Č. 1133.

Pozemková reforma: 1. Slovem »objekt« ve smyslu § 3 lit. a) zák. zábor. míněna jest každá samostatná hospodářská jednotka, která jest věnována svou podstatou a svým hospodářským určením jinému cíli než hospodářství zemědělskému v širším slova toho smyslu t. j. zahrnujíc v to i hospodářství lesní. Jsou-li všechny uvedené charakteristické znaky »objektu« dány, t. j. je-li tu hospodářská jednotka schopná samostatné hospodářské existence, a je-li zjištěno, že určení její nese se za jiným cílem, než za zemědělskou produkcí, pak jest lhostejno, jakou celkovou výměru tato hospodářská jednotka má. — 2. Určitý »objekt« ve smyslu § 3 lit. a) zák. zábor. nepřestává býti »objektem« proto, že jsou mezi nemovitostmi tohoto objektu i jednotlivé nemovitosti sloužící produkci zemědělské, které však o sobě netvoří samostatnou hospodářskou jednotku, neboť pozemky takové jsou jen příslušenstvím objektu sama, které sdílí jeho právní osudy a nemohou se tedy ani dotýkati charakteru jeho jako »objektu« dle § 3 lit. a). — 3. Stavební pozemek, tvořící sám o sobě samostatnou hospodářskou jednotku, může jako »objekt« dle § 3 lit. a) zák. zábor. přicházeti v úvahu vždy jen ve spojení s určitým oním cílem, kterému ať jako takový, ať po svém zastavení sloužiti má. Teprve tento účel zamýšlené stavby dodává i stavebnímu pozemku jeho vlastního hospodářského určení, které, nese-li se za jiným cílem než za cílem hospodaření zemědělského (lesního), a jsou-li i ostatní postuláty § 3 lit. a) splněny, činí jej objektem ze záboru vyloučeným. — 4. Z okolnosti, že příjmy z užívání určitého objektu plynou do rukou téhož právního subjektu, jenž jest i majitelem ostatních nemovitostí, které dle §§ 1 a 2 zák. zábor. záborem byly postiženy, nelze ještě usuzovati, že objekt ten jako »sloužící hospodaření na zabraném majetku« není dle § 3 lit. a) zák. zábor. ze záboru vyloučen.
(Nález ze dne 23. ledna 1922 č. 7851/21.)
Věc: Josef R. v Praze proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o vyloučení pozemků ze záboru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím zamítnuta byla žádost stěžovatelova za uznání, že stavební pozemky č. kat. —, zapsanéve vl. č. — po z. kn. kat. obce P., jsou dle § 3 lit. a) zák. zábor. ze záboru vyloučeny, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l předkládaje soupis svého nemovitého majetku podléhajícího záboru požádal zároveň stpú za rozhodnutí, že domy č. p. ----- v P., dále dům č. p. — v T. a stavební pozemky zapsané ve vložce č. — poz. kn. kat. obce P. č. kat. jsou dle § 3 lit. a) zák. zábor. ze záboru vyloučeny, ježto jsou právně i hospodářsky samostatný a neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech.
Stpú výnosem ze dne — vyhověl žádosti st-le pouze co do svrchu uvedených domů, naproti tomu však prohlásil, že stavební parcely č. kat. — - — v P. nelze pokládati za vyloučené ze záboru a opřel zamítavou část svého rozhodnutí o tyto důvody:
1. »Objekty« ve smyslu § 3 lit. a) zák. zábor. rozuměti jest jen takový nemovitý majetek, kde půda ustupuje do pozadí proti dílu na ní zřízenému, což patrno z toho, že zákon používá výrazu »objekty« na rozdíl od »majetku« v lit. b) téhož §. Stavební místa nejsou takovými objekty, nýbrž jsou prostě »půdou« patřící dle § 2 zák. zábor. k souboru velkého majetku pozemkového. Dokladem pro správnost tohoto názoru jsou prý četná zákonná ustanovení jako § 1 bod 3, § 2, odst. 3, § 5, § 15 bod 3 zák. ze dne 30.1edna 1920 č. 81 sb. z. a n. (arg.: nesmí býti přidělena do vlastnictví k jiným účelům než stavebním půda, která polohopisným plánem obecním jest určena k účelům stavebním).
2. Názor žadatelův, že jistý objekt jen tehdy slouží hospodaření na zabraných nemovitostech, když slouží zemědělskému obdělávání zabraných nemovitostí, jest prý nesprávný, neboť výrazem »sloužiti hospodaření na zabraných nemovitostech« rozumí se jakákoliv činnost vztahující se svými hospodářskými důsledky k majetku státem zabranému, tedy nejen zemědělské vzdělávání, nýbrž i jinaké užívání pozemků, ať již osobní, nebo pronájmem takovým způsobem, že z toho vlastník resp. jeho zabraný státem majetek má přímo nebo nepřímo prospěch hmotný nebo jiný zájem hospodářský. Kde vlastník zabraného statku, maje parcely pronajaty, užívá nájemného pro sebe, uvádí tím parcely ty v souvislost hospodářskou s ostatním zabraným majetkem.
