Č. 1407

.
Úředníci okresní: K otázce výhradnosti služebního povolání okresního zvěrolékaře u okresu ve smyslu § 43 zák. z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n.
(Nález ze dne 8. června 1922 č. 8043.)
Prejudikatura: Boh. č. 472, 682 a 855 adm.
Věc: Okresní správní komise v N. B. (adv. Dr. Halík z Něm. Brodu) proti správnímu výboru v Praze (za spolužák stranu adv. Dr. J. Pavlousek z Ml. Boleslavi) stran úpravy služebního poměru okresního zvěrolékaře Štěpána N.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dekretem okresní správní komise ze dne — upraveny byly Štěpánu N., který byl usnesením okresního zastupitelstva ze dne 17. září 1898 ustanoven definitivním okresním zvěrolékařem v N. B., služební požitky podle pravidel zákona ze dne 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n., avšak s výhradou, že úprava ta nabude platnosti teprve, až ji přijme také obec N. B., která — ježto jmenovaný koná také funkci zvěrolékaře městského — na služební požitky jeho přispívá jednou polovinou.
Výměrem okresní správní komise ze dne — byl Štěpán N. vyrozuměn, že obec N. B. svolila přispívati jednou polovinou na služební požitky přiznané jemu výměrem ze dne —, že však neuznala ho svým úředníkem ve smyslu zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., že proto ani okresní správní komise nemůže jemu jako úředníku okresnímu přiznati charakter úředníka podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n., poněvadž jednak platíc polovinu jeho služného musí postupovati solidárně s obcí N. B., jednak ani jeho zaměstnání u okresní správní komise, ani u obou korporací, obce a okresu, dohromady, není jeho stálým a výhradným povoláním, ježto vykonává rozsáhlou soukromou praxi.
K odvolání Štěpána N. zemský správní výbor nař. rozhodnutím v odpor vzaté usnesení okresní správní komise zrušil a přiznal rekurentu charakter okresního úředníka ve smyslu zákona ze dne 3. října 1907 č. 63 z. z. a zákona ze dne 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. Rozhodnutí dovozuje, že N. dekretem ze dne — ustanoven byl definitivním okresním zvěrolékařem ve smyslu zákona ze dne 3. října 1907 č. 63 z. z. a jako okresní úředník dle tohoto zákona má nyní nárok na úpravu služebních požitků podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 444, pokud by § 43 tohoto zákona nebyl tomu na závadu. Toho nelze však tvrditi, poněvadž obecním úředníkem není, pouhé zastávání funkce obecního zvěrolékaře dle § 19 II., 4 cit. zákona a povahou okresního zvěrolékaře-úředníka je slučitelno, a soukromou praxi jeho dlužno vzhledem k ustanovení § 2/1 služební instrukce z —, dle něhož je povinen praxi tu v okresu vykonávati, považovati za výkon služební povinnosti a nikoli za činnost soukromou. Otázka, jakou částkou obec jest ochotna na služební požitky jeho okresu přispívati, je pro jeho zákonné nároky vůči okresu bez významu.
Stížnost naříká rozhodnutí to pro nezákonnost a vadné řízení; opírajíc se o ustanovení § 43 zákona ze dne 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. namítá, že přes cit. předpis § 2/1 instrukce soukromou praxi N-ovu nelze považovati za výkon služební povinnosti, že tato praxe je mu hlavním povoláním, a že žal. úřad skutkových okolností rozhodných pro posouzení této otázky nevyšetřil.
Rozhoduje o stížnosti nss, veden byl těmito úvahami:
Výrok nař. rozhodnutí, že Štěpánu N. přísluší povaha okresního úředníka ve smyslu zákona ze dne 3. října 1907 č. 63 z. z., stížností v odpor brán není. Spornou je toliko otázka, přísluší-li mu — jak se vyjadřuje žal. úřad — charakter okresního úředníka také podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n., t. j. nárok na úpravu služebního poměru dle tohoto zákona.
Odvodní spis spolužalované strany dovozuje, že nárok ten přiznán byl již pravoplatně v úvodě citovaným dekretem okresní správní komise ze dne —. Názoru toho nelze však sdíleti. Neboť z té okolnosti, že tímto dekretem upraveny N-ovi služební požitky podle pravidel zákona ze dne 23. července 1919 č. 444, nelze ještě usuzovati, že mu okresní správní komise přiznala nárok na úpravu jeho služebního poměru dle tohoto zákona; z kontextu dekretu nelze takové vůle okresní správní komise vyvozovati, a naopak z výhrady připojené k dekretu co do platnosti provedené úpravy je patrno, že okresní správní komise nechtěla se jí vázati. Nelze tedy v dekretu onom spatřovati rozsudečného výroku o nároku Štěpána N. na úpravu služebního poměru jeho dle zákona ze dne 23. července 1919, který by zakládal rem judicatam (srv. zdejší nález ze dne 25. ledna 1921 č. j. 830, Boh. č. 682 adm.). Dlužno proto zabývati se meritem věci.
Žal. úřad postavil se na stanovisko, že služba u okresu je Štěpánu N. stálým a výhradným povoláním, poněvadž ani funkce jeho jako zvěrolékaře městského, ani jeho soukromá praxe této výhradnosti nevylučují.
