Pozemková reforma: 1. V řízení před nejvyšším správním soudem je nepřípustná námitka, že se zákon záborový příčí ustanovení státního základního zákona o nedotknutelnosti vlastnictví, neboť k rozhodování o tom, zda se nějaký zákon republiky Československé příčí ústavě, jest dle § 7 zák. z 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n. výlučně příslušný ústavní soud. Dokud tento tribunál nějaký zákonný předpis za protiústavní neprohlásí a pokud nález jeho nebyl uveřejněn ve sbírce zákonů a nařízení, dotud všechny úřady a soudy musí pokládali předpis onen za ústavní (§ 20 cit. z. a contr.). — 2. V řízení před nejvyšším správním soudem nepřísluší jednotlivým účastníkům soukromým ani přímo ani nepřímo prostřednictvím rozhodujícího senátu právo navrhnouti ústavnímu soudu řešení otázky, zda se nějaký zákon příčí ústavě; právo to nepřísluší také ani senátům konkrétní věc rozhodujícím, nýbrž pouze plenu nejvyššího správního soudu, a to bez jakékoliv souvislosti s rozhodováním konkrétní záležitosti. — 3. Ustanovení § 4 vlád. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., dle něhož řádně odůvodněné námitky proti záboru dlužno podati současně se soupisem, nepříčí se zákonu. Nevyhoví-li však strana tomuto ustanovení, nemůže ji stihnouti žádná újma právní, zejména ne prekluse námitek proti záboru. — 4. Majetkem obecním, jenž dle § 3 lit. b) zák. zábor. jest ze záboru vyloučen, rozumí se pouze majetek osad a obcí politických, nikoliv však také velký církevní majetek pozemkový, který jako velký majetek vázaný (§ 1 zák. zábor.) jest státem zabrán. — 5. I deklarativní výrok správního úřadu o tom, zda určitý právní poměr ze zákona nastal či nikoliv, je rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě. (Nález ze dne 4. ledna 1922 č. 17843/21.) Věc: Biskupství Vratislavské, zastoupené knížetem biskupem Vratislavským Drem Adolfem Bertramem (adv. Dr. Jindř. A. Vaniček z Prahy), proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (min. místotaj. Dr. Fr. Bureš) stran poznámky záboru. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Stpú v Praze výnosy z — a z — podal zemskému soudu v Opavě a okresním soudům v — návrhy, aby v zemských deskách a v pozemkových knihách u těchto soudů vedených byla v určitých vložkách provedena knihovní poznámka toho obsahu, že nemovitosti ve vložkách těch zapsané jsou zabrány státem dle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. Proti těmto návrhům podalo biskupství vratislavské, jemuž jsou nemovitosti ty do vlastnictví resp. spoluvlastnictví připsány, stížnost k nss, ve které činí se nař. opatřením správního úřadu tyto výtky: I. Rozhodnutí stpú jsou prý nezákonná, a to z těchto důvodů: 1. Listinou českého krále a římského císaře Karla IV. ze dne 15. listopadu 1351 bylo králem českým vratislavskému biskupu, jenž měl neomezené výsostné právo zeměpanské nad zemí Nisskou, a jeho kapitule slavnostně slíbeno, že nikdy nebude pracováno k tomu, aby biskupství vratislavské, práva jeho a jeho statků a majetku byla dělena neb změněna, nýbrž že podobným zámyslům král co nejúčinněji bude odporovati. Totéž potvrzeno bylo císařem Karlem IV. v diplomech vydaných biskupu Vratislavskému Břetislavu dne 30. listopadu 1358 a z 13. prosince 1358, které jsou pravou státní smlouvou mezi knížectvím Nisským a královstvím českým. Tato povaha knížecího majetku biskupského a vévodských oprávnění knížat biskupů vratislavských trvá prý i nyní, a nemohl tedy zákon záborový na této mezistátní úmluvě jednostranně ničeho měniti, neboť jde zde o úmluvu mezinárodní a zákon speciální, který všeobecnou a jednostrannou normou zákonnou zrušen býti nemůže. Nelze tedy majetek, o který jde, proti jasnému znění mezinárodní úmluvy a mezinárodně zaručeného státního aktu zabrati a jiným osobám přiděliti. 