Č. 1268.

Administrační řízení: I. Bylo-li rozhodnutí straně na úřadě sděleno ústně a strana si je při tom celé opsala, není podstatnou vadou, že nebylo rozhodnutí straně také písemně doručeno. — II. Závisí-li uplatňovaný nárok na tom, zda a proč tu jsou nebo nejsou určité okolnosti, musí straně býti před rozhodnutím oznámen výsledek šetření jí nepříznivého, aby k němu mohla zaujmouti stanovisko, jinak by řízení trpělo podstatnou vadou.
(Nález ze dne 29. března 1922 č. 4320.)
Věc: Helena K. ve V. (adv. Dr. L. Špaček z Prahy) proti ministerstvu národní obrany v Praze (min. koncip. Dr. Boh. Šefl) stran vojenských zaopatřovacích požitků a odepření nahlédnutí do správních spisů.
Výrok: Naříkané rozhodnutí ze dne 11. prosince 1920 č. — zrušuje se pro vady řízení; stížnost proti rozhodnutí ze dne 7. února 1921 č. — se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Malíř pokojů Karel K. z V., narozený 1891, ženatý, otec tří nezletilých dětí, nastoupil 27. července 1914 vojenskou službu, byl dne 31. března 1916 z posádkové nemocnice č. 11 v Praze převezen do zemského ústavu pro choromyslné v Dobřanech, kdež zemřel dne 2. října 1917. St-lka podala v r. 1920 žádost za vojenské zaopatření pro sebe a své děti.
Nař. rozhodnutím ze dne 11. prosince 1920 č. — nařídilo min. nár. obr. intendanci čsl. zem. voj. velitelství v Praze, aby byla st-lka vyrozuměna, že jí a jejím dětem nepřísluší zákonný nárok na vojenské zaopatřovací požitky, poněvadž smrt jejího manžela nenastala za okolností takových, které podle §§ 21 resp. 1 lit. a) zák. z r. 1887 č. 41 ř. z. zakládají nárok na vojenské zaopatření.
Toto vyrozumění se stalo, jak stížnost uvádí, dne 30. prosince 1920 u okresní správy politické jen ústně, při kteréž příležitosti si st-lka sama pořídila opis tohoto rozhodnutí.
Dne 27. prosince 1920 žádal okresní soud ve V. min. nár. obr. s poukazem na to, že dle výnosu ze dne 11. prosince 1920 č. — byl Heleně K. a jejím dětem odřeknut nárok na zaopatřovací vojenské příspěvky, aby celý spis týkající se tohoto zaopatřovacího nároku byl zaslán uvedenému soudu k nahlédnutí za účelem vyhotovení stížnosti na nss.
Toto dožádání opakoval zmíněný soud okresní přípisem ze dne 13. ledna 1921.
Druhým nař. výnosem ze dne 7. února 1921 č. — sdělilo min. nár. obr. s okresním soudem ve V., že tamnímu požadavku o zaslání spisů nemůže býti vyhověno z důvodů zásadních. K tomu dodalo min. nár. obr., že jmenovaná vdova byla stran kladeného nároku na vojenské zaopatřovací příspěvky zamítnuta, poněvadž — jak ze zaopatřovacího podání patrno, — získal její manžel smrtelnou chorobu již před nastoupením činné služby vojenské, z kteréhož důvodu neplatila též vojenská správa výlohy za ošetřování Karla K. dotčenému ústavu pro choromyslné.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss takto:
Pokud jde o nař. rozhodnutí ze dne 11. prosince 1920, vytýká stížnost předně řízení vadnost, spočívající v tom, že st-lům nebylo doručeno písemné vyhotovení nař. rozhodnutí. Nss neshledal, že by v daném případě spočívala v nedostatku písemné intimace nař. rozhodnutí podstatná vada řízení ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o ss, ježto — jak stížnost sama uvádí, — stalo se vyrozumění st-lky Heleny K. o nař. rozhodnutí ústně u okresní správy politické, při čemž si st-lka sama pořídila opis tohoto rozhodnutí. Tím byla Helena K. o celém obsahu nař. rozhodnutí úředně zpravena a měla možnost do tohoto rozhodnutí podati v čas stížnost k nss, což také učinila. Nebyla tedy stěžující si strana tímto nedostatkem písemné intimace nař. rozhodnutí v obraně a právech svých zkrácena.
Naproti tomu jest důvodnou další námitka stížnosti, že zmíněné nař. rozhodnutí jest vadné a neúplné proto, ježto postrádá skutkového děje a odůvodnění.
