Č. 1105.

Sčítání lidu: 1. Není reformátním výrokem politického úřadu 2. stolice, potvrdí-li tento úřad v trestních věcech policejních trestní nález I. stolice co do výroku o vině i trestu, ale trest zmírní cestou milosti. — 2. Předpisem § 4 zák. z 8. dubna 1920 č. 256 sb. z. a n. je podrobeno trestní sankci jen ohrožení nebo porušení správnosti neb úplnosti sčítání lidu, nikoli však ohrožení nebo porušení čistoty sčítání. — 3. Jakákoli extensivní interpretace trestních norem práva policejního je vyloučena.
(Nález ze dne 10. ledna 1922 č. 245.)
Věc: Jan D. v Z. proti splnomocněnému komisaři československé republiky pro Ratibořsko v Opavě stran přestupku nařízení o sčítání lidu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Trestním nálezem z — odsoudila okresní politická správa v Hlučíně st-le pro přestupek § 12 nař. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., jehož se dopustil tím, že danému rozkazu, aby žena jeho opustila místnost, se vzepřel, čímž porušil čistotu sčítání lidu, k peněžité pokutě 1000 K, pro případ nedobytnosti k vězení na 14 dní a současně k vězení na 5 dnů. Z tohoto rozhodnutí podal st-l odvolání, v němž žádal za prominutí trestu.
Žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl odvolání st-lovu, poněvadž skutková podstata přestupku jest prokázána; k současně podané žádosti za prominutí trestu v cestě milosti zmírnil však trest vězení 5 dnů, uložený mimo pokutu, na vězení 24 hodin.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss:
Především dlužno konstatovati, že žal. úřad sníživ nař. rozhodnutím trest uložený st-li trestním nálezem úřadu I. stolice učinil tak, jak ze znění nař. rozhodnutí jest patrno, u výkonu práva milosti, nikoliv u výkonu pravomoci odvolací stolice. Jest tedy věc ve smyslu § 3 nař. min. vnitra ze dne 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. v cestě stolic správních konečně vyřízena.
Ve věci samé pak vycházel nss z těchto úvah: Předpisem § 4 zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 256 sb. z. a n. (opakovaným v § 12 prov. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. z. a n.) prohlášeny jsou za trestné všechny »vědomě nesprávné údaje, jakož i všeliká jiná úmyslná jednání a opomenutí, kterými se porušuje neb ohrožuje úplnost nebo správnost sčítání lidu«.
Nař. rozhodnutí klade st-li, odsuzujíc jej pro přestupek § 4 cit. zák., za vinu, že se vzepřel rozkazu, který dal sčítací komisař manželce st-lově, aby opustila místnost, čímž porušil st-l čistotu sčítání lidu.
Z doslovu § 4 cit. zák. jest zřejmo, že zákon obsahuje trestní sankci jednak na ochranu úplnosti sčítání, jednak na ochranu správnosti sčítání. O čistotě sčítání se však cit. zákon vůbec nezmiňuje, a nestaví také porušení čistoty sčítání pod trestní sankci. Porušení čistoty sčítání nenáleží tudíž vůbec ke znakům objektivní skutkové podstaty deliktů, které cit. zák. prohlašuje za trestné. Žal. úřad spatřuje však objektivní skutkovou podstatu deliktu trestného podle § 4 cit. zák. právě jen v tom, že st-l porušil čistotu sčítání.
Ježto v právu trestním vůbec, a tudíž také v trestním právu policejním jest jakákoliv extensivní interpretace trestních norem zásadně vyloučena, jest také nezákonné, aby znaky objektivní skutkové podstaty deliktů podle určité právní normy trestných byly jakkoliv rozšiřovány.
Této protizákonnosti se dopouští nař. rozhodnutí, když v předpisu § 4 cit. zák. shledává jako karakterisující znak skutkové podstaty deliktu v § tomto stanoveného i porušení čistoty sčítání.
Bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1105. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 150-151.