Č. 1423

.
Úředníci státní: Kterak jest započítati službu vojenskou, když jde o propočítání doby služební podle zák. z 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. a nař. vl. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n.
(Nález ze dne 14. června 1922 č. 8651.)
Věc: Leopold N. v T. proti ministerstvu spravedlnosti o propočítání služební doby.
Výrok: Stížnost sie zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li, který jmenován byl kancelářským soudním úředníkem na základě vojenského certifikátu, byla nař. rozhodnutím, potvrzujícím výnos předsednictva vrch. zemského soudu v Brně, podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. propočtena služební doba tak, že z celkové vojenské služby presenční a dobrovolné vypočtené na 12 roků, 10 měsíců, 24 dnů odečteno bylo 7 let.
Odpočtení toto béře stížnost v odpor pro nezákonnost, vyvozujíc, že ustanovení § 13 nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. jest v odporu s předpisem jeho § 12, je proto zbytečným a neplatným, že dále dlužno použíti § 4, bodu 2 a § 3, bodu 2 téhož nařízení, vydaných o službě smluvní, která byla ztrávena v témž odvětví, ale v jiném resortu a že konečně prv citovaný předpis s ostatními, jež jsou uvedeny, jest nesrovnatelný.
Stížnost tuto nemohl nss uznati za důvodnou, a to v této úvaze.
V § 4 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. zmocněna byla vláda, by nařízením určila, pokud se započítají léta ztrávena v jiné službě než v státní (pragmatikální) nebo ve službě vojenské, čímž dáno jí zákonem neobmezené zmocnění, aby započtení služeb těch samostatně upravila. Plné moci této použila vláda v nařízení ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. Nařízením tím stanoveno v § 1 odst. 2, že podrobná ustanovení stran služeb dosud nezapočtených pro postup do vyšších požitků a propočítání celkové služební doby jsou obsažena v následujících §§ tohoto nařízení.
V těchto následujících paragrafech liší nařízení jednak službu státní, jednak službu vojenskou, pak službu v četnictvu a konečně mimostátní službu civilní a soukromé zaměstnání a stanoví pro každý tento obor zvláštní předpisy tak, že předpisů pro jeden obor služby nelze upotřebiti při započítání služby jiného oboru, leč je-li tak výslovně připuštěno.
Z toho jde, že při započítání služby vojenské nelze užíti předpisů o předchozí službě smluvní (§ 4), zařazených do záhlaví o službě státní a že službu vojenskou nelze pokládati za službu státní ve smyslu tohoto nařízení. Kvalifikace dobrovolné služby vojenské jako služby smluvní vyloučena jest již také tou okolností, že tato dobrovolná služba nezávisí pouze na vůli osoby, která déle sloužiti chce, nýbrž podmíněna jest svolením úřadů vojenských — jak vychází z § 37 bran. z. z 5. prosince 1868 č. 151 ř. z. a § 53 bran. zák. z 11. dubna 1889 č. 41 ř. z.
Zbývá tedy pro posouzení vojenské služby ustanovení §§ 12 a 13 cit. nař., z nichž prvý jedná o povinné, druhý o dobrovolné službě vojenské. Ustanovení ta jsou zcela jasná a nelze seznati, že sobě odporují.
Dle § 12 jest zásadně službu povinnou s obmezením tamtéž vytknutým započítati plně — dle § 13 lze službu dobrovolnou pro služební poměr úřednický započítati jen potud, pokud se službou povinnou přesahuje sedm let čili v případě sporném, — kde povinná služba činí 2 léta, 11 měsíců, 5 dnů a dobrovolná služba 9 let, 11 měsíců a 19 dnů — dlužno započítati povinnou službu úplně, ze služby dobrovolné pak jen 2 léta, 11 měsíců a 19 dní nebo jak naříkané rozhodnutí uznalo, dohromady 5 let, 10 měsíců, 24 dnů.
Stížnost jeví se z těchto úvah neodůvodněno a, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 1423. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 851-852.