Č. 1389

.
Pozemková reforma: § 7 zák. záborového ze 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. nevztahuje se na smlouvy uzavřené před 29. říjnem 1918. Hlediska, s jakých může stát. poz. úřad posuzovati účinnost smlouvy o rozdělení velkostatku uzavřené v r. 1913, když mu byla předložena za platnosti zákona záborového, aby ji vzal na vědomí.
(Nález ze dne 1. června 1922 č. 4115.)
Prejudikatura: Boh. č. 593, 745 a 904 adm.
Věc: Dr. Mikuláš St. a soudr. v C. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran schválení smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: V podání ze dne 6. srpna 1921 uvedli st-lé, že dne 20. srpna 1913 koupili od Davida A. a jeho manželky nemovitý majetek ve výměře 285 ha, o kterýžto majetek se ihned rozdělili, a to způsobem tím, že Dr. Mikuláš S. obdržel 140 ha, Silvestrová S. 73 ha, Ladislavova H. 72 ha, kdežto Dr. Gabriel S. obdržel za svůj podíl, který přepustil Mikuláši S., ještě téhož roku 1913 jeho č-ský majetek 59 ha, na němž počal ihned hospodařiti. Následkem knihovního zatížení, jež upraviti nebylo při kupní smlouvě možno, byli nuceni dáti si připsati majetek ten knihovně do spoluvlastnictví. Vidouce však, že úprava hypoték bude trvati delší dobu, dojednali se již dne 12. listopadu 1913 na reálním rozdělení. Následkem války a poválečných poměrů podařilo se jim teprve roku 1920 provésti také knihovní rozdělení odpovídající skutečnému stavu na základě dílčí listiny ze dne 20. dubna 1920.
Poněvadž stpú přes to vše považuje majetek ten za zabraný, žádají, aby úřad ono rozdělení majetku knihovně již provedené »vzal ve schvalující známost«.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad žádost st-lů, aby schváleno bylo rozdělení velkostatku Ivánky provedené knihovně dne 31. října 1920.
Uvažuje o stížnosti do rozhodnutí toho podané setrval nss při právním názoru vysloveném a blíže odůvodněném v nálezu ze dne 24. listopadu 1920 č. 11396, ze dne 4. března 1921 č. 2718 a ze dne 23. června 1921 č. 8199 (Boh. č. 593, 745 a 904 adm.), k nimž se dle § 44 jedn. řádu odkazuje, že totiž § 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. nevztahuje se na smlouvy uzavřené před 29. říjnem 1918 a to bez ohledu na to, byly-li provedeny také knihovně čili nic.
V daném případě úřad nebéře v pochybnost, že mezi st-li skutečně uzavřena byla úmluva dokumentovaná listinou ze dne 12. listopadu 1913, o niž svůj nárok opírají, nepřiznává však úmluvě té právních účinků platného rozdělení společného majetku, poněvadž prý obsahuje pouze předchozí ujednání o rozdělení tom, není listinou vkladní, nebyvší opatřena intabulační doložkou, a sama odkazuje k řádné formální listině, jež bude teprve vystavena, pročež prý nelze v ní shledávati dostatečného titulu k nabytí neděleného vlastnického práva. Kdyby tomu však i bylo, není prý tu ještě nabývacího způsobu, poněvadž k faktickému a reálnímu rozdělení a skutečnému odevzdání domněle rozděleného majetku nedošlo tehdy, nýbrž teprve v r. 1920.
