Č. 1144.

Stavební právo: 1. Článkem 2. zák. z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. byly v rep. čsl. prozatím v platnosti zachovány všecky právní normy do 28. října 1918 plativší, pokud se s podstatou nového státu daly srovnati, tedy i t. zv. cís. nařízení, zejména také cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. o stavbách požívajících výhod. — 2. Právní věta jako u č. 195-1 a 261-2.
(Nález ze dne 28. ledna 1922 č. 1181.)
Věc: Obec Karlovy Vary a spol. (adv. Dr. O. Kobler z Karl. Var) proti ministerstvu obchodu (za zúčastněnou stranu B. adv. Dr. Lev Winter z Prahy) stran schválení stavby továrny na porcelán.
Výrok: Stížnosti se jednak odmítají jako nepřípustné, jednak zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: K žádosti S. B., průmyslníka v B. a Ludvíka R., továrníka v B. pod firmou B., k. závody, společnost s r. o., byla projektovaná stavba továrny na výrobu porcelánu v N. R. prohlášena za stavbu výhod požívající dle cís. nařízení ze 16. října 1914 č. 284 ř. z.
Nař. výnosem dalo min. obchodu o tom věděti žadatelům i st-lům a současně schválilo v dohodě s min. veřejných prací, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, sociální péče, zemědělství a železnic na základě § 2 cit. cis. nař. projekt továrny za podmínek ve výnosu uvedených. Při tom bylo vysloveno, že se současně nařizuje, aby provedeno bylo další řízení podle §§ 4 a 5 cis. nař.
Všem stížnostem proti tomuto výnosu podaným společný jsou tyto námitky, ač jsou z části nestejně formulovány a odůvodněny:
1. Cís. nařízení ze 16. října 1914 č. 284 ř. z., na němž je jak naříkaný výnos, tak i veškeré předcházející řízení založeno, není v republice Česko-slovenské platnou normou. . Nejsou ani dány předpoklady, za kterých bylo použití výjimečných ustanovení cis. nařízení z r. 1914 přípustno.
3. Provedené řízení bylo i s hlediska cis. nařízení vadné. Nález založen je na těchto důvodech:
ad 1. Námitka, že ustanovení čl. 2. zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n., jímž veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení prozatím zachovány byly v platnosti, nevztahuje se na císařská nařízení vydaná na základě § 14 st. zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 141 ř. z., jest zřejmě mylná. Nemůže býti nijaké pochybnosti o tom, že výraz »veškeré dosavadní zákony a nařízení« neznačí nic jiného, než veškeré (do 28. října 1918) platné právní normy. Účelem cit. zákona z 28. října 1918 bylo, jak se v 1. odst. jeho vykládá, zachovati dosavadní právní řád, pokud se s podstatou nového státu dá srovnati, i za stavu nového. Pro tento účel bylo zcela lhostejno, jaký byl ústavní podklad jednotlivých právních norem do 28. října 1918 v bývalém státě rakouském (v Uhrách) plativších, jen měly-li do této doby právní platnost. Za tohoto předpokladu jim byla zachována jejich právní povaha prozatím i nadále; měly-li platnost zákona, podržely ji i po 28. říjnu 1918, ať již označeny byly jakkoli (zákony, cís. nařízení, patenty, dvorní dekrety atd.). Také veškeré zákonodárství státu čsl, právní platnost norem vydaných v bývalém státě rakouském ve formě císařských nařízení, pokud 28. října 1918 platily, uznává tím, že na nich dále buduje, je mění. platnost jejich prodlužuje nebo je výslovně ruší. Na příklad buďtež tu uvedeny:
Zákon z 20. prosince 1918 č. 92 sb. z. a n. a další zákony týkající se pensijního pojištění (zákon z 5. února 1920 č. 89, z 12. srpna 1921 č. 299 a z 21. prosince 1921 č. 484 sb. z. a n.), zákon z 24. července 1919 č. 446 sb. z. a n., z 1. dubna 1921 č. 155 sb. z. a n. a mnoho jiných.
Jest tedy zcela neodůvodněn názor, že cis. nařízení podle § 14 stát. zákl. zákona č. 141 z r. 1867 jsou z ustanovení zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. vyňata.
