Č. 1136.

Pozemková reforma: 1. Ustanovení § 7 č. 4 a § 11 zák. z 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. (stanovení postupu), pak § 18 zák. příděl. (vyhotovení pracovního plánu) mají povahu pouhých instrukcionelních direktiv a námitky stranami činěné, že postup nebo plán nebyl posud stanoven, jsou proto nepřípustný. — 2. Povinnost majitele, trpěti převzetí zabrané nemovitosti státem, není vázána na podmínku, že je pozemků potřebí pro příděl; není tedy nezákonné, navrhne-li stát. poz. úřad poznámku zamýšleného převzetí, aniž dříve zjistil potřebu přídělu. — 3. Ze smlouvy Saint-Germainské (čl. 267) nemůže státní příslušník rakouský vyvozovati právní nárok, aby jeho velký majetek pozemkový byl vzhledem na tuto státní příslušnost ze záboru vyloučen.
(Nález ze dne 25. ledna 1922 č. 1009.)
Prejudikatura: nál. č. 1079.
Věc: Antonie A. v H. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran převzetí zabraného majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Návrhem podaným — u zemského soudu civilního v Brně oznámil žal. úřad st-lce ve smyslu § 2 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n., že se rozhodl převzíti z jejího zabraného nemovitého majetku nemovitosti a díly jejich, jež v návrhu tom jsou označeny, a zažádal za příslušnou knihovní poznámku. St-lka vyzvána, aby se u zemského soudu v Brně do 30 dnů písemně vyjádřila, zda uplatňuje ohledně nemovitostí těch své právo dle § 11 zák. zábor., jinak že bude se míti za to, že se zamyšleným převzetím souhlasí.
Proti tomuto opatření směřuje stížnost podaná u nss, vytýkající nezákonnost nař. rozhodnutí a vady řízení z těchto důvodů:
1. St-lka jest příslušnicí rakouské republiky. Z ustanovení mírové smlouvy St. Germainské (čl. 267) plyne, že statky příslušníků republiky té prosty jsou každého vyvlastnění a sekvestrace, což plyne i z průvodní noty čtyřdohody presidentu rakouské delegace de dato Paříž 2. září 1919. Kdyby i vyvlastnění bylo přípustno, příslušela by st-lce náhrada ve výši obecné hodnoty (čl. 250).
2. Na statcích st-lčiných hospodaří se co nejintensivněji. Není možná intensitu hospodaření povznésti a poněvadž povznesení produkce hospodářské je cílem pozemkové reformy, odporuje rozhodnutí intencím zákona, ježto jím bude postižena cukerní industrie, tvořící základ finančního rozpočtu a hospodářství státu. V odpor vzatý nález porušuje i předpis § 72 náhr. zák., poněvadž o nemovitostech těch jsou uzavřeny platné smlouvy nájemní, končící až r. 1932, jakož i předpis § 3 lit. a) zák. zábor., poněvadž nebyly vyloučeny ony objekty, které jsou ipso jure ze záboru vyloučeny.
3. Řízení je vadné, poněvadž před vydáním nař. rozhodnutí nebylo žádného šetření a nebyl sdělán plán, ač dle zákona musí býti předem vyšetřeno, jsou-li tu reflektanti a je-li potřebí zabírati a přidělovati statky st-lčiny, které slouží většinou účelům průmyslovým, zejména pěstění řepy, a na nichž se nalézají lomy.
O stížnosti té uvažoval nss takto:
Především bylo se obírati námitkou odvodního spisu, který namítá nepřípustnost stížnosti, poněvadž prý nař. opatřením nejsou práva st-lčina nikterak dotčena, kdyžtě vlastník v případě převzetí zabraného majetku má toliko nárok uvedený v § 11 zák. zábor. a nárok na zákonnou náhradu, a v těchto směrech nař. rozhodnutí vůbec žádného výroku neučinilo.
Nesprávnost tohoto názoru plyne již z poukazu na námitky stížnosti. St-lka cítí se dotčenou ve svých právech tím, že žal. úřad hodlá majetek její převzíti, ač tento dle názoru jejího ze všeho nexu záborového je vyloučen. Zda cítí se dotčenou důvodně, o tom je právě rozhodnouti, a poněvadž nař. rozhodnutí je konečným výrokem úřadu správního, je zřejmo, že dány jsou podmínky § 2 zák. o ss a je tedy stížnost přípustná.
Nss shledal však námitky stížnosti vznesené bezdůvodnými.
ad 1. Stran námitky čerpané ze smlouvy St. Germainské poukazuje se dle § 44 jedn. řádu na zdejší nález ze dne 23. prosince 1921 č. 17287 (Boh. č. 1079), v němž vyslovena a odůvodněna zásada, že z ustanovení smlouvy St. Germainské nemůže st-lka vyvozovati pro sebe právní nárok, aby velký její majetek pozemkový ze záboru byl vyloučen již proto, že ona je příslušnicí republiky rakouské. Poněvadž pak právo k převzetí zabraných státem statků založeno je samým záborem (§ 5 zák. zábor.), nemůže ovšem st-lka ze smlouvy té vyvozovati ani subjektivního nároku na to, aby zabraný její velký majetek nebyl státem převzat.