2. Zabrané jmění neslouží osobním účelům biskupovým, nýbrž úkolům charitativním a úkolům duchovní správy. Jest to jmění účelové, jež nesmí jednostranně svému účelu býti odňato. Ježto pak jde o jmění obecní veřejno-právní společnosti římsko-katolické církve, jest prý majetek biskupství vratislavského dle § 3 lit. b) zák. zábor. ze záboru vyloučen. 3. Do záboru byly zahrnuty i nemovitosti sepsané v přílohách stížnosti, jež jsou právně i hospodářsky samostatné a neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech, i bylo povinností poz. úřadu okolnosti ty předem vyšetřiti. 4. Zábor jest neodůvodněn, ježto týká se i spoluvlastnických podílů ve vl. č. --- , ačkoli první knihovní těleso biskupství vratislavskému náleží polovičkou, druhé 1/53nou a třetí 1/103nou, ostatní pak podíly osobám jiným. II. Rozhodnutí stpú trpí však také těmito vadami řízení: a) Stpú navrhl, aby poznámka záboru provedena byla ohledně majetku biskupství břeclavského, ač biskupství to neexistuje. Směřuje tedy návrh poz. úřadu proti osobě neexistující, přece však dotýká se fakticky svým knihovním provedením subjektivních práv biskupství vratislavského. b) Doručení soudních výměrů stalo se k rukám Dra F. P., ředitele panství J. Ten však dle plné moci své není oprávněn přijímati doručení v knihovních věcech. Jeho plná moc jest plnou mocí dle § 1029 o. z. o. Ustanovení § 12 zák. o zajištění půdy drobným pachtýřům zde neplatí, nýbrž úřad měl se říditi předpisem § 4 zák. náhr., dle něhož má se doručení státi vlastníku neb jeho zákonnému zástupci, a jen není-li to možno, do rukou opatrovníka nepřítomné osoby. Dále dovozuje stížnost, že zde platí ustanovení § 124 knih. zák., dle něhož doručení provésti jest dle platných předpisů pro doručování k vlastním rukám, obsažených v civilním řádu soudním. Doručení k rukám zmocněnce jest možné jen dle ustanovení § 123, bodu 4 a § 31 knih. zák. Zda plná moc Dra P. těmto náležitostem vyhovuje, pozemkový úřad nevyšetřil. c) Vadou řízení jest dle stížnosti i to, že úřad nevyšetřil, je-li Dr. P. dle své plné mici oprávněn provésti soupis nemovitého majetku pozemkového. Kdyby poz. úřad v tom směru plnou moc Dra P. byl zkoumal, byl by došel k přesvědčení, že plná moc tato nestačí, byl by si vyžádal plnou moc novou, a tím by bývalo nabylo biskupství vědomosti o prováděném soupisu, a bylo by mohlo uplatniti svá práva. Opomenutí to zakládá vadu řízení. d) Konečně spatřuje stížnost vadu řízení i v tom, že úřad nevyšetřil dříve objekty dle § 3 lit. a) ze záboru vyloučené. Uvedený předpis jest předpisem práva veřejného, a strana nemůže tedy se svými námitkami v tom směru býti prekludována, když v soupise na objekty ze záboru vyloučené neupozorní. K vyloučení tomu má prý úřad přihlédnouti z povinnosti úřední. Ustanovení § 4 vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. se na tento případ nevztahuje. Ostatně ustanovení to odporuje přímo zákonu a veřejnému právu a jest tedy neplatné. Výnosem z — navrhl stpú, aby poznámka záboru u nemovitostí sub