V prvním směru jest ovšem pravda, že zákon ze dne 23. července 1919 č. 444 v § 19 II 4 sám jedná o případu, že okresní zvěrolékař je současně pověřen funkcemi zvěrolékaře městského, a neshledává v této okolnosti o sobě důvod vylučující nároky takového zvěrolékaře na úpravu služebního poměru jeho k okresu dle tohoto zákona. Tím není však ještě vysloveno, že vykonávání funkce zvěrolékaře městského nároku na úpravu služebního poměru zvěrolékaře takového u okresu podle norem zákona ze dne 23. července 1919 č. 444 nikdy nevylučuje. Spíše bude i tu možno ve smyslu zásadního ustanovení § 43 cit. zákona přiznati mu tyto nároky jenom tehdy, když přes to, že koná funkci zvěro- lékaře městského, zůstává služba jeho u okresu jeho povoláním výhradným, jinými slovy, když služba, kterou koná obci, podle konkrétních poměrů, zejména podle svého založení a rozsahu, nemá povahy druhého jeho povolání v tom smyslu, jak byl tento pojem definován ve zdejších nálezech ze dne 24. června 1920 č. j. 5833, Boh. č. 472 adm. a ze dne 24. května 1921 č. 6531, Boh. č. 855 adm. Služba u obce bude okresnímu zvěrolékaři dojista druhým povoláním, vylučujícím výhradnost jeho služebního povolání u okresu tehdy, je-li obecním úředníkem ve smyslu zákona ze dne 29. května 1909 č. 35 z. z. (srv. cit. zdejší nález Boh. č. 682 adm.). Avšak i mimo tento případ může vykonávání funkce zvěrolékaře městského na jiném právním podkladu nabýti povahy druhého povolání zvěrolékaře, jež vylučuje výhradnost jeho služebního povolání u okresu, tehdy, jestliže podle povahy konkrétního případu svým trvalým založením, rozsahem event. i výší honoráře stává se zvěrolékaři normálním a trvalým zdrojem výživy a základem jeho existence. Neshoduje se tedy se zákonem názor žal. úřadu, že funkce zvěrolékaře městského, která se nekoná na podkladu veřejnoprávního úřednického poměru k obci, nikdy nevylučuje výhradnost služebního povolání zvěrolékaře u okresu ve smyslu § 43 zákona.
V druhém směru žal. úřad také vykonávání soukromé zvěrolékařské praxe Štěpánem N. prohlásil za irelevantní, považuje praxi tu za výkon služební povinnosti. § 2, odst. 1. služební instrukce ze dne 29. února 1912, o nějž zemský správní výbor svůj názor opírá, praví skutečně, že okresní zvěrolékař je povinen v samosprávném okresu n-ském vykonávati praxi zvěrolékařskou. Praxí zvěrolékařskou dlužno v obvyklém slova toho smyslu rozuměti poskytování zvěrolékařské rady a pomoci soukromníkům v jejich soukromém zájmu na jejich dožádání za úplatu. Ukládá-li se okresnímu zvěrolékaři povinnost vykonávati tuto praxi, nemůže to míti jiný smysl, nežli že nesmí zvěrolékařskou radu a pomoc, když o ni žádáno odepříti; povinnost tato stává se tedy aktuelní teprve, když byl zvěrolékař klientem o radu a pomoc požádán, a obsah její jako povinnosti služební vůči okresu nezáleží v tom, aby zvěrolékař předsevzal nějaké úkony, nýbrž toliko, aby na požádání klientů byl jim k disposici. Tím, že se jim dá k disposici, je však povinnost jeho vůči okresu splněna. Co dále klientům koná, není již jednáním úředním ani po stránce subjektivní — zvěrolékař u výkonu své soukromé praxe nevystupuje jako osoba úřední — ani po stránce objektivní — poskytování zvěrolékařské rady a pomoci soukromým interesentům v soukromém zájmu jejich nespadá do působnosti okresu a nemůže již proto býti úředním aktem okresního úředníka, nýbrž je soukromým jednáním zvěrolékaře při výkonu jeho soukromého povolání. Zcela správně poukazuje stížnost na to, že kdyby výkon soukromé praxe byl úředním jednáním okresního zvěrolékaře, byl by dle § 7 služební instrukce povinen prováděti ji zdarma. Není-li však zvěrolékařská praxe Štěpána N. součástí jeho služební činnosti, pak není ovšem vyloučeno, aby nebyla jeho povoláním, které by vykonával samostatně vedle svého povolání služebního jako okresní zvěrolékař, a které by tedy po případě vylučovalo výhradnost tohoto služebního povolání ve smyslu § 43 cit. zákona.
Žal. úřad pojímaje s hlediska § 43 zákona ze dne 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. mylně jednak poměr obecní a okresní zvěrolékařské služby Štěpána N., jednak výkon jeho soukromé praxe zvěrolékařské, neuvážil, resp. nevyšetřoval, zda činnost jeho u obce a jeho soukromá praxe podle konkrétních poměrů mají pro něho ráz povolání, t. j. činnosti, která svými kořeny a výsledky je pro něho také zdrojem jeho výživy a základem jeho existence. Tímto opomenutím zůstala skutková podstata nař. rozhodnutí neúplnou, a ježto neúplnost ta způsobena byla mylným právním názorem, bylo nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 1407. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 815-818.