Č. 1461

.
Pozemková reforma: Nařízením min. s plnou mocí pro správu Slovenska z 12. ledna 1919 č. 11 nebyl proveden § 4 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. na území Podkarpatské Rusi.
(Nález ze dne 1. července 1922 č. 8795/21.)
Věc: Ignác, Heřman a Benjmanin A. ve V. (adv. Dr. L. Winter z Prahy a Dr. Medvecký z Bratislavy) proti ministerstvu zemědělství, exposituře pro Slovensko (za zúčastněnou obec č. adv. Dr. J. Stanislav z Prahy) stran schválení kupní smlouvy o nemovitost.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smlouvou dne 23. února 1919 ukoupili st-lé Heřman a Ignác A. od Emericha Š. louku zapsanou ve vložce č. — pozemkové knihy obce Č. ve výměře 44 jitra 1431 sáhů za 100000 K a to onen 2/3, tento pak 1/2 a bylo dle smlouvy té vloženo vlastnické právo pro kupující knihovním soudem ve V. dne 28. února 1919. Darovací smlouvou ze dne 20. července 1919 postoupil pak Heřman A. svůj díl Benjaminu A. a byla i tato smlouva dne 19. srpna 1919 knihovně provedena.
Dne 8. ledna 1920 zažádala řada občanů z Č. u županského úřadu v Michalovcích o zrušení těchto smluv, poněvadž prý je kupující podvedli, stavěvše se, jakoby kupovali pro obec a zatím koupili pro sebe, obec prý pak louky té nutně potřebuje pro svůj dobytek. Když pak st-lé udání toto popřeli, rozhodl zvláštní župní podvýbor pro prodej pozemků dne 17. srpna 1920 v ten rozum, že žádost obyvatelů obce Č. se zamítá z důvodu toho, že při první smlouvě neshledáno námitek ve smyslu § 6 min. nař. ze dne 12. ledna 1919 č. 11 Ú. N., druhá pak že patří pod ustanovení § 5 téhož nařízení.
Nař. rozhodnutím prohlásil žal. úřad k odvolání obce Č., že provedeným šetřením bylo zjištěno, že prodej, o nějž jde, nebyl schválen správním výborem župy Zemplínské a že jde o pozemek větší 10 kat. jiter a spadající pod § 1 a) cit. min. nařízení. Názor, že knihovní vtělení provedené, dne 28. února 1919 jest i bez úředního schválení plátno, protože okres Velké Kapušany byl toho času ještě pod maďarskou vládou, není správný. Proto vyhovuje se odvolání obce Č. podle § 7 a nařizuje se nové projednání župním správním výborem v Michalovcích a schválení nebo odmítnutí smlouvy té, při čemž nechť jsou respektovány zájmy obce Č. župní užší výbor se vyzývá, aby dle § 11 použil žaloby na výmaz proti neschválenému knihovnímu vtělení ze dne 28. února 1919 po rozumu §§ 148 až 151 kn. řádu.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí opírá se v souhlasu s první instancí o nařízení ministra čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11 a nss vzhledem k námitce ve stížnosti vznesené a při ústním líčení podrobněji rozvedené uvažoval předem, pokud nařízení toho v dálném případě vůbec bylo lze užíti. Jak ze znění normy té patrno, opírá se o § 4 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., obsahujícího mimořádná přechodní ustanovení na Slovensku. Co zákon pojmem Slovensko vyrozumíval, výslovně nepraví. Jediné ustanovení, jehož bylo by lze k vysvětlení pojmu toho použíti, obsaženo jest v § 13, dle něhož zákon tento vztahuje se na celé území bývalého král. uherského, jež vláda čsl. republiky vezme do své správy, a nasvědčovalo by tudíž slovně znění předpisu toho závěru, že pod označení Slovensko zahrnuta byla i ona část bývalého království uherského, jež tvoří území Podkarpatské Rusi, a že tudíž pojem Slovenska, jak je tento zákon měl na mysli, je širší, než dle zákonů pozdějších, rozeznávajících pokud jde o území bývalého království uherského — mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, jako různými součástkami republiky čsl.
Po názoru nss-u není však v daném případě třeba otázkou touto se zabývati.
Podle § 14 cit. zák. přiznáno bylo vládě čsl. republiky právo, dáti při provádění tohoto zákona některému svému členu plnou moc k úkonům v § tom uvedeným. Ministr čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska vydávaje nařízení ze dne 12. ledna 1919 č. 11 dovolal se právě tohoto § 14, odůvodňuje takto své oprávnění k vydání oné normy, a vystupuje tudíž ministr jako orgán zmocněný k provedení cit. zákona.
