Č. 1282.

Schválení prodeje pozemku na Slovensku: Výše ceny trhové nemůže sama o sobě býti zákonným důvodem k odepření souhlasu s prodejem nemovitosti podle zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. a min. nař. ze dne 12. ledna 1919 č. 11 Ú. N.

(Nález ze dne 5. dubna 1922 č. 4781.)
Věc: Ondřej a Marie K. v K. (adv. Dr. Zd. Uhlíř z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran odepření schválení zcizení nemovitosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody:
Podle § 6 nař. ministra pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11 Ú. N., kterým se provádí předpis § 4 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., může příslušný úřad odepříti souhlas ke zcizení nemovitosti na Slovensku, jestliže zcizení to odporuje všeobecným zájmům československého státu. Při tom pak uvádí nařízení to v odst. 2 § 6 jednotlivé okolnosti, jichž má úřad dbáti při šetření, zdali tu jde o jednání odporující všeobecným zájmům státním.
Zmíněné ustanovení § 6 rovněž jako rámcové ustanovení § 4 téhož zákona jest mimořádným, přechodným omezením zásadní disposiční a smluvní volností jednotlivcovy a dlužno proto předpis tento jako výjimečné ustanovení vykládati restriktivně.
Podle znění a podle celé intence jak zákona z 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., tak ministerského nařízení ze dne 12. ledna 1919 č. 11 Ú. N. jest pro rozhodující úřad jedině a výlučně směrodatným ohled na všeobecné státní zájmy; tento ohled právě tvoří hranice, ve kterých se může úřad správní, když rozhoduje o tom, má-li býti souhlas udělen či odepřed, pohybovati. Jestliže úřad tyto hranice překročí, pak ovšem má strana právo k stížnosti, poněvadž je tím zasaženo do její zásadní svobody disposiční a smluvní.
Stížnost také vývody svými takový zásah tvrdí a namítá, že důvod, kterého žalovaný úřad pro odepření schválení použil, není správný, pokud se týče, že není založen na dostatečném šetření. Tím stížnost dovozuje, že tu není takových momentů, z nichž hy se dalo usuzovati, že zcizovací jednání, o které tu jde, odporuje všeobecným zájmům státním.
Žal. úřad potvrdil rozhodnutí nižší stolice, poukázav prostě na ustanovení § 6 zmíněného min. nařízení a doloživ, že souhlas se zcizením byl odepřen zejména, aby zabráněno bylo lichvě s nemovitostmi. Z odůvodnění toho plyne, že žal. úřad stejně jako úřad, jenž rozhodl v I. instanci, vychází ze skutkového předpokladu, že cena mezi stranami smluvená za nemovitosti st-lům prodané je přemrštěná, a vychází z právního názoru, že zcizení nemovitosti za cenu přemrštěnou jest v odporu se všeobecnými zájmy státními.
Názor ten není správný. Výše ceny trhové dotýká se dojista v první řadě zájmů smluvních stran, tedy zájmů individuelních a soukromých, nikoli však bez dalšího všeobecných zájmů státních. Nelze ovšem zásadně vyloučiti, že by výše požadované ceny trhové nemohla ve spojení s jinými momenty skutkovými zakládati zákonný důvod pro odepření souhlasu ke zcizení, jinak řečeno, nelze tvrditi, že by moment výše ceny ležel úplně mimo ony hranice, jimiž je volné uvážení úřadů při udělování souhlasu omezeno.
Avšak výše ceny nemůže již sama o sobě býti zákonným důvodem k odepření souhlasu, neboť nepřistupují-li k tomu jiné závažné momenty, nemůže tato okolnost sama o sobě ohrožovati všeobecné zájmy státní.
Podle obsahu správních spisů nebyly však zjištěny žádné jiné okolnosti, které by ve spojení s výší ceny trhové mohly odůvodňovati úsudek, že by prodej, o nějž jde, ohrožoval všeobecné zájmy státní a tudíž jim odporoval.
Jestliže se tedy žal. úřad odvolal k odůvodnění svého rozhodnutí prostě na znění § 6 cit. min. nařízení a jinak doložil jenom, že má býti bráněno lichvě s nemovitostmi, čímž patrně poukázati chtěl jedině na nepřiměřenou cenu, pak vycházel z právního názoru, že zcizovací jednání je v odporu se všeobecnými zájmy státu, jestliže nemovitost prodávána je za cenu, kterou úřad pokládá za nepřiměřeně vysokou, byť i nabyvatel nemovitosti cenu tu za přiměřenou uznával.
Názor ten je však, jak shora dolíčeno, nesprávný, výrok žal. úřadu, založený na tomto nesprávném právním názoru, odporuje zákonu a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1282. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 534-535.