Stížnosti namítají, že cís. nařízení ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. již před vznikem státu čsl. pozbylo platnosti podle 2. odst. § 14 stát. zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 141 ř. z., ježto nebylo předloženo k schválení nejbližší říšské radě po jeho vydání svolané a to do 4 neděl po sejití, jak právě uvedený předpis vyžadoval. Toto tvrzení stížnosti se nesrovnává však se skutečností. Cís. nařízení ze 16. října 1914 vyhlášeno bylo v částce 156 říšského zákoníka, vydané dne 17. října 1914. Říšská rada před tím dnem 16. března 1914 odročená (Vest. min. vnitra z 18. března 1914 č. 5) byla po vydání onoho cís. nařízení poprvé zase svolána na den 30. května 1917 císařským patentem z 26. dubna 1917 č. 183 ř. z. Podle stenografického protokolu o 22. zasedání posl. sněmovny z 30. května 1917 bylo tohoto dne, tedy v den zahájení zasedání, cís. nařízení ze 16. října 1914 předloženo k ústavnímu schválení. Bylo tudíž předpisu 2 odst. § 14 stát. zákl. zákona č. 141 ř. z. z r. 1867 vyhověno. Že by byl některý sbor zákonodárný schválení onomu cís. nař. odepřel, nebo že by bylo zbaveno účinnosti nařízením vydaným po rozumu § 10 tohoto cís. nař. nebo nějakým aktem zákonodárným, stížnosti ani netvrdí.
Poukazuje-li se v stížnostech k tomu, že dnes není již oněch mimořádných válkou způsobených poměrů, jež daly podnět k vydání císařského nařízení a k nimž odkazuje jeho § 1, sluší podotknouti, že cit. již § 10 vyhradil vládě, aby »až opět nastanou normální poměry«, stanovila nařízením den, kdy cís. nařízení pozbude účinnosti; jest tedy výslovným předpisem cís. nařízení samého upraveno, jak zanikne jeho účinnost a nelze tedy pop minutí platnosti jeho dovozovati z pouhé změny poměrů, pokud vládou nařízení ve smyslu uvedeného předpisu nebylo vydáno.
Jsou tedy veškeré námitky popírající zákonnou platnost cís. nařízení o stavbách požívajících výhod neodůvodněny.
ad. 2. Pokud stížnosti namítají, že v daném případě nebyly dány předpoklady, za kterých stavby mohou býti podle § 1 cit. cís. nař. prohlášny za stavby výhod požívající, poněvadž projektovaná továrna na porcelán ani není určena k tomu, aby sloužila veřejným neb obecně prospěšným účelům, ani není její zřízení ve veřejném zájmu naléhavé a dále, že neměl projekt býti schválen, poněvadž továrna bude poškozovati a ohrožovati okolí — musily stížnosti býti odmítnuty jako nepřípustné, poněvadž podle právního názoru, jejž tento soud vyslovil a odůvodnil v nálezech z 1. října 1919 č. 4491 (Boh. č. 195) a z 9. prosince 1919 č. 4197 (Boh. č. 261), a na němž i v tomto případě setrvává, nemohou interesenti v řízení prováděném na základě cís. nař. ze 16. října 1914 ani proti výroku, jímž stavba prohlášena byla podle § 1 za stavbu požívající výhod, ani proti schváleni příslušného projektu podle § 2 vznášeti námitky na ochranu svých subjektivních práv, ježto jediný nárok, který jim cís. nařízení přiznává, jest nárok na odškodné (§ 4).
ad 3. Odpírá-li však cís. nařízení zájemníkům právo domáhati se věcné ochrany jejich subjektivních práv proti výroku přiznávajícímu výhody a schvalujícímu stavbu, lze jim ve smyslu tohoto cís. nařízení tím méně přiznati právo k námitkám proti způsobu, jakým správní úřady postupovaly zjednávajíce si podklad pro výroky ty.
Nss musil proto také veškeré námitky, vytýkající vadnost provedených šetření, zejména z toho důvodu, že nebyla st-lům poskytnuta možnost, aby námitky své proti prohlášení továrny na porcelán za stavbu s výhodami a proti schválení příslušného projektu, uznati za nepřípustné.

Citace:

Č. 1144. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 239-241.