I kdyby prvého předpokladu v daném případě nebylo, nemohl prý by stpú žádosti vyhověti, poněvadž není proveden důkaz o tom, že jsou zde dány současně všechny tři podmínky vyloučení dle § 3, dle něhož musí býti objekt samostatný právně i hospodářsky a nesmí sloužiti hospodaření na zabraných nemovitostech.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí vytýká, že rozhodnutí opírá se o nesprávný výklad zákona a že spočívá na vadném řízení.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad založil své rozhodnutí na dvou důvodech. Jednak že neodpovídá pozemek, o jehož vyloučení jde, pojmu »objekt« v § 3 lit. a) zák. zábor., jednak že tu není splněna podmínka týmž předpisem žádaná, aby objekt onen nesloužil hospodaření na zabrané nemovitosti.
Bylo se tedy i nss-u zabývati oběma těmito otázkami.
V prvém směru jde toliko o výklad slova »objekt«, použitého v § 3 lit. a) zák. zábor. Co se však výkladu tohoto § 3 vůbec a tedy i výkladu jednotlivých výrazů v předpisu tomto obsažených dotýče, jest především uvědomiti si to, že § 3 lit. a) jest předpis výjimečný, jímž vyslovena jest pro určité případy úchylka ze zásady v §§ 1 a 2 stanovené a zábor všeho majetku vlastníků velkých statků nařizující. Tato povaha dotčeného předpisu nedovoluje to, aby výklad jeho byl čerpán z norem, které se jeví jen provedením oné hlavní zásady, z níž předpis tento tvoří výjimku a jež tudíž přicházejí k platnosti jen potud a jen tenkráte, když a pokud výjimka v § 3 lit. a) vyslovená nenastane.
Jest tudíž nelogické, béře-li nař. rozhodnutí při výkladu pojmu slova »objekt«, jehož použito v § 3 lit. a), útočiště k §§ 1, 2, 5, a 15 příděl. zák., tedy onoho zákona, jenž jest dle § 10 zák. zábor. dán jen k provedení zásad záborového zákona a jenž, jak sám ve svém nadpise hlásá, obsahuje pouze ustanovení o přídělu oné půdy, která jest »zabrána«, t. j. která dle §§ 1 a 2 záboru podléhá a dle § 3 lit. a) ze záboru vyloučena nebyla.
Nutno proto při výkladu § 3 lit. a) vycházeti jen z tohoto předpisu samotného a vzíti zřetel jen k jehoznění a k jeho spojitosti s ostatními předpisy a k jeho účelu. Z doslovu tohoto ustanovení plyne především, že pod pojmem »objekt« nutno rozuměti vždycky jakýsi v sobě uzavřený celek, který jest sám o sobě schopen tvořiti zvláštní samostatnou hospodářskou jednotku. K tomuto výkladu vede nejen to, že § 3 lit. a) používá slova »objekt« na rozdíl od výrazu majetek v §§ 1, 2 a 3 lit. b) a i na rozdíl od pojmu »souboru« nemovitosti (§ 2), nýbrž i úvaha, že § 3 lit. a), mluví-li dále o tom, že tento objekt má býti hospodářsky a právně samostatným, předpokládá zásadní jeho schopnost k této samostatnosti a nezávislosti od ostatního zabraného majetku téhož vlastníka.
Než tato jeho vlastnost ještě nestačí, aby dodala pozemku rázu »objektu« ve smyslu § 3 lit. a). K ní nezbytně musí přistoupiti jako další karakteristický znak, že tato hospodářská jednotka musí míti své vlastni hospodářské určení, které se nese k jinému účelu, než k zemědělské nebo lesní produkci. Tento požadavek vyplývá již z § 3 lit. a), v němž je žádáno, aby objekt nesloužil hospodaření na zabrané nemovitosti. Neboť posudek, zda určitá věc slouží či neslouží k určitému cíli, jest možný jen tehda, když tato věc vykazuje svůj vlastní hospodářský účel. A že tento účel »objektu« § 3 lit. a) musí býti jiný než účel zemědělské produkce, vysvítá z toho, že § 3 lit. a) tento jeho účel staví proti hospodaření na zabrané nemovitosti a rozeznává jej tedy přesně od onoho cíle, kterému slouží půda, jež dle §§ 1 a 2 zůstane pod záborem.
