Č. 1295.

Zaměstnanci okresní: * Okresní správní komise není oprávněna, aby služební instrukci okresního zvěrolékaře, ustanoveného podle zák. z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n., kterou mu bylo přiznáno oprávnění provozovati soukromou praxi, změnila bez souhlasu zvěrolékaře v ten smysl, že vykonává praxi tu jako součást své činnosti služební a nesmí při tom od klientů požadovati odměnu.
(Nález ze dne 12. dubna 1922 č. 5040.)
Věc: Okresní správní komise v H. T. (adv. Dr. V. Wahl z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu Ant. R. adv. Dr. Em. Slabý z Prahy) stran změny služební instrukce pro zvěrolékaře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením okresní správní komise z 20. prosince 1919 jmenováni byli Antonín Ř. a M. Vet. Dr. Zikmund G. definitivními okresními zvěrolékaři podle ustanovení zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z. a z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. Pro služební jejich povinnosti prohlášena v jmenovacím dekretu za rozhodnou služební instrukce z 3. října 1919 č. —, která obsahovala m. j. následující ustanovení:
V § 6: »Okresní zvěrolékař jest povinen k vybídnutí okresního výboru bezplatně činiti opatření tenkráte, když se jedná o bezpečnost veřejnou a zájmy okresu a obcí — jinak odškodní jej jednotlivci za léky a jeho namáhání z prostředků vlastních.
Pro případ však, kdyby od stran došly stížnosti, že zvěrolékař za cesty k léčení dobytka příliš velké vyžaduje poplatky, vyhrazuje sobě okresní výbor právo, že poplatky takové sám ustanoví. V pádu pak, že by ve vzdálenějších obcích a osadách byla rychlá pomoc zvěrolékařská žádoucna, ponechává se opatření povozů libovůli dotyčného žadatele, jinak by zvěrolékař na jeho útraty povoz zjednal« a
v § 9: »Obvodní zvěrolékař jest vázán, aby při provozování praxe osvědčoval ochotné a vlídné jednání se stranami a ne jinak, aby byl solidním a nepřemrštěným v nárocích za prokázané služby.«
Ve schůzi 18. srpna 1921 okresní správní komise upravila oběma zvěrolékařům služební požitky ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. podle změn nastalých zatím ve výměře požitků úředníků státních, tyto nové požitky pojala do § 14 služ. instrukce a zároveň v souvislosti s tím změnila i §§ 6 a 9 instrukce, dávajíc jim toto znění: § 6: »Okresní zvěrolékař jest povinen k vybídnutí okresního výboru bezplatně činiti opatření tenkráte, když se jedná o bezpečnost veřejnou a zájmy okresu a obcí — jinak odškodní jej jednotlivci za léky, obvazy a nástroje z prostředků vlastních.
Pro případ však, kdyby od stran došly stížnosti, že zvěrolékař za léky, obvazy a nástroje příliš veliké vyžaduje poplatky, vyhrazuje sobě okresní správní komise právo, že poplatky takové sama ustanoví.
V pádu pak, že by ve vzdálenějších obcích a osadách (přes 4 km) byla rychlá pomoc zvěrolékařská žádoucna, má žadatel povinnost povoz opatřiti, jinak by zvěrolékař povoz na jeho útraty zjednal.« § 9: »Obvodni zvěrolékař jest vázán, aby při provozování praxe osvědčoval ochotné a vlídné jednání se stranami a ne jinak; ohledně nároků za prokázané služby platí úprava služebních požitků dle § 14 této instrukce; jinak odškodní jej jednotlivci za léky, obvazy a nástroje z prostředků vlastních dle § 6 této instrukce.«
K odvolání jmenovaných zvěrolékařů zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím usnesení okresní správní komise zrušil vycházeje z názoru, že pokud se týče bezplatného provozování soukromé praxe a opatřování povozu při výkonu této praxe, okresní správní komise změnou instrukce překročila meze své působnosti, ježto zákon o okresních úřednících nezakazuje okresním zvěrolékařům vykonávání soukromé praxe za odměnu a pro usnesená opatření nebylo také žádného důvodu.
