Č. 1143.

Obecní úředníci: O formách a důkazu platné resignace obecního úředníka na služební postavení.
(Nález ze dne 27. ledna 1922 č. 1024.)
Věc: František Ch. v K. (adv. Dr. M. Leiser z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran propuštění ze služeb obce Košířské.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Žal. úřad zjišťuje, že se st-l vzdal služebního postavení u městské obce Košířské a že byla obcí resignace tato přijata, při čemž spatřuje platné prohlášení st-lovo v tom, že dne — a — požádal ústně starostu města o okamžité propuštění z obecních služeb. Platné přijetí po názoru v odpor vzatého rozhodnutí záleží v tom, že starosta resignaci přijal, a že ji městská rada dne — a městské zastupitelstvo dne — vzaly na vědomí.
St-l tvrdí, že resignace se nestala a platně nebyla přijata. Jest proto především v mezích vznesených námitek podrobiti úvaze, zda v těch skutkových okolnostech, které žal. úřad béře za prokázány, vůbec bylo by lze spatřovati platný projev resignace a jejího přijetí.
Není žádného předpisu, který by ustanovoval, v jaké formě může městský úředník vzdáti se své služby, takže státi se to může i ústně vůči orgánu obecnímu, příslušnému k přijetí podobného prohlášení.
St-l při ústním jednání odkazoval na předpis § 17 služ. pragm. vydané pro zaměstnance hl. města Prahy tvrdě, že bylo v jeho ustanovovací listině výslovně na předpisy tyto poukázáno, čímž zajisté vyjadřuje, že tyto tvoří jeho služební řád ve smyslu § 9 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. Avšak cit. předpis nestanoví písemnou formu zmíněného prohlášení a další odkaz st-lův na předpis § 84 služ. pragm. vydané pro zaměstnance státní zákonem ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. jest naprosto nepřípustný, protože předpisy tohoto zákona se na služební poměr st-lův vůbec vztahovati nemohou. Z toho jde, že pokud st-l vyvozuje, že resignaci lze podati jen písemně, bylo by v tom spatřovati pouze názor, že jen tato forma byla by nesporným projevem jeho vůle a námitka v tomto směru jest proto jednak polemikou se skutkovým zjištěním žal. úřadu, jednak výtkou vadnosti řízení.
St-l dále spatřuje nezákonnost v tom, že smíšeny byly dva po názoru jeho různé pojmy, totiž resignace a výpověď. V § 22 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. ve znění čl. 1. zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. vysloveno, že pokud není jiného ustanovení, může se úředník vzdáti své služby teprve po čtvrtletní výpovědi. Vzdáti se jednostranně služby znamená resignaci a citovaným předpisem obmezeno jest pouze právo úředníka na vystoupení ze služby, není však vyloučeno, aby k návrhu jeho přijata byla výpovědní lhůta jiná neb účinek neprodlenný. Protože v daném případě vychází žal. úřad z toho, že st-l žádal za neprodlenné sproštění, neměla by skutečnost, že nebyla zachována výpovědní lhůta, jiného účinku, než že by nestačilo, aby příslušný orgán obecní přijal resignaci na vědomí, nýbrž že by bylo nutno, aby také projevil souhlas s podmínkou ze všeobecného předpisu zákona vybočující.
Starosta obce jest zajisté podle § 55 ob. zříz. oprávněn, aby za účelem dalšího úředního vyřízení přijal na úřední vědomí prohlášení, o jaké se zde po názoru žal. úřadu jednalo. St-l tvrdí, že přijetí tohoto prohlášení se strany městské obce, tedy jeho úřední vyřízení nestalo se orgánem k tomu příslušným. Ze spisů je patrno, že přijetí stalo se jak městskou radou, tak městským zastupitelstvem, tedy oběma orgány obecními, které by po názoru st-lově přijíti mohly v úvahu. Při tom ovšem stížnost tvrdí, že věci této se týkající usnesení městského zastupitelstva není platné, protože porušen byl předpis § 42 ob. zříz., podle něhož má schůze svolána býti nejméně 3 dny napřed s oznámením předmětu jednání. Námitka tato, jež ovšem nepřihlíží k předpisům §§ 2 a 3 zák. ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., nebyla přednesena v řízení správním a jest proto podle § 5 zák. o ss nepřípustná.
Z dosavadní úvahy jde, že právem mohlo by v prohlášení, jak je žal. úřad zjišťuje, spatřován býti návrh na neprodlenné vystoupení z obecních služeb, jehož přijetí se městskou obcí stalo.