K závěru, že účel objektu § 3 lit. a) musí býti jiný, než zemědělská produkce, vede nezbytně i úvaha čerpaná z § 2 zák. zábor., který za zabrané prohlašuje i všechny soubory nemovitostí témuž vlastníku patřící. Tím uznány jsou za předmět záboru zásadně i všechny hospodářské celky, které se jeví samy o sobě úplně samostatnými ať právně, ať hospodářsky, které také samy o sobě výměry § 2 nedosahují a jež by tedy jinak pojmu »objektu« vyhovovaly, které však proto nejsou »objektem« ve smyslu § 3 lit. a), že sloužíce jako ostatní nemovitosti téhož vlastníka zemědělské produkci, tvoří jen jeden součinitel onoho součtu, který v celku vykazuje výměru § 2 a tím všechny své sčítance uvádí v zábor.
Shrne-li se úvaha tato v jedno, možno za »objekt« ve smyslu § 3 lit. a) označiti každou hospodářskou samostatnou jednotku, která jest věnovánu svou podstatou a svým hospodářským určením jinému cíli, než hospodářství zemědělskému v širším slova toho smyslu, t. j. zahrnujíc v to i hospodářství lesní.
Cíle tyto mohou býti nejrozmanitější. Může to býti účel veřejné dopravy, účel osvětový, účel průmyslový, obchodní, náboženský atd. Pro zjištění tohoto věnování bude arciť okolnost, že na půdě dotčené zřízena jsou díla určitému účelu sloužící, důležitým průkazním momentem. Ale okolnosti této možno přičísti jen tento význam průvodní, nikterak však není možno okolnost tuto prohlásiti, jak to nař. rozhodnutí činí, za esentiální a pojmovou pro rozhodnutí otázky, zda lze mluviti o »objektu« ve smyslu § 3 lit. a) či nikoli.
Můžeť dojista býti »objektem« dle toho předpisu i půda, která nevykazuje žádného stavebního zařízení, jen když o ní jest jisto, že slouží jinému cíli než produkci zemědělské v onom širokém slova toho smyslu. (Na př. může tvořiti objekt pozemek věnovaný pěstění semen nebo květin, je-li pěstění toto samostatným účelem, takže tu lze mluviti o hospodářské jednotce.)
Jsou-li všechny uvedené karakteristickč znaky »objektu« dány, t. j. je-li tu hospodářská jednotka schopná samostatné hospodářské existence a je-li zjištěno, že určení její nese se za jiným cílem, než za zemědělskou produkcí, pak jest lhostejno, jakou celkovou výměru tato hospodářská jednotka má. Nepřestane tedy býti »objektem« dle § 3 lit. a) proto, že snad celková její výměra překračuje 250 ha půdy. Jestiť dojista takovým »objektem« na př. železná dráha sloužící účelům veřejné dopravy, třebas i celková výměra jejích nemovitostí převyšovala 250 ha.
Rovněž jest v témže případě nerozhodne, že jsou mezi nemovitostmi tohoto »objektu« i jednotlivé pozemky sloužící produkci zemědělské, které však samostatnou hospodářskou jednotku o sobě netvoří. Neboť pozemky takové jsou jen příslušenstvím objektu sama, které sdílí jeho právní osudy a nemohou se tedy dotýkati ani karakteru jeho jako »objektu« dle § 3 lit. a). Nepřestane na př. dráha účelům veřejné komunikace sloužící býti »objektem« dle § 3 lit. a) proto, že k pozemkům jejím patří i parcely věnované jako zahrádky při nádraží produkci zelinářské nebo že na násypech jejích pěstuje nebo sklízí se tráva. Nelze také tyto částice pozemk. od onoho celku, s nímž jeho určením jako jeho příslušenství jsou v jedno spojeny, odervati a je sčítati s ostatním majetkem eventuelně zabraným.
Arciť nelze již z toho, že jsou dány všechny ony momenty, které dle tohoto výkladu zakládají pojem »objektu« dle § 3 lit. a), uzavírati, že objekt tento jest ze záboru dle dotčeného předpisu vyloučen. K tomu jest potřeba, aby i u tohoto objektu byly splněny všechny tři podmínky, které citovaný předpis stanoví, a které žádají, aby tento objekt byl a) hospodářsky, b) právně samostatným a c) nesloužil hospodaření na zabraném majetku.
Použije-li se těchto úvah pro otázku, zda a pokud stavební pozemky mohou býti pokládány za »objekt« dle § 3 lit. a), dospěje se k následujícímu závěru:
Stavební pozemky, které se jeví jen pouhým příslušenstvím určitého zemědělského objektu, nemohou pod § 3 lit. a) spadnouti nejen proto, že jim schází karakter samostatné hospodářské jednotky, nýbrž že jako příslušenství tohoto objektu slouží účelům zemědělským.
