Č. 1183.

Pozemková reforma: I. Nesprávná citace zákonného předpisu, pro jehož přestoupení byl pachatel odsouzen, nečiní rozsudek vadným, když strana dle stavu věcí nemohla býti v pochybnosti o tom, kterým deliktem byla v pravdě uznána vinnou. — II. Vlastník zabrané půdy nestává se beztrestným, když dostál své soupisové povinnosti, normované v § 5 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., teprve po uplynutí lhůty. Beztrestnost není založena také skutečností, že osoba soupisem povinná nemohla nikde dostati tištěné soupisové formuláře.
(Nález ze dne 21. února 1922 č. 2490.)
Věc: Barnabáš F. v K. proti županskému úřadu v Nitře stran přestupku předpisu o soupisové povinnosti u zabraného velkého majetku pozemkového.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Pozemkový úřad v Praze učinil dne 24. listopadu 1920 u župana Nitranské župy návrh, aby byl st-l jako vlastník velkostatku v K., majícího zemědělské výměry přes 150 ha za to, že ve lhůtě určené §em 5 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. k předložení soupisu velkého majetku pozemkového, zabraného po rozumu zákonů ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a ze dne 11. července 1919 č. 327 sb. z. a n., nevyhověl této soupisové povinnosti, — potrestán podle § 9 cit. nař. vl.; pozemkový úřad odůvodnil tento svůj návrh údajem, že podle § 5 vl. nař. poslední lhůta k soupisu i pro největší soubory zabraných nemovitostí uplynula již dne 18. května 1920, st-1 že v této lhůtě soupisu nepředložil, ač nedošlo k tomu, aby mu bylo povoleno prodloužení lhůty (§ 7 vl. nař.).
Slúžnovský úřad v Hlohovci, jemuž župan Nitranské župy tento návrh Pozemkového úřadu postoupil k zavedení trestního řízení, sděliv zmocněnci st-lovu, dostavivšímu se v zastoupení st-le k nařízenému výslechu, obsah návrhu pozemkového úřadu a vyslechnuv ho o předmětu obvinění odsoudil st-le pro přestupek § 5 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., jejž spáchal st-1 tím, že neučinil zadost soupisové povinnosti podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a podle § 9 vl. nař., k peněžité pokutě 10 000 K, jež v případě nedobytnosti bude přeměněna na vězení 1 roku 4 měsíců a 15 dní.
K odvolání st-lovu rozhodl župan župy Nitranské naříkaným rozsudkem, že potvrzuje se ze svých důvodů rozsudek první stolice, jímž byl obžalovaný odsouzen pro přestupeř nepodání soupisu zabraného pozemkového majetku ve smyslu § 9 vl. nař. č. 61 sb. z. a n. z roku 1920, k pokutě svrchu uvedené.
Nss rozhoduje o stížnosti vycházel z těchto úvah:
Ad 1. Předpis § 9 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. podrobuje trestní sankci kromě případu vytčeného v prvním odstavci, že byl předložen soupis nesprávný neb neúplný, ve svém odstavci druhém výslovně ten případ, že nebyl soupis předložen včas ve stanovené lhůtě. Po- tvrdil-li nař. rozsudek výrok prvé stolice, vysvětluje jeho znění v ten rozum, že odsouzení stalo se pro přestupek § 9 vl. nař., nemůže býti — se zřetelem k znění rozhodnutí první stolice, podle něhož byl delikt spáchán tím, že stěžovatel neučinil zadost soupisové povinnosti, dále vzhledem k obsahu nař. rozhodnutí, podle něhož byl delikt spáchán nepodáním soupisu zabraného pozemkového majetku, konečně hledíc i k tomu, že při výslechu plnomocníka obviněného prováděném v řízeni před prvou stolicí bylo mu sděleno, že pozemkový úřad navrhuje jeho potrestání proto, že nepředložil soupisu ve stanovené lhůtě — pochybnosti o tom, že způsobem pro odsouzeného zřetelným potrestání stalo se za přestupek