Nař. rozhodnutí opírá se o zákon ze dne 27. dubna 1887 č. 41 ř. z. o vojenském zaopatření vdov a sirotků po důstojnících a po mužstvu vojska, válečného loďstva, zeměbrany a domobrany. Dle § 21 cit. zákona zakládá se nárok vdovy a sirotků po vojínu ze stavu mužstva na stálé roční výslužné na tom, že manžel zemřel za některé z okolností v § 1 lit. a) cit. zák. uvedených, totiž že vojín buď padl před nepřítelem, nebo že zemřel následkem poranění nebo zevnitřního úrazu před nepřítelem neb také jinak bez vlastní viny bezprostředně u vykonávání vojenské služby utrpěného anebo na epidemickou neb endemickou nemoc v místě k služebnému pobytu vykázaném panující, nebo nakažlivou nemoc, kterou byl dostal následkem své služby v některé nemocnici, nebo následkem námah válečných. V zaopatřovacím podání st-lů bylo v rubrice 6, týkající se okolnosti, dle které smrt byla přivoděna, udáno, že Karel K. zemřel na úbytě mozku.
Závisí-li — jak v daném případě — nárok uplatňovaný na tom, zda a proč tu jsou neb nejsou určité okolnosti, a koná-li úřad šetření v tomto směru, musí býti dle zásady slyšení stran, ovládající řízení správní, straně nárok uplatňující dána příležitost, aby k výsledkům tohoto šetření zaujala své stanovisko a podala své protivyjádření, případně protidůkazy a případné další návrhy za účelem své obrany.
Jak vysvítá z administrativních spisů, prováděl úřad v daném případě stručné šetření, omezující se v podstatě na nedatovaný lékařský nález ředitelství zemského ústavu pro choromyslné v Dobřanech, dle něhož byl Karel K. do uvedeného ústavu převezen dne 31. března 1916 z posádkové nemocnice č. 11 v Praze, trpě těžkou nevyléčitelnou chorobou duševní (progresivní paralysou), jež byla také přímou příčinou jeho smrti, nastalé dne 2. října 1917, že nemoc ta vypukla podle úsudku vojenských lékařů, proti němuž nelze ničeho namítati, ještě dříve, než jmenovaný muž nastoupil službu vojenskou, že by však bylo lze připustiti, že rozčilení a prudké pohnutí mysli, způsobené povoláním Karla K. k službě vojenské, vznik jeho choroby duševní urychlilo.
Úřad nezpravil stranu o výsledcích tohoto šetření a neposkytl jí možnost k protivyjádření a uplatňování dalšího skutkového materiálu vhodného pro posouzení případu. Již v tomto opomenutí spočívá podstatná vada řízení, ježto strana byla ve svých právech procesních zkrácena, ana eventuelní své námitky před konečným administrativním rozhodnutím nemohla uplatniti. Když pak žal. úřad i v odůvodnění nař. rozhodnutí samém se omezil toliko na poukaz k tomu, že smrt K. nenastala za okolností takových, které podle §§ 21 resp. 1 lit. a) cit. zák. zakládají nárok na vojenské zaopatření, aniž uvedl, které okolnosti, nárok st-lů zakládající, nemá za prokázané a proč je nemá za prokázané, trpí i v tomto ohledu administrativní řízení podstatnou vadou, ježto následkem tohoto nedostatku řádného odůvodnění odnímána jest straně možnost náležité obrany a nss-u možnost přezkoumání nař. rozhodnutí co do jeho zákonnosti.
Bylo proto naříkané rozhodnutí ze dne 11. prosince 1920 po rozumu § 6, odst. 2 zák. o ss zrušiti.
Pokud však stížnost řízena jest také proti výnosu min. nár. obr. ze dne 7. února 1921 č. —, shledal nss, že st-lům chybí legitimace k této stížnosti. Neboř tímto výnosem vyřízeno bylo odmítavě jen dožádání okresního soudu ve V. o zaslání spisů administrativních, z kteréhožto dožádání nijak nevyplývá, že by učiněno bylo jménem st-lů. Nař. výnos ten nebyl také řízen na st-le a nebyl jim doručen. Tímto výnosem nebylo tedy st-lům odepřeno — tak stížnost vytýká — právo k nahlédnutí do spisů administrativních a nezakládá projev odmítavého stanoviska min. nár. obr., týkající se zaslání spisů administrativních okresnímu soudu, pro st-le oprávněnost, aby podali osobně do tohoto výnosu min. stížnost k nss, ježto tímto výnosem jim nebylo ublíženo v nějakém jejich subjektivním právu.
Bylo proto stížnost, pokud jde o druhé nař. rozhodnutí, dle § 21 zák. o ss pro nedostatek legitimace st-lů zamítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 1268. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 508-510.