Č. 1098.

Živnostenské právo: Radikovanými živnostmi ve smyslu dvor. dekr. z 9. prosince 1824 (pro Čechy vydaného) jsou takové živnosti, které dne 22. dubna 1825 (den publikace) byly výslovně obsaženy v domovním příslušenství (Hausgewähr). Předpis o normální době 1743 až 3775, obsažený v dvoř. nařízeních pro Dolní Rakousy (z 22. dubna 1775, 20. února 1795 a 31. března 1808) v Čechách neplatí.
(Nález ze dne 5. ledna 1922 č. 17919/21.)
Věc: Pivovar pravovárečného měšťanstva v Berouně (adv. Dr. V. Rabech z Berouna) proti bývalému ministerstvu obchodu ve Vídni o radikovanou povahu živnosti hostinské.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Bývalé min. obchodu ve Vídni nař. rozhodnutím v pořadu instancí neuznalo radikovanou povahu živnosti hostinské a výčepnické na realitě č. 90 v Berouně, náležející toho času pivovaru pravovárečného měšťanstva v Berouně, a to z těchto důvodů: Žal. úřad založil dle toho své rozhodnutí na právním názoru, že v Čechách může živnost uznána býti za radikovanou jen tenkráte, jestliže spočívala od 22. dubna 1775 po 32 roků zpět počítajíc v domovním příslušenství, tedy byla při realitě nejméně od 22. dubna 1743 v pozemkové knize zapsána.
Nss nemohl názor ten nalézající ovšem oporu v judikatuře bývalého správního soudu ve Vídni uznati za správný.
Podstata důvodů, o něž vídeňský správní soud svůj názor opíral, jest tato :
Z archivního materiálu vztahujícího se na vydání nejv. rozhodnutí z 26. listopadu 1824 a dekretu dv. kanceláře na něm založeného z 9. prosince 1824, č. 35822 vysvítá, že bylo úmyslem příslušných činitelů citované předpisy pro Dolní Rakousy vydané publikovati také v Čechách. Tato publikace také skutečně byla provedena právě tím, že v úvodě dekretu dv. kanceláře z 9. prosince 1824 jsou dv. nařízení pro Dolní Rakousy vydaná (z 22. dubna 1775, z 20. února 1795 a z 31. března 1808) citována; odporovalo by zjevnému úmyslu tehdejšího zákonodárce vykládati dekret z r. 1824 v ten rozum, že jím dodatečně uznány byly všechny radikované živnosti, ač již před jeho vydáním bylo, jak se v dekretu konstatuje, i v Čechách téměř všeobecně užíváno oněch předpisů pro Dolní Rakousy vydaných.
Nss při výkladu dekretu dv. kanceláře z r. 1824 uvažoval takto:
Nemůže býti pochybnosti o tom, že tento dekret byl vydán s úmyslem, aby jím otázka posuzování živností radikovaných a prodejných v Čechách byla pro budoucnost určitě a jednotně upravena. Měla jím býti odstraněna právní nejistota způsobená tím, že se v Čechách do té doby užívalo fakticky (jak se v dekretu praví: »Im allgemeinen«) předpisů vydaných toliko pro provincii rakouskou, které v Čechách nikdy nebyly vyhlášeny. To jest jasně vyznačeno v úvodním odstavci dekretu, jenž prohlašuje, že ač se oněch předpisů užívalo, jest přece nezbytnou potřebou, aby pro Čechy byla stanovena určitá směrnice, podle níž jest se pro budoucnost zachovávati při posuzování povahy živností. V následujícím odstavci se pak praví, že v tomto směru byly stanoveny na základě nejv. rozhodnutí z 26. listopadu 1824 dekretem dv. kanceláře z 9. prosince 1824 zásady, jež se dále uvádějí.
Přihlédne-li se pak k obsahu oněch zásad dekretem dv. kanceláře vytčených, vysvitne, že se — nehledíc k nepatrným odchylkám — shodují s jednotlivými předpisy dv. nařízení pro Dolní Rakousy z 22. dubna 1775, 20. února 1795 a 31. března 1908; jen poměr lékáren upravuje dekret z r. 1824 nezávisle na oněch předpisech dolnorakouských.
Co se týče povahy radikovaných živností, ustanovuje dekret pod č. 2, že jsou to takové, které jsou výslovně obsaženy v domovním příslušenství, tudíž jsou pravou součástí domu a jeho hodnoty. O živnostech prodejných naproti tomu se po té, když jejich pojem byl definován, praví vpod č. 3), že musily, aby za takové platily, tu býti již před rokem 1775 a již před tímto normálním rokem z titulu práva soukromého býti převedeny s jednoho majitele na jiného, a že tyto okolnosti imisí býti doloženy, pokud nemohou jednotlivé živnosti vykázati, že byla jejich prodejnost zemským nebo dvorním úřadem již potvrzena. K tomu jest ještě dodati, že dekret dv. kanceláře z r. 1824 zaležen jest zřejmě na předpokladu, že o radikovaných a prodejných živnostech pro Čechy všeobecné platné normy do té doby nebylo, což jest patrno zejména i z toho, že pokud dekret uznává starší normy, výslovně k nim přihlížel, tak zejména k justičnímu dv. dekretu z 19. července 1791 a dekretu dv. kanceláře z 25. května 1820, jež týkají se lékáren.