Nss shledává však toto stanovisko žal. úřadu jak skutkově vadným tak i právně mylným. Spisům odporující a tudíž skutkově vadné je zjištění, že listina ta obsahuje pouze jakési pactum de contrahendo, neboť — jak ze znění listiny té patrno — prohlásili v ní všichni stěžovatelé jakožto spoluvlastníci nemovitostí, o něž jde, souhlasně a výslovně, že nemovitosti ty mezi sebe rozdělili, uvedli, které jednotlivé parcely následkem rozdělení toho tomu kterému z nich náleží, dosvědčili dále, že vstoupili do držby rozdělených nemovitostí. Je tedy již ze znění listiny té patrno, že nešlo o pouhé ujednání o tom, že smlouvu onoho obsahu míní teprve uzavříti, jak žal. úřad za to má, nýbrž o skutečnou dílčí smlouvu, zakládající pro jednotlivé kompaciscenty právní nárok na její splnění a tvořící tudíž titul k nabytí výhradného práva vlastnického způsobem v listině dojednaným. Závěru žal. úřadu nenasvědčuje však ani dodatek listiny té, na nějž se ve svých důvodech dovolává, neboť mluví-li se tam o formální listině, která má býti teprve vystavena a podepsána, je patrno, že st-lům netanula při tom na mysli listina, jež by měla teprve povahu perfektní smlouvy, nýbrž prostě dokument sloužící ke knihovnímu provedení smlouvy již uzavřené, jak vyplývá nad veškerou pochybnost ze znění dodatku toho, dle něhož listina ta měla odpovídati skutečnému rozdělení v oné úmluvě ze dne 12. listopadu 1913 uvedenému (což se také stalo, jak patrno porovnáním vkladní listiny ze dne 15. dubna 1920 s listinou původní), a dle něhož dále výslovně uznali závaznost původní listiny až do vyhotovení listiny vkladní.
Nss nemohl uznati ani oprávněnost právní námitky žal. úřadem proti listině té vznesené, že totiž nelze v ní viděti platného titulu k nabytí děleného vlastnictví proto, že není listinou vkladní, nejsouc opatřena intabulační doložkou. Doložky té bylo by ovšem třeba ke knihovnímu provedení oné smlouvy, aniž se však, když zákon ustanovení takového neobsahuje, nedostatek ten dotýká platnosti a účinnosti listiny té jako dílčí smlouvy.
Avšak i další důvod žal. úřadem proti nároku st-lů k platnosti přiváděný postrádá zákonného podkladu. Úřad totiž má za to, že nebylo zde způsobu nabývacího, poněvadž k faktickému reálnému rozdělení tehdy nedošlo a nebylo prý tu skutečného odevzdání domněle rozděleného majetku.
Ve směru tom uvážil nss, že, jak z dílčí listiny patrno, jednalo se o dělení dle parcel, tedy přesně ohraničených jednotek, při kterých nějakého odměřování, rozměřování a jejich fysického dělení nebylo třeba, že úřad ani netvrdí, že st-lé jako knihovní spoluvlastníci nemovitostí těch nenalézali se již před oním dělením ze dne 12. listopadu 1913 v jejich spoludržbě, že všichni tito knihovní spoluvlastníci a spoludržitelé souhlasně prohlásili, které jednotlivě a přesně označené parcely komu z nich mají nadále výhradně náležeti, že tudíž zvláštního nějakého hmotného odevzdání parcel těch jednotlivým podílníkům v jejich spoludržbě se již nalézajícím zapotřebí nebylo a že onen akt sám o sobě jest považovati za dostatečný způsob nabývací.
Namítá-li žal. úřad ve svém výroku posléze, že nemovitosti ty byly již v roce 1913 jako celek propachtovány A-ovi a pak v r. 1916 P-ovi, z čehož se snaží dovoditi, že k reálnímu rozdělení nedošlo, patrná jest bezdůvodnost názoru toho již z úvahy, že lze přece týmž právním jednáním propachtovati několik samostatných, spolu v právní a faktické souvislosti se nenalézajících objektů, aniž by z toho bylo lze souditi na jejich sloučení, pokud jde o osobu majitelů.
Byly-li však ony nemovitosti, jak z předchozího, vyplývá, skutečně rozděleny mezi st-le již onou smlouvou ze dne 12. listopadu 1913, jde, když k její platnosti knihovního provedení třeba není, o dělení provedené již v roce 1913, na něž se tudíž dle svrchu zmíněného právního názoru zákon ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. nevztahuje.
Jestliže tedy žal. úřad vycházeje z vylíčeného nesprávného právního stanoviska dospěl k závěru, že k rozdělení došlo teprve v r. 1920, kdy nemovitosti ty podléhaly již záborovému zákonu, a odepřel-li proto uznať knihovní uvedení v patrnost dělení již v roce 1913 nastavšího, nenalézá jeho výrok opory v zákoně, pročež bylo jej zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 1389. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 768-770.