Stavební pozemky, které tvoří součást nějakého jiného podnikání, na př. které se jeví jako závodní kapitál produkce průmyslové nebo obchodní, přicházejí v úvahu jen ve spojení s oním podnikáním, jemuž slouží. Je-li možno toto podnikání pojímati ve smyslu § 3 lit. a) za »objekt«, pak arciť jsou jako integrující součást tohoto objektu účastný i předpisu § 3 lit. a).
Zbývá jen uvážiti, lze-li konstruovati právně případ, že by se stavební pozemky jevily samy o sobě jako hospodářská jednotka svému vlastnímu účelu věnovaná. Na otázku tuto nutno dáti odpověď zápornou potud, pokud se jako hospodářský účel uvádí toliko jejich zastavitelnost. Vždyť zastavitelnost určitého pozemku označuje jen jeho »vlastnost«, »zastavení« pozemku in abstracto není a nemůže býti samo o sobě pojímáno za ono určité individuelní hospodářské určení, jakému má objekt dle § 3 lit. a) sloužiti, má-li býti »objektem« ve smyslu tohoto předpisu, poněvadž stavba sama může býti určena pro účely nejrozmanitější.
Pozemek stavební může tedy přicházeti v úvahu vždy jen ve svém spojení s určitým oním cílem, kterému má ať jako takový, ať po svém zastavení sloužiti, tedy na př. jako závodní kapitál podnikatele staveb nebo jako zboží závodu vedoucího obchod s pozemky stavebními nebo jako pozemek, na němž má býti zřízena již určitá stavba.
Teprve tento účel zamýšlené stavby dodává i pozemku jeho vlastního hospodářského určení, které, nese-li se za jiným cílem, než za cílem hospodaření zemědělského (lesního) a jsou-li i ostatní postuláty § 3 lit. a) splněny, činí jej objektem ze záboru vyloučeným.
Žal. úřad vycházeje z nesprávného právního náhledu, že pozemek stavební, není-li na něm zřízeno žádné dílo, nemůže nikdy býti »objektem« dle § 3 lit. a), nezkoumal, není-li tu oněch podmínek, které dle vývodů shora podaných stačí, aby stavební pozemek jako takový byl pokládán za objekt ve smyslu cit. předpisu.
V důsledku tohoto nesprávného pojímání nevyšetřil správnost a neocenil význam tvrzení st-le, který uváděl, že jde o parcely stavební věnované k trvalému pronajímání za různá skladiště a dílny a jenž tím uplatňoval, že jde o samostatný hospodářský podnik produkci zemědělské nesloužící. Nedostatek tento Činí nař. rozhodnutí po této stránce protizákonným.
Ovšem nevadila by tato nesprávnost vlastnímu výroku nař. nálezu, kdyby bylo lze za důvodný shledati onen druhý motiv, na němž žal. úřad svůj výrok založil, t. j. že tu jde o objekt »sloužící hospodaření na nemovitostech zabraných«.
Než ani v tomto směru nebylo lze se stanoviskem žalován, úřadu souhlasiti. Žal. úřad pokládá totiž podmínku tuto za splněnou již tehdáž, plynou-li příjmy z užívání onoho objektu do rukou téhož právního subjektu, jenž jest i majitelem ostatních nemovitostí, které byly dle § 1 a 2 záborem zasaženy.
Náhled tento přehlíží, že zákon nežádá, aby »příjmy« z objektu sloužily jeho subjektu, nýbrž aby objekt sám svým hospodářským upotřebením, tedy svojí podstatou nebo svými přirozenými plody sloužil přímo »hospodaření«, t. j. k získávání a dobývání hospodářských plodů na nemovitostech zabraných.
Zákon tímto požadavkem chtěl chrániti hospodaření na zabraných nemovitostech a zameziti odloučení takových objektů ze souboru, které tvoří organický článek v hospodaření na něm a slouží k lepšímu a úspěšnějšímu hospodaření na zabraném majetku.
Tím, že nájemné z dotyčných parcel, o jichž vyloučení jde, a výtěžek hospodaření na ostatním zabraném majetku plynou k rukám téhož právního subjektu, není dán ještě vztah mezi oněmi objekty a hospodařením na zabraném majetku, jak jej předpokládá zákon. Jestliže tedy nař. rozhodnutí jen z této okolnosti dovodilo nedostatek uvedeného předpokladu pro vyloučení uvedených parcel ze záboru a nezkoumalo ani, zda zmíněné stavební parcely také in nátura ve smyslu shora vyloženém neslouží prvotní výrobě zemědělské na zabraném majetku, spočívá v tomto směru na nesprávném výkladu zákona.
Slušelo tedy naříkané rozhodnutí, pokud jest stížností naříkáno, zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

Č. 1133. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 208-213.