I č. 4 uvedených byla vymazána a dalším svým výnosem z — požádal příslušné soudy, aby usnesení soudní o poznamenání záboru doručena byla dodatečně biskupství vratislavskému i k rukám právního zástupce st-le. Když se tak stalo, podal st-l proti rohodnutím stpú novou stížnost, ve které opakuje námitky stížnosti první, pomíjeje pouze výtky sub I 4) a II a), b) uvedené. Tímto odvoláním prvotního usnesení stpú, pokud jde o nemovitosti sub I č. 4 ve stížnosti uvedené, resp. touto opravou byl st-l co do stlžných bodů obsažených v prve stížnosti sub I č. 4 a II lit. a) a b) postaven mimo spor, ježto stanovisku jeho v bodech těchto zastávanému bylo žal. úřadem dodatečně vyhověno. Následkem toho bylo po rozumu § 44 zák. o ss ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. z r. 1876 řízení co do těchto námitek zastaveno. Rovněž odpadl pro nss podnět zabývati se námitkou sub I 1) uvedenou, ježto st-l prohlásil jednak písemným podáním před veřejným líčením, jednak ústně při tomto líčení, že stížnost svoji o tuto námitku již opírati nehodlá. Dříve než přistoupil k prozkoumání důvodnosti ostatních stížných bodů obou stížností, musil se nss zabývati vývody odvodního spisu, jimiž popírána jest přípustnost stížnosti. Odvodní spis tento uvádí, že nař. rozhodnutím nemohlo býti zasaženo v subjektivní práva st-lova, ježto prý zábor st-lova velkého majetku pozemkového nastal ex lege a nikoliv teprve poznámkou záboru, kterou pouze byl vyznačen faktický stav nastalý ze zákona. Má tedy odvodní spis za to, že nemohla býti dotčena subjektivní práva st-lova, když úřad nař. opatřeními sám záboru nepřivodil, nýbrž pouze prohlásil, že zábor ten nastal dle zákona a má býti vyznačen poznámkou v poz. knihách. Tím vlastně upírá žal. úřad stížnosti přípustnost pouze z toho důvodu, že směřuje proti aktu správního úřadu, jenž vykazuje karakter deklarativní a nikoliv konstitutivní. Stanovisko námitkou touto uplatňované nelze arciť uznati za správné, neboť i deklarativní výrok správního úřadu o tom, zda určitý právní poměr ze zákona nastal či nikoliv, jest »rozhodnutím« ve smyslu § 2 zák. o ss, ježto se jím rozhodné skutečnosti subsumují pod právní předpis a ze subsumpce té odvozuje logický právní důsledek. A poněvadž důsledek ten se jeví v nové úpravě právních vztahů strany dotčené, může dojista, vešel-li onen závěr v moc práva, dotknouti se subjektivních práv strany této, čímž dána jest její legitimace k stížnosti na nss. Dále bylo třeba zaujmouti stanovisko k tvrzení odvodního spisu, že st-l nepodav odpor proti záboru nejpozději zároveň se soupisem velkého majetku pozemkového, jest se svými námitkami proti záboru dle § 4 vlád. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. prekludována nemůže prý je tudíž uplatňovati stížností k nss podanou proti návrhu na knih. poznamenání záboru. Názoru tomu nelze přisvědčiti. Jest sice pravda, že dle cit. ustanovení dlužno námitky řádně odůvodněné podati současně se soupisem, avšak uvedený předpis, jenž vybízí stranu k podání námitek současně se soupisem, nelze pokládati za obligatorní již proto, že vládní nařízení k tomuto rozkazu svému nepřipojilo žádnou sankci a nemajíc pro to podklad zákonný, ani připojiti nesmělo. Nemůže tedy stranu stihnouti nižádná újma právní, nevyhoví-li tomuto přání vládního nařízení, zejména nemůže ji stihnouti prekluse námitek proti záboru, jestliže je zároveň se soupisem