Podle § 6 zák. o ss rozhoduje nss na základě skutkových zjištění poslední administrativní stolice, leda že zjištění tato po jeho názoru odporují spisům, jsou v podstatných částech neúplná nebo jsou-li porušeny podstatné formy řízení správního. Je proto zabývati se námitkami stížnosti v tom směru, zda není zde některé z těchto vad.
St-l odvolává se především na svoje rozčilení, jehož původ podle jeho tvrzení hledati jest jednak v nervové chorobě, jednak v domnělých křivdách. Námitku tuto ani v řízení správním ani ve stížnosti nekonstruuje tak, že by tvrdil, že vlivem zmíněného duševního stavu nelze pokládati prohlášení jeho vůbec za platný projev vůle, nýbrž jen vyvozuje z toho, že starosta města jeho prohlášení nerozuměl, takže projev, který skutečně učinil, pokládá za projev svobodné vůle.
Nelze proto pokládati za vadu řízení, že žal. úřad tvrzeným duševním stavem ve směru platnosti projevu blíže se nezabýval a v řízení správním nebyl duševní stav st-lův lékařem zkoumán.
Pokud jde o obsah projevu st-lova, dospívá žal. úřad k svému zjištění na základě jednacích spisů, zejména úřední zprávy městského úřadu z —, protokolu starosty obce z —, protokolů o schůzi městské rady z —, personální komise z — a z —.
St-l vytýká, že ze spisů těchto není listina z — protokolem, protože jde jen o jednostranný bez šetření náležitostí protokolu sepsaný projev městského starosty. Nelze upříti, že listina tato protokolem v technickém smyslu není, zajisté jest však úřední zprávou starostovou, ke které v této její povaze mohlo býti přihlíženo, takže označení její za protokol nijak práv st-lových se nedotýkajíc, vadu řízení tvořiti nemůže.
Úřední zprávou z — vzala okresní správní komise za prokázáno, že st-l učinil svoje prohlášení po zralém uvážení a po rodinné úřadě stavší se den před tím, a zavdává st-li příčinu k námitce, že neměl příležitost o tvrzeních ve zprávě této obsažených se vysloviti. Žal. úřad tyto skutečnosti nezjišťuje a opírá se o úřední zprávu jen potud, pokud souhlasí s ostatními průvody, takže tato námitka st-lova do rozhodnutí v odpor vzatého není odůvodněna.
V jednacích spisech výše zmíněných konstatuje se obsah prohlášení st-lova, jak tento uveden je ve zprávě starosty z —, takže vesměs tvoří vlastní průvod deposice starostova, která podporována jest protokolem o předání úřadu důchodenského a výpovědí starastovou a obsahem protokolu o schůzi personální komise z — potvrzovanou skutečností, že st-l vyžádal si a bylo mu vydáno vysvědčení o dobrovolném vystoupení.
Městská rada a zastupitelstvo jednajíce o resignaci st-lově měly zároveň před sebou již žádost jeho z — o dovolenou, jejíž obsah, zejména slova »podepsaný viděl se nucena v posledních dnech předati dokonce i pokladnu a prohlásiti, že nemůže na dále své povinnosti zastávati«, mohly vzbuditi pochybnost o tom, zda skutečně byla resignace ze služeb obecních podána. Když však st-l odvolal se z usnesení městského zastupitelstva a popřel existenci resignace, stal se předpoklad usnesení rozhodně sporným a bylo pak na rozhodujících úřadech, aby skutkový tento základ zjistily v bezvadném řízení.
Žal. úřad měl v době svého rozhodování na jedné straně jednací spisy, na druhé straně výslovné tvrzení st-le, že resignaci nepodal a o vysvědčení na odchodnou nežádal. Aby mohl dojíti k závěru, že přikládá plnou víru obsahu spisů jednacích, musel napřed oceniti námitku, která proti pravdivosti tohoto obsahu ve příčině prohlášení st-lova byla vznesena a jejíž důkaz nabídnut jednak výslechem st-le k účelům důkazním, jednak požadavkem, aby obsah prohlášení za jeho součinnosti znovu byl vyšetřen.
Nevzal-li za těchto okolností žal. úřad tvrzení st-lovo vůbec v úvahu a spokojil-li se s obsahem jednacích spisů, nelze provedené řízení správní pokládati za dostatečné, a protože zjištěný nedostatek týká se nejpodstatnější otázky, bylo podle § 6, odst. 2 zák. o ss v odpor vzaté rozhodnutí zrušiti, aniž bylo dále třeba pouštěti se do rozboru námitek stížnosti o nezákonnosti propuštění, k jehož předpokladu stížnost dospívá tím, že resignaci popírá, a dále do otázky, zda žádost za dovolenou jest pokládati resignaci za odvolanou, což opět předpokládá, že by podání resignace bylo bezvadně zjištěno.

Citace:

Č. 1143. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 236-239.