druhého odstavce § 9 cit. vl. nař. nedodržením lhůty normované v § 5 tohoto nařízení, třebas výrok první instance, a to jen ze zřejmého nedopatření, cituje tento § 5 jakožto § 5 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. vyslovivšího zabrání velkého majetku pozemkového. Byl tedy st-1 ve skutečnosti odsouzen nikoli, jak vytýká, nezákonně pro neexistující přestupek § 5 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., nýbrž formálně správně pro přestupek druhého odstavce § 9 i § 5 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. Stížnost jest bezdůvodná, ježto vychází takto z předpokladu, jenž se nesrovnává se skutečností.
Ad 2. Třebas rozsudky obou instancí ukládají trest za omisivní delikt st-lův, že nepodal soupisu, jest citací § 9 vl. nař., jehož jen druhý odstavec tu může býti směrodatným, jak dolíčeno ad 1., zřejmě vysloveno, že jde o delikt nepodáni soupisu ve stanovené lhůtě. Ostatně úsudek, že soupis nebyl podán, může se jeviti odůvodněným jen tehdy, byla-li k jeho podání stanovena lhůta, po jejím nedodržení by mohlo býti teprve usouzeno, že nebyl podán, ježto jinak by zavázanému bylo ještě neustále volno předložiti soupis, aniž by vůbec o nepodání mohlo býti řeči; při této pojmové souvislosti požadavku podání s požadavkem dodržení stanovené lhůty rozsudečný výrok, že soupis nebyl podán, ani nemůže míti jiného významu, než že nebyl podán v ustanovené lhůtě. Byl-li pak st-1 takto odsouzen pro nedodržení lhůty k dodání soupisu ustanovené, jest zcela nerozhodným, zdali snad, jak tvrdí stížnost, dostál své soupisové povinnosti teprv po uplynutí této lhůty, kteréžto tvrzení arciť příčí se vyjádření státního pozemkového úřadu ze dne —, podle něhož zmíněné podání strany není soupisem zabraného majetku, nýbrž pouhou odpovědí na vyzvání úřadu ze dne —, kterým mělo býti zjištěno, zdali pozemkový majetek strany podléhá záboru, aby byl podklad pro návrh ve smyslu § 9 svrchu cit. vl. nař.
I jest nař. rozhodnutí v souhlasu se zákonem, když nepřihlédlo k tomu, zdali po zmeškání lhůty, tedy po spáchaném deliktu, bylo zadost učiněno soupisové povinnosti, a jest stížnost i v tomto směru bezdůvodnou, pokud takto namítá nezákonnost rozhodnutí z důvodu, že skutková podstata, jež byla přijala za základ odsouzení, neobsahuje zákonných znaků deliktu, jehož st-1 byl uznán vinným.
Ad 3. Vytkl-li st-1 ve svém odvolání na omluvu svého zmeškání, že byl v rozhodné době nemocen a musil meškati v lázních, neuplatňoval tím nijak okolnost, jež by mu byla absolutně znemožňovala, aby dostál svému závazku k včasnému podání soupisu, když ani netvrdil, že by mu bylo bývalo v tom zabráněno na př. vyloučením možnosti zjednati si advokáta, jenž by soupis vyhotovil a podal za něj. Jde tudíž o okolnost nerozhodnou, jejíž opomenuté vyšetření arciť nemůže zakládati vytýkané ve stížnosti vady neúplnosti řízení, stejně jak to není možno ve příčině okolnosti uplatňované v odvolání, že st-lovým žádostem podaným na různé úřady za zaslání tiskopisů soupisových — vytčených v § 6 vl. nař. — nebylo vyhověno, neboť znění soupisových formulářů bylo pojato do vládního nařízení jakožto jeho přílohy, i mohl si každý zjednati o něm vědomosti a není normy, kterouž by soupisová povinnost byla učiněna závislou na tom, aby osobě soupisem povinné byly nejprv úřadem dodány takovéto tištěné formuláře. I po té stránce je stížnost bezdůvodnou. — —
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou ve všech směrech.

Citace:

č. 1183. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 326-328.