neuplatnila. Vykládaje takto předpis § 4 cit. nař., nemohl ovšem také nss uznati, že by dotyčné ustanovení vl. nař. bylo v odporu se zákonem a tudíž bylo neplatným, jak namítá stížnost. ad 2.) Jestliže stížnosti dovozují vyloučení biskupských statků ze záboru z ustanovení § 3 lit. b) zák. zábor. a snaží se statky ty jako majetek veřejnoprávní společnosti římsko-katolické církve, resp. jako jmění účelové zahrnouti pod pojem jmění obecního, vyloučeného ze záboru dle cit. ustanovení zákonného, opírají se o zřejmě mylný výklad tohoto předpisu, neboť, jak správně odvodní spis podotýká, jest z toho, že zákon mluvě o majetku obecním staví vedle něho jako další skupinu majetku ze záboru vyloučeného majetek okresní a zemský, patrno, že měl na zřeteli majetek samosprávných svazků teritoriálních, totiž obcí, okresů a zemí. Že tomu skutečně tak jest, plyne i z toho, že ustanovení ono obecní majetek rozlišuje ve dva druhy, totiž ve jmění obecní a statek obecní, kteréžto rozeznávání mělo v době vydání záborového zákona význam právě jen v obecním zřízení, a terminologie ta se vyškytá jedině při obci politické resp. osadě. Ostatně nesprávnost výkladu, který stížnosti zastávají, vyplývá i z § 1 zák. zábor., jenž ve slovech »majetek vázaný« měl zřejmě na mysli i majetek t. zv. mrtvé ruky t. j. všechen majetek zcizitelný jen po zvláštním svolení dozorčích úřadů. Z toho patrno, že povaha uvedených statků jako jmění církevního, resp. účelového záboru nebrání, a jest tedy tato námitka stížností bezdůvodná. ad 3.) Stížnosti vidí dále nezákonnost návrhu poz. úřadu v tom, že úřad nevypustil dříve ze svého návrhu objekty dle § 3 lit. a) zák. zábor. ze záboru vyloučené. Názor ten však neshoduje se se stanoviskem, jež zaujal nss ve svých četných nálezech dřívějších, zejména též ve svém nálezu z 21. září 1921 č. 10762 (Boh. č. 946), na který se tímto dle § 44 jedn. řádu poukazuje, kde vyslovil, že objekty dle § 3 lit. a) zák. zábor. nejsou již eo ipso po zákonu samém vyloučeny ze vší akce pozemkové reformy mající za předpoklad zábor, nýbrž že zákon podle § 7, odst. 1 zák. o poz. úřadě chtěl zásadně postihnouti záborem i tyto objekty a nařídil jejich osvobození a vyloučení z nexu záborového jen na zakročení a žádost strany. Není tedy nezákonným postup ten, při kterém stpú nejprve jen vyšetřuje, zda tu jsou podmínky záboru v § 1 a 2 zák. zábor., a dospěje-li na základě dat tímto šetřením zjednaných k přesvědčení, že tu jde o majetek patřící témuž subjektu a přesahující 250 ha půdy vůbec nebo 150 ha půdy zemědělské, vymůže poznámku záboru na celek a o vyloučení objektu dle § 3 rozhoduje teprve dodatečně na zakročení strany, jejíž věcí jest, aby nároky své v tom směru třeba dodatečně uplatnila. Může tedy stpú půdu, o které zjistí, že jest součástí souboru nemovitostí dle § 2 zák. zábor., uvésti v patrnost knihovní poznámkou záboru, aniž dříve vyloučil objekty dle § 3 lit. a) zák. zábor., a nelze v postupu tom spatřovati ani stížnostmi vytýkané nezákonnosti ani vady řízení. Vzhledem k tomuto svému stanovisku a se zřetelem na předpis § 5 zák. o ss nemohl nss také přezkoumati, zda skutečně objekty ve stížnosti uvedené jsou dle § 3 lit. a) ze záboru vyloučeny, neboť nař. opatření žádného rozhodnutí o této otázce neobsahují, a tudíž také nss tuto otázku řešiti nemůže. Rovněž nemohl se nss zabývati vývody odvodního spisu, že také pro uvedený požadavek strany (vyloučení