Č. 1230.

Spolčovací právo: Rozchodem spolku hlavního nastává i rozchod spolku podružného, tvořícího integrující součást hlavního spolku, a nemůže tedy podružný spolek potom již vyvíjeti žádnou činnost spolkovou.
(Nález ze dne 17. března 1922 č. 3580.) Věc: Bedřiška C. a Dr. Mořic C. v K. proti ministerstvu vnitra stran platnosti usnesení valné hromady.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vlastenecký zemský a dámský výpomocný spolek »Červeného kříže« pro Moravu rozešel se pravoplatně na základě usnesení valné hromady ze dne 6. září 1919. Dne 7. ledna 1920 sdělila to městská rada v Kroměříži tamnímu spolku »Deutscher Zweigverein Kremsier des patriotischen Landes- und Frauen-Hilfsvereines vom Rothen Kreuze für Mähren«, vyzývajíc jej, aby jí odevzdal svoje spisy a jmění. Před tím již dne 15. prosince 1919 konal výbor tohoto spolku schůzi a usnesl se navrhnouti valné hromadě, aby se spolek rozešel a svoje jmění věnoval vojenskému vdovskému a sirotčímu fondu pro Moravu, německé sekci. Návrhy tyto byly přijaty valnou hromadou dne 18. ledna 1920, o čemž poslední předsedkyní zpravena zemská politická správa a městská rada v Kroměříži, tato s dodatkem, že nelze proto vyhověti poukazu ze dne 7. ledna 1920 a že se současně z něho jako z úředního rozkazu podává odvolání.
Městská rada výnosem ze dne 20. května 1920 č. — poukazujíc na to, že jí toto odvolání bylo postoupeno k vlastnímu projednání, zrušila z moci úřední usnesení valné hromady ze dne 18. ledna 1920 jako protizákonné, protože činnost podružného spolku přestala rozchodem spolku hlavního a proto po té době učiněná usnesení jsou po zákoně nepřípustná, a vyzvala, by po právní moci tohoto výnosu bylo vyhověno přípisu ze dne 7. ledna 1920.
Odvolání dnešních st-lů z tohoto výnosu zamítla zemská správa politická rozhodnutím z — a další odvolání žal. úřad rozhodnutím z — a to z důvodů v odpor vzatých výnosů, k čemuž žal. úřad připojil další důvod záležející v nedostatku legitimace st-lů, »ježto o rozejití spolku rozhodoval v prvé řadě hlavní spolek, který již neexistuje«.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto, pro nezákonnost podané uvážil nss toto:
Žal. úřad shodne s prvou stolicí vyslovil, že rozchodem hlavního spolku nastal rozchod spolku podružného, z čehož po jeho názoru plyne nezákonnost pozdější činosti tohoto spolku, záležející v usnášení na valné hromadě. Podle svých stanov tvořil podružný spolek kroměřížský »integrující část hlavního spolku«. Stanovy používají tedy termínu, který již podle svého přirozeného výkladu znamená těsnou právní souvislost, a obsahují pak v tomto směru tato další ustanovení: § 2, že podružný spolek požívá všech práv řádného člena hlavního spolku; § 3, že stanovy, jejich změny a rozchod schvaluje spolek hlavní; § 4, že účelem podružného spolku je, aby podporoval hlavní spolek při výkonu jeho úkolů; samostatné úkoly smí podružný spolek konati jen se svolením spolku hlavního; podle § 6 působí také podružný spolek jako orgán spolku hlavního a tento zaopatřuje mu nedostávající se prostředky jak pro úkoly naň přenesené, tak pro úkoly jemu výslovně dovolené; § 8 vyhrazuje hlavnímu spolku bezpodmínečný nárok na polovici ročních příjmů a podmínečný nárok na celé jmění, totiž v případě války; § 10 umožňuje hlavnímu spolku stálou kontrolu a § 21 přiznává mu nárok na jmění podružného spolku, když se tento s jeho schválením rozejde nebo bude rozpuštěn. S ustanoveními těmito jest v souhlasu předpis § 15 stanov hlavního spolku, podle něhož podružné spolky tvoří vždy integrující část spolku hlavního podporujíce jeho účel.
Z těchto předpisů jde, že podružný spolek je ve skutečnosti jen ve formě spolkové organisovaným členem spolku hlavního, že není ve smyslu dosavadních stanov schopen samostatného života, tvoře tedy pouze podstatnou (integrující) část spolku hlavního, pokud tento trvá, a moha jen po tuto dobu v mezích svého statutu žíti vlastní spolkový život. Z toho plyne, že zanikl-li hlavní spolek, neměl spolek podružný s ním současně zanikající již právní možnosti, aby se usnášel a tím méně ovšem mohl si osobovati právo disposice se jměním, ježto právo toto nebylo by mu příslušelo ani kdyby se mohl dobrovolně rozcházeti. Obsahujeť § 21 ustanovení, že při rozchodu i rozpuštění připadá jmění hlavnímu spolku a v prvém případě může podružný spolek učiniti jen opatření o zvláštních fondech jím spravovaných, aby dále trvaly; ani usneseni valné hromady ze dne 18. ledna 1920 neuvádí, ani stížnost netvrdí, že by bylo šlo jen o takovéto opatření.
Z těchto důvodů dlužno přisvědčiti právnímu názoru, ze kterého vychází žal. úřad a jest zcela bezvýznamné tvrzení, že některé podobné jiné podružné spolky v činnosti pokračují, a nelze dále rovněž tak další činnost bývalých členů spolku kroměřížského po rozchodu spolku hlavního právně pokládati za pokračování ve spolkovém životě, odůvodňující další existenci spolku.
Přestala-li existence podružnéno spolku kroměřížského rozchodem hlavního spolku, jest pokládati valné shromáždění ze dne 18. ledna 1920 za schůzi konanou proti předpisům spolkového zákona a byl proto státní úřad dozorčí oprávněn podle § 21 téhož zák., aby ji zakázal anebo, došlo-li k ní prve, než dozorčí úřad zakročil, aby prohlásil konání její a tím i její usnesení za neplatná.
Ježto tedy v odpor vzaté rozhodnutí právem meritorně zamítlo odvolání podané do výnosu stolice prvé, nebylo vůbec zapotřebí, aby nss uvažoval o tom, zda také důvodně odepřelo st-lům legitimaci, ať již výrok tento chápati jest tak, že skutečně tím vedle meritorního odůvodnění chtělo vysloviti, že neměli st-lé vůbec legitimace k odvolání, ať jest mu rozuměti tak, že tím pouze žal. úřad chtěl říci, že podružný spolek zaniknuv rozchodem spolku hlavního nebyl legitimován, aby se o svém rozchodu usnášel.
Stížnost poukazuje konečně ještě k tomu, že zemská správa politická nečinila žádných výtek k oznámení o rozchodu spolku. Ač by s podobným mlčením po zákonu žádné přesné právní účinky spojeny nebyly, jest i skutkově stížnost na omylu, protože právě oznámení tato postoupená prvé stolici zavdala podnět k dozorčímu zakročení.
Z těchto úvah bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1230. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 421-423.