Stížnost podaná do rozhodnutí tohoto okresní správní komisí v podstatě namítá, že okresní správní komise, když zvýšila oběma zvěrolékařům služební požitky, má také právo požadovati od nich, aby jako okresní úředníci vykonávali požitkům těm přiměřenou činnost, t. j. aby byli plně a trvale zaměstnáni, jak to také odpovídá intencím zákona. Poněvadž dosud tomu tak nebylo, byla okresní správní komise v souvislosti s úpravou platů také oprávněna služební povinnosti jejich touto měrou rozšířiti.
Nss rozhoduje o stížnosti veden byl těmito úvahami:
§ 6 služ. instrukce z 3. října 1919 rozeznává v odst. 1. jednak zvěrolékařské úkony potřebné z důvodů veřejné bezpečnosti a v zájmu okresu a obcí, jednak úkony v zájmu jednotlivců. Opatření prvého druhu je zvěrolékař povinen k vybídnutí okresu činiti bezplatně jako součást svých povinností úředních; úkony druhého druhu nespadají do jeho úřední povinnosti, tvoří jeho soukromou praxi a honorují se jednotlivci dožádavšími se jeho pomoci podle ujednání; § 9 ukládá toliko okresním zvěrolékařům, aby byli solidními a nepřemrštěnými v nárocích za prokázané služby a § 6, odst. 2 vyhrazuje okresnímu výboru právo stanoviti poplatky za cesty k léčení dobytka, kdyby od stran došly stížnosti, že zvěrolékař činí v tom směru příliš velké požadavky.
Změna, která v této služební instrukci nastala usnesením z 18. srpna 1921 a je dnes předmětem sporu, záleží v podstatě v tom, že okresní správní komise zakázala zvěrolékařům okresním požadovati a přijímati za zvěrolékařské úkony provedené v zájmu jednotlivců, tedy za výkony soukromé praxe, odměnu a dovoluje jim jenom žádati odškodnění za léky, obvazy a nástroje, a to po případě jen částkou, kterou ustanoví okresní správní komise.
§ 6 instrukce ve znění, jakého se mu dostalo usnesením z 18. srpna 1921, rozlišuje stejně jako ve svém znění původním jednak opatření z důvodů veřejné bezpečnosti a v zájmu okresu a obcí, jednak úkony předsevzaté v zájmu jednotlivců. Poněvadž služební povinnosti okresních zvěrolékařů mohou se principielně vztahovati jenom na takové úkony, které spadají do oboru působnosti okresu, působnost tato zaujímá však jako součást veřejné správy jenom péči o zájmy obecné, nikoli však také péči o soukromé zájmy jednotlivců o sobě, uznává patrně i nová instrukce opatření zvěrolékařů předsevzatá v zájmu jednotlivců nikoli za úkony úřední — pročež důsledně také oběma zvěrolékařům neukládá povinnost, aby úkony tyto prováděli, — nýbrž za jednání mimoúřední, za výkon soukromé praxe. Ježto však služební moc okresní správní ko- mise nad jejími úředníky vztahuje se toliko na onen obor činnosti, který je jejich služební povinností, a mimo tyto hranice do soukromého života jich zasahovati může jenom potud, pokud je k tomu zmocněna zákonem, zákon však nedává okresům žádného oprávnění, aby regulovaly také vzájemný poměr mezi okresním zvěrolékařem a jeho soukromými klienty, jeví se ustanovení instrukce služební, kterým se omezuje smluvní volnost okresních zvěrolékařů při výkonu jich soukromé praxe zvěrolékařské, nezákonným.
Stížnost, jak se zdá, dívá se na věc jinak. Má za to, že usnesením z 18. srpna 1921 bylo i provozování soukromé praxe v okresu okresními zvěrolékaři prohlášeno za služební činnost jejich, a odůvodňuje toto rozšíření služebních povinností okresních zvěrolékařů v souvislosti s úpravou jejich služebních požitků intencí zákona, aby okresní úředník za požitky, kterých se mu dle zákona o okresních úřednících dostalo, byl také plně a trvale zaměstnán.