objektů ze záboru) nastala prekluse dle § 4 vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., neboť, jak uvedeno, o tomto požadavku strany dosud rozhodováno nebylo, a nebyla také vyslovena prekluse, již odvodní spis snaží se dovoditi. Co do výtek činěných nař. rozhodnutí po stránce formální, pokud nestaly se dodatečným uznáním stanoviska st-lova bezpředmětnými, uvážil nss takto: ad c) Stížnosti vycházejí z názoru, že soupis velkého majetku pozemkového patřícího biskupství vratislavskému podán byl osobou, jež ve své plné moci k podání soupisu oprávněna nebyla, a snaží se dovoditi z toho, že úřad na tuto vadu majitele panství neupozornil, jakési zavinění úřadu,že st-l nemohl včas, t. j. zároveň se soupisem uplatniti svá práva. Námitka ta, jejíž vztah na nař. opatření není ostatně ani řádně objasněn, jest bezdůvodná již proto, že bylo věcí st-le, aby se sám postaral o to, by ve stanovené lhůtě (§§ 1, 2 a 5 vlád. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n.) o jeho velkém pozemkovém majetku ležícím v úzsmí čsl. republiky podán byl řádný, všem požadavkům vyhovující soupis tohoto majetku, a nebylo povinností úřadu, aby teprve na formální nedostatky podaného soupisu st-le upozorňoval. ad d) Bezdůvodnost této námitky vyplývá již z toho, co řečeno bylo ad 3.) tohoto nálezu. V dodatku k své stížnosti namítá st-l, že zákon záborový příčí se státnímu základnímu zákonu platnému v době jeho vydání o nedotknutelnosti vlastnictví, a že tedy zábor z tohoto důvodu jest v odporu se zákonem. Námitku tuto musil nss odmítnouti jako nepřípustnou. Neboť k rozhodnutí o tom, zda se nějaký zákon republiky čsl. příčí ústavě, jest dle § 7 zák. ze dne 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n. výlučně příslušným ústavní soud. Dokud tento tribunál neprohlásil nějaký zákonný předpis za protiústavní a dokud nález jeho nebyl uveřejněn ve sbírce zákonů a nařízení, dotud všechny úřady i soudy musí pokládati předpis onen za ústavní (srovn. § 20 cit. z. a contr.). St-l nemůže se odvolati na to, že by byl již způsobem naznačeným ústavní soud záborový zákon uznal za protiústavní a je proto jeho námitka, vznesená proti rozhodnutí poz. úřadu, který tento zákon jako platný aplikoval na daný případ, neodůvodněná a nemístná. V námitce té nelze ostatně spatřovati ani uplatnění nějakého subjektivního procesuálního práva strany na vyvolání rozhodnutí ústavního soudu o otázce dotčené. Neboť právo předložiti návrh na řešení této otázky soudu ústavnímu nepřísluší jednotlivým účastníkům soukromým a to ani přímo ani nepřímo skrze rozhodující senáty nejvyšších soudů; právo to nepřináleží ani senátům, konkrétní věc rozhodujícím, nýbrž návrh onen by mohl vycházeti jen od plena nss. Následkem toho může strana soukromá nejvýše jen upozorniti nss, že by mohl uvážiti, zda v určitém směru není dán případ, v němž by tento tribunál právo návrhu jemu v §§ 9 a 10 zák. cit. propůjčené mohl nebo měl vykonati. Ale postavení procesní strany v tomto řízení, jež s rozhodováním konkrétní právní záležitosti nikterak nesouvisí, naopak od každé určité rozepře se odpoutává, jí nepřísluší. Ze všech těchto důvodů nelze námět st-lem v dodatku stížnosti učiněný pokládati za námitku proti nař. rozhodnutí vznesenou, na kterou by mohl nebo musil nss vejíti, a bylo proto návrh tento jako nepřípustný přejíti. Řídě se těmito úvahami musil nss zamítnouti obě stížnosti jako bezdůvodné.