Pramen zmocnění toho shledávati jest dle zprávy nss-em v tomto směru vyžádané, v usnesení ministerské rady ze dne 7. prosince 1918, jímž ustanoveno, »aby učiněna byla potřebná opatření administrativní, že vláda vyšle na Slovensko svého člena, ministra Dra Šrobára, aby tam nařídil všechny věci, aby na Slovensku zachován byl pořádek a odklizeny byly příčiny anarchie«, a naskýtá se tudíž otázka, na které území toto zmocnění ministrovo se vztahovalo, čili které území bylo podřízeno této jeho kompetenci upravovati poválečné poměry v mezích cit. zák. č. 64.
Jak patrno, neobsahuje ani ono usnesení ministerské rady bližšího vymezení pojmu Slovenska, avšak — jak všeobecně známo a jak také vyplývá ze zpráv nss-u od předsednictva ministerské rady a ministerstva národní obrany podaných — byla provedena okupace Podkarpatské Rusi, této samostatné, autonomní součástky čsl. republiky (čl. 81 mírové smlouvy uzavřené dne 28. června 1919 ve Versailles mezi mocnostmi spojenými i sdruženými s Německem; čl. 53 mírové smlouvy ze dne 10. září 1919 v Saint Germainu mezi týmiž mocnostmi a Rakouskem a čl. 10 a násl. smlouvy mezi týmiž mocnostmi a Československem dne 19. září 1919 v Saint Germainu uzavřené) postupně teprve během roku 1919 a dokončena koncem června a začátkem července téhož roku, při čemž, pokud jde o administrativu území toho, obstarávána byla vedle vojenských okupačních orgánů zvláštními orgány civilními, zprvu vládním komisařem, později administrátorem a to až do 7. listopadu 1919, kdy schválen byl ministerskou radou pod č. 26536 generální statut pro organisaci a administraci Podkarpatské Rusi, přičleněné pařížskou konferencí k republice Československé. Podle statutu toho pak, doplněného a změněného po rozumu § 5 ústavní listiny (zákon ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z a n.) nařízením vlády republiky Československé ze dne 26. dubna 1920 č. 356 sb., rozeznává se přesně mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, pro kterou podle čl. IV. ustanoven administrátor až do jmenování guvernéra.
Z uvedeného vyplývá, že území Podkarpatské Rusi tvořilo od prvopočátku svého faktického přičlenění k republice čsl. samostatnou správní jednotku na rozdíl od ostatního území bývalého království uherského, mající v oboru správy v čele vlastního representanta státní svrchovanosti republiky čsl., na rozdíl od správní organisace Slovenska.
Potom však zmocnění ministra pro správu Slovenska po rozumu § 14 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. nevztahovalo se také na území Podkarpatské Rusi jakožto zvláštní správní jednotky republiky čsl. a bylo omezeno pouze na onu část bývalého království uherského, jež tvoří nynější území slovenské.
Posuzuje spor, o nějž v daném případě jde, s tohoto stanoviska, dospěl nss k těmto závěrům:
Nesporno jest, že okres Velké Kapušany, v jehož obvodu sporná záležitost vznikla, náležel k území Podkarpatské Rusi, byv podřízen, jak ze zprávy županského úřadu v Užhorodě patrno, politické správě tímto úřadem až do 1. února 1920, kdy odevzdán byl županskému úřadu župy Zemplinské v Míchalovcích.
Jak z vylíčeného děje patrno, jde o kupní smlouvu ze dne 25. února 1919, provedenou v pozemkové knize již dne 28. února 1919, pak o darovací smlouvu ze dne 20. července 1919 provedenou knihovně dne 10. srpna 1919, tedy vesměs v době, kdy okres Velké Kapušany nesporně tvořil územní i správní součástku Podkarpatské Rusi a kdy tedy, jak svrchu dovozeno, nařízení ministra čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919, č. 11 právě na základě cit. § 14 vydané na území to se nevztahovalo. Potom však výrok žal. úřadu, opírající se pouze o ono nařízení a vycházející tudíž z předpokladu, že jím byl § 4 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. proveden i na území Podkarpatské Rusi, a že tedy právní jednání, o které v daném případě jde, bylo dle normy té posuzovati, postrádá veškerého právního základu, pročež bylo jej již z tohoto důvodu zrušiti podle § 7 zák. o ss aniž se soud ten mohl zabývati otázkou, zda a pokud st-lův postup odpovídal jiným, v té době na onom území snad platným předpisům.

Citace:

č. 1461. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 927-929.