejména zda doložen jest výnosem ze dne 12. června 1919.
Stížnost dovozuje, že výnos tento není konečným rozhodnutím o oné otázce, poněvadž byl vydán bez předchozího řízení předepsaného §§ 78, 88 a 89 služ. pragm. učitelské.
Podle uvedených předpisů má ovšem úřad, chce-li učitele dáti na dovolenou s čekatelným, jemu nejprve úmysl tento sděliti, při čemž jest připojiti důvody a vyhraditi právo námitek do 14 dní. Tento postup žal. úřadem zachován nebyl, naopak vydáno ihned rozhodnutí a to rozhodnutí definitivní.
Že výnos ze dne 12. června 1919 nutno pojímati jako »rozhodnutí správního úřadu« ve smyslu § 2 zák. o ss, jest patrno z jeho jasného znění, z citace §§ 78 a 79 služ. pragm., jakož i z toho, že ihned činí se důsledky definitivního výroku o dání na dovolenou s čekatelným (odevzdání řízení ústavu, poukaz nižších požitků).
Tím, že rozhodnutí to vydáno bez šetření předpisů §§ 88 a 89 služ. pragm., bylo rozhodnutí snad vadné nebo i nezákonné; nss nemůže se však nyní těmito otázkami již zabývati, poněvadž st-l ve lhůtě 60denní §em 14 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 předepsané, proti onomu rozhodnutí stížnosti k nss-u nepodal, takže se rozhodnutí ono stalo neodstranitelným.
Tím, že st-l žádal za sdělení důvodů, pokud se týče podal námitky k žal. úřadu, nemohl ani prodloužiti uvedenou lhůtu 60denní, ani nezbavil onen výnos z 12. června 1919 povahy »rozhodnutí«.
Způsob, jakým rozhodnutí ono bylo vydáno, nezakládá také ani absolutní jeho zmatečnost, ke které by musil nss kdykoli přihlédnouti, neboť pochází od úřadu kompetentního a jest stylisováno zřetelně jako »rozhodnutí«, takže st-l nemohl snad nejasnou stylisací býti v tomto směru uveden v omyl.
Ono rozhodnutí z 12. června 1919, kterým st-l dán byl na dovolenou s čekatelným, stalo se tudíž — jak již uvedeno — následkem toho, že st-l proti němu včas stížnost k nss-u nepodal, neodstranitelným. Jestliže pak žal. úřad za tohoto stavu věcí pokládal st-le za učitele, který je na dovolené s čekatelným, nelze tomuto závěru vytýkati ani odpor se spisy, ani neúplnost ani porušení podstatných forem řízení a jest tedy i soud podle § 6, odst. 1 svého zákona na tento skutkový předpoklad vázán. Byl-li však st-l na dovolené s čekatelným, nelze v mezích námitek stížnosti shora precisovaných, pokud se týče v tomto stadiu sporu přípustných, v nař. výroku žal. úřadu z 30. května 1921 shledati ani nezákonnost ani vadnost.
Proto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1434. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 871-873.