Jest ovšem pravda, že zákon z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. sledoval tuto tendenci a vyjádřil ji v § 43 ustanovením, že předpisy jeho nevztahují se na úředníky, kteří nevykonávají úřadu svého u okresu jako stálé a výhradné povolání. Avšak otázka ta může přijíti v úvahu jenom do té doby, dokud zaměstnanci povaha okresního úředníka ve smyslu tohoto zákona nebyla ještě přiznána. Byl-li úředníkem dle tohoto zákona jmenován nebo pravoplatně uznán, je pak okolnost, že služba u okresu není mu povoláním výhradným, irelevantní, a nelze z této okolnosti o sobě dovozovati neomezené právo okresu rozšířiti služební povinnosti jeho libovolně tou měrou, aby ho služba zaujala úplně.
Veřejný zaměstnavatel jest arciť na základě své veřejnoprávní služební moci, která mu dává principielně oprávnění využíti v mezích zákona celé pracovní schopnosti toho, kdo do služebního poměru k němu vstoupil, oprávněn rozšířiti obor služebních povinností svého zaměstnance jednostranně i bez jeho souhlasu a uložiti mu služební povinnosti nové, na které při ustanovení jeho pamatováno nebylo. Avšak rozšíření to může se státi bez souhlasu zaměstnance jenom v onom věcném okruhu činnosti, pro nějž on při vstupu svém do služebního poměru dal se svému zaměstnavateli k disposici.
Poněvadž pak veřejný zaměstnanec vstupuje do veřejné služby béře na se zásadně konání jen těch prací, které spadají svou povahou do zákonného oboru působnosti zaměstnavatele, nemůže zaměstnavatel okruh služebních povinností tímto znakem determinovaný jednostranně rozšiřovati.
Také § 11 instrukce služební z 3. října 1919, který dává okresní správní komisi právo instrukci tu dle potřeby a poměrů jednostranně měniti, může míti jen ten význam, že rozšíření služebních povinností zvěrolékařů, jím okresní správní komisí vyhrazené, může se týkati jenom onoho okruhu činnosti, který zásadně spadá do oboru úředních funkcí okresního zvěrolékaře. Poskytování zvěrolékařské rady a pomoci jednotlivcům v jich zájmu soukromém nelze, jak již podotčeno, dle dosavadního právního stavu pokládati za součást zákonného oboru působnosti okresu, a mohlo by do něho býti pojato jenom zákonem, nikoli pouhým usnesením okresních orgánů. Nelze proto ani míti za to, že tato činnost spadala principielně do onoho okruhu působnosti, který oba okresní zvěrolékaři vstupem do okresní služby jako svou služební povinnost převzali. Ani služební instrukce z 3. října 1919 neposkytuje pro úsudek takový opory. Neboť v §§ 6 a 9 této instrukce bylo oběma zvěrolékařům provozování soukromé praxe jako činnost neúřední výslovně dovoleno, a ponecháno jim, aby se svými klienty se volně smlouvali o odměně za tuto praxi. Tím byla soukromá praxe zvěrolékařská s dostatek charakterisována jako činnost od jejich činnosti služební podstatně rozdílná, heterogenní, která zásadně z okruhu činnosti úřední je vyloučena.
Z uvedených důvodů nelze uznati, že by okresní správní komise byla oprávněna, dodatečně jednostranně beze souhlasu obou zvěrolékařů jejich soukromou zvěrolékařskou praxi vtáhnouti do oboru služebních povinností jejich a jako výkon služebních funkcí ji regulovati.
Naříkané rozhodnutí, jímž usnesení okresní správní komise z 18. srpna 1921 bylo zrušeno, neodporuje tedy zákonu.

Citace:

Č. 1295. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 567-570.