Nevylučuje-li však ustanovení mírové smlouvy zábor a převzetí st-lčina velkého pozemkového majetku, pak nelze shledávati ani nezákonnosti, ani vady řízení v tom, že žal. úřad vydlal nař. opatření na podkladě norem v době rozhodování platných, nečekaje na jinou úpravu dotčených otázek nějakou snad možnou mezinárodní smlouvou budoucí.
Zabývá-li se stížnost i otázkou, jaké náhrady se má st-lce za převzaté nemovitosti dostati, jsou vývody stížnosti v tomto směru nepřípustný, poněvadž rozhodnutí o přejímací ceně v pořadí instancí přísluší řádným soudům (§ 46 náhr. zák.) a nemůže se proto nss otázkou tou vůbec zabývati (§ 3 a) zák. o ss).
ad 2. Další nezákonnost nař. rozhodnutí vidí stížnost v tom, že nebyly z převzetí vyloučeny objekty, které jsou dle § 3 lit. a) zák. zábor. ipso jure ze záboru vyloučeny. V tom směru poukazuje se na zdejší nález ze dne 21. září 1921 č. 10762 (Boh. č. 946), v němž vysloven názor, že není proti zákonu, jestliže stpú se všemi nemovitostmi téhož vlastníka, přesahujícími výměru v § 2 zák. zábor. po tak dlouho nakládá jako se zabranými, pokud vlastník nežádá a si nevymůže vyloučení objektů dle § 3 a) zák. zábor., a že tedy není povinností žal. úřadu ex officio objekty takové z akce záborové vyloučiti. Stížnost netvrdí ani, že st-lka žádost o vyloučení objektů těch podala, a nelze proto shledávati nezákonnost v tom, že si žal. úřad vymohl i na objektech těch poznámku zamýšleného převzetí.
Pokud vidí stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že nebylo dbáno účelu pozemkové reformy a zájmů pachtýřů, sluší uvésti:
Prvá námitka dovozuje, že odnětím půdy po případě zrušením celistvosti statku porušena bude cukerní industrie tvořící základ finančního hospodářství státu. Tím má býti hájeno zájmů státu, t. j. zájmů veřejných, k jichž zastupování povolány jsou jedině úřady, nikoli však st-lka. Je tedy tato námitka již z toho důvodu nepřípustná.
Druhá námitka vytýká domnělé porušená § 72 zák. náhr. Ale toto ustanovení nejedná vůbec o pachtýřích, nýbrž o zabezpečení zaměstnanců na zabraném a přejímaném velkém majetku pozemkovém. Pokud pachtýřů se týká, neustanovuje zákon ničeho, z čeho by se dalo vyvozovati, že by žal. úřad byl povinen ustanoviti nějaké kautely v jejich prospěch před poznamenáním zamýšleného převzetí dle § 2 zák. náhr. nebo současně s ním, a je tedy námitka ta, nehledě ani k otázce, zda by st-lka byla legitimována hájiti práv svých pachtýřů, bezdůvodná. ad 3. Povinnost majitele trpěti převzetí zabrané nemovitosti státem není vůbec vázána na podmínku, že jest tu potřebí pozemků pro příděl. Vždyť může stát převzaté nemovitosti podržeti i pro sebe (arg. § 10 zák. zábor.) a vůbec je nepřiděliti. Podmínka, že je potřebí pozemků pro příděl, stanovena je toliko pro jediný případ přídělu pozemků do prozatímního vnuceného nájmu dle § 63 zák. příděl. Pro převzetí definitivní však podmínka ta se nikde neuvádí, což zdůvodňuje úsudek a contr., že zákon tuto podmínku v jiných případech, než v případě § 63 neklade. Neváže-li však zákon převzetí zabraného statku na tuto podmínku, pak nelze spatřovati vadu řízení v tom, že žal. úřad před vydáním nař. opatření nevyšetřil, zda tu jsou uchazeči o půdu či nikoli.
Pokud pak stížnost spatřuje vadu řízení v tom, že žal. úřad nevypracoval předem plán postupu a program, dle něhož hodlá nemovitosti st-lčiny převzíti, nelze výtku tu shledati důvodnou, ať již na mysli měla plán ve smyslu § 7 č. 4 a § 11 zák. ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. či plán ve smyslu § 18 zák. ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. Neboť jak předpisy §7 č. 4 a §11 zák. ze dne 11. června 1919 č. 330, tak i ustanovením § 18 zák. příděl. dány byly toliko směrnice pro způsob úřadování žal. řadu, takže předpisy ty mají jen ráz pouhých instrukcionelních direktiv. Z nich nelze tedy vůbec dovozovati, že by strana měla právní nárok žádati, aby žal. úřad vždy a všude postupoval dle programu a plánu předem stanoveného. Nemá-li však strana tohoto nároku, pak ovšem nemůže právem ani vytýkati, že žal. úřad plány ty posud nesestavil. Pokud specielně jde o plán dle § 18 zák. příděl., je zřejmo již z textu tohoto §, že plán ten vyhotoví žal. úřad za účelem provádění přídělu. O příděl půdy však posud nejde, nýbrž o pouhou poznámku zamyšleného převzetí a je proto výtka stížnosti, pokud tento plán měla na mysli, i z tohoto důvodu bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1136. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 217-220.