Přihlížeje k celkovému rázu dekretu dv. kanceláře z r. 1824, k jeho vnitřnímu vybudování a srovnávaje jeho obsah s obsahem norem vydaných pro Dolní Rakousy, dospěl nss k závěru, že pro Čechy lze za závazné uznati jen ty materielní zásady týkající se živností radikovaných, které v dekretu z r. 1824 došly výrazu. Rozhodný byly při tom pro soud tyto úvahy:
I kdyby snad mohla za určitých okolností v pouhém citování norem pro jiné území vydaných, bez uvedení jejich obsahu, býti spatřována jejich publikace (což ovšem jest o sobě pochybno), nepřipouštějí všeobecně uznané zásady interpretační, aby v daném případě bylo citování nařízení z r. 1775, 1795 a 1808 v dekretu z r. 1824 vykládáno v ten rozum, že již touto citací byla založena závaznost oněch nařízení v celém jejich rozsahu i pro Čechy, a to z těchto důvodů: Nehledě ani k tomu, že nařízení dolnorakouská citována jsou jen v úvodě dekretu z r. 1824, kde způsobem tehdy obvyklým vykládá se motiv, proč se vydává určitá, jednotná norma pro Čechy, nutí okolnost, že dispositivní obsah nařízení z r. 1775, 1795 a 1808 byl z největší části převzat do textu dekretu z r. 1824, k výkladu, že právě jen ona jednotlivá ustanovení, která v dekretu z r. 1824 došla výrazu, jsou platnými normami v Čechách, nikoli však ustanovení taková, která do dekretu z r. 1824 pojata nejsou. A právě ustanovení, že za radikované jest uznávati jen živnosti, které byly zapsány v domovní vložce 32 let od 22. dubna 1775 nazpět počítajíc, v dekretu z r. 1824 obsaženo není, což je tím závažnější, že obdobné ustanovení o prodejných živnostech do tohoto dekretu pojato bylo (normální rok 1775).
Že zavedení oné 32 leté doby jako rozhodné pro posouzení radikované povahy živnosti i v Čechách zamýšleno bylo, jest ze spisů archivních ovšem zřejmo. Proč příslušné ustanovení do dekretu z r. 1824 pojato nebylo, stalo-li se tak z pouhého nedopatření nebo vědomě a s jakým úmyslem, o tom možný jsou snad různé výklady, avšak podle názoru nss jest to zcela nerozhodno, neboť i pro doby absolutismu nelze se vzdáti zásad že platnost zákona má vůle zákonodárcova jen potud, pokud se vtělila v konkrétní normu.
Nss neshledav, že by vůle zákonodárcova, i když tu snad byla, zjednati zásadě pro Dolní Rakousy stanovené dv. dekretem z 22. dubna 1773 platnosti také v Čechách, byla došla v dekretu z r. 1824 výrazu, nemohl uznati, že by zásada ta pro Čechy platila a že by tudíž přiznání povahy radikované živnosti bylo i v Čechách podmíněno tím, aby nejméně od 22. dubna 1775 po 32 roků zpět počítajíc v domovním příslušenství (Hausgewähr) byla obsažena a tedy nejméně od 22. dubna 1743 v pozemkové knize byla vyznačena.
Ježto nař. rozhodnutí vychází z opačného názoru právního a jenom z tohoto důvodu hostinské živnosti při domě č. p. 90 v Berouně v knihách zapsané povahu živnosti radikované odepřelo, musil je nss podle § 7 zák. o ss zrušiti.
K vývodům stížnosti podotknouti jest ještě toto: Poukazuje-li stížnost k tomu, že dům č. 90 byl spojen s právem várečným, jest tato okolnost pro posouzení otázky, je-li s domem spojena radikovaná živnost hostinská, nerozhodna, neboť po rozumu dekretu dv. kanceláře z r. 1824 jest podmínkou, aby takováta povaha některé živnosti mohla býti přiznána, aby právě tato živnost byla v příslušenství domu obsažena; domnívá-li se však stížnost snad, že pravovárečnému měšťanstvu přísluší z nějakého jiného důvodu nárok na přiznání reální povahy hostince při domě č. p. 90 v Berouně, pak nebyl nárok takový ani v řízení správním, ani ve stížnosti dostatečně konkretisován, neboť není jasno, o jaké tituly nebo normy právní tento domnělý nárok opírá.
Proto nemohl nss s tohoto hlediska k vývodům oněm vůbec přihlížeti.

Citace:

Č. 1098. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 137-139.