Č. 1320.

Dávka z přírůstku hodnoty: I. * Útraty zjištění nákladů na meliorace dle § 8 č. 1 dávk. řádu z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. nelze pojímati dle § 17 1. c., nýbrž dlužno je považovati za útraty úředního še- tření, které bylo podniknuto za stranu, tedy když se stalo se souhlasem strany, musí je strana hraditi. — II. Vlád. nař. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. o dávce z přírůstku hodnoty je kryto zmocňovacím zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 280 sb. z. a n.
(Nález ze dne 24. dubna 1922 č. 17094/21.)
Věc: Dědici po Žofii M. v T. proti zemské správní komisi pro Slezsko v Opavě stran dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Kupní smlouvou ze 4. ledna 1921 prodala Žofie M. dům čp. — v T. Karlu T. za 200000 K. Po provedení soudního odhadu řečené nemovitosti předepsal slezský zemský úřad pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty v Opavě dědicům po Žofii M., mezitím zemřelé, platebním rozkazem ze dne 21. června 1921 na základě vlád. nař. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. z převodu řečeného domu dávku z přírůstku hodnoty 34701 K 86 h a k tomu náklady soudního odhadu 631 K 40 h, úhrnem 35333 K 26 h, bera při tom za základ nabývací obecnou hodnotu nemovitosti dne 1. ledna 1903 podle soudního odhadu penízem 29590 K a částky připočtené dle § 8 č. 1 cit. nař. penízem 14000 K, nepřipočítaje však k nabývací ceně ničehož dle § 8 č. 2 cit. zák. Stížnosti podané dědici po Žofii M. do tohoto platebního příkazu zemská správní komise pro Slezsko nař. rozhodnutím vyhověla jen potud, že uznala jako připočítatelnou částku 5 proc. z ceny nabývací penízem 1479 K 50 h a stanovila dávku, již zapraviti jest, na 34352 K 32 h a úhrnný peníz, jenž s náklady soudního odhadu částkou 631 K 40 h určenými zapraviti jest, na 34983 K 72 h, zamítla však v ostatním stížnost.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost namítá, že slezský zemský úřad pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty k předepsání této dávky vůbec ani oprávněn nebyl, ježto cit. nař. vlády ze dne 23. září 1920 č. 545 odporuje zákonu, poněvadž zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 280 sb. z. a n., jehož se cit. vládní nařízení dovolává, udělil vládě toliko zmocnění, aby v případech, kde dle dosud platných zákonů lze zavésti dávky zemské toliko na základě zvláštního zákona zemského, zavedla dávku takovou usnesením vlády. Dávka z přírůstku hodnoty zavedena byla však jako dávka zemská zákonem ze dne 2. května 1913 č. 25 z. z. slez., upravení této dávky ve formě usneseni vlády proto prý by provedeno býti mohlo jen tehdy, kdyby cit. zákon zemský ještě byl v platnosti. Pozbyl-li však tento zákon zemský již dnem 31. prosince 1917 platnosti, mohlo prý prodloužení jeho účinnosti se státi tolika zákonem.
Tato námitka zakládá se na zřejmě mylném výkladu ustanovení zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 280 sb. z. a n. Tímto zákonem o zvláštních opatřeních v oboru samosprávy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byla v § 1 stanovena příslušnost vlády, činiti veškerá opatření správní, jež podle zákonů dosud, t. j. do účinnosti tohoto zmocňovacího zákona platných vyhrazena byla působnosti zemských sněmů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebo k nimž se vyhledávalo podle dosavadních zákonů usnesení zemského sněmu, schváleného císařem. V § 2 cit. zák. pak stanoveno, že pokud podle dosud platných zákonů lze zavésti dávky a přirážky zemské, okresní a obecní toliko na základě zvláštního zákona zemského, nastupuje na místo tohoto zákona usnesení vlády.
Z toho pyne, že ode dne působnosti cit. zákona (t. j. od 3. května 1920) přísluší vládě, aby pouhým svým usnesením zavedla takové dávky a přirážky zemské, okresní a obecní, k jejichž zavedení dříve (dle dosud platných zákonů) zapotřebí bylo zákona zemského.
Tento výklad, plynoucí zcela nepochybně z textu zákona, potvrzen jest plně i důvodovou zprávou k vládnímu návrhu zákona tohoto připojenou, jež zdůrazňuje, že účelem tohoto zákona jest způsobem co nejrychlejším a nejjednodušším získati korporacím úřední samosprávy nové zdroje příjmů, jakož i dosavadní příjmy těchto korporací, pokud plynou ze zdrojů časově obmezených, jim zachovati. Dosažení tohoto účelu má býti usnadněno právě tím, že nastoupí na místo zákonodárného sboru, jenž dosud dávky a přirážky pro tyto korporace povoloval, vláda. Tato bude v základě § 2 vlád. návrhu moci povolovati nové dávky a přirážky, jakož i produžovati vybírání dávek a přirážek, pro něž vypršela doba, na kterou byly povoleny. Stejné stanovisko sdílel i ústavní výbor.
Z toho plyne jasně, že zákonodárcem byla vědomě a úmyslně pověřena vláda zmíněnou působností bývalých sněmů, týkající se zavedení dávek druhu shora naznačeného, že tedy k zavedení takových dávek není zapotřebí zvláštního zákona národním shromážděním usneseného a že vydání cit. nařízení vlády ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n., kterýmž podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 280 sb. z. a n. dán byl nový řád o zemské a obecní dávce z přírůstku hodnoty z nemovitostí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, neodporuje zákonu, neboť dávka z přírůstku hodnoty jest nesporně dávkou takovou, jak o ní mluví § 2 zmocňovacího zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 280 sb. z. a n.
Ostatně st-lé sami jak ve stížnosti do platebního rozkazu I. stolice, tak ve stížnosti k nss dovolávají se výslovně řečeného vlád. nař. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n., namítajíce, že předepsání dávky ve výši, jak se stalo nař. rozhodnutím, jest právě podle tohoto dávkového řádu nedůvodným.
Ve věci samé namítá stížnost, že již z počátku si st-lé vyhradili oznámení a prokázání výše nákladů, učiněných k trvalému zvýšení hodnoty řečené nemovitosti, jež udali ve stížnosti do platebního rozkazu penízem 30000 K, zdůrazňujíce, že doklady ty co nejdříve předloží a že pak dne 16. září 1921 předložili znalecké dobrozdání, dle něhož náklady ty v době, kdy byly učiněny, měly hodnotu nikoliv 14000 K, nýbrž 24423 K. Tato námitka, kterouž chce stížnost uplatniti vadnost administrativního řízení, jest bezdůvodná. Jak ze správních spisů vychází, oznámila Žofie M. dne 25. ledna 1921 zcizovací jednání, jež je základem převodu, slezskému zemskému úřadu pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí v Opavě k vyměření dávky, udala, že nabyla tohoto předmětu v r. 1889 a 1892 a navrhla, aby úřad dal náležité vyšetření hodnoty předsevzíti především obecním úřadem v T. O tom, že by byly učiněny na předmět převodu nějaké náklady ve smyslu § 8 č. 1 cit. dávk. ř. a že činí strana nárok na výhody (přípočty) vyplývající z uvedeného ustanovení zákonného, není v tomto oznámení a návrhu zmínky. K tomuto návrhu dožádal řečený úřad přípisem z — obecní radu v T., aby po příslušném šetření případně po výslechu znalců oznámila, jakou obecnou hodnotu řečená nemovitost dle tamního mínění asi měla, jednak dne 1. ledna 1903, jednak dne 4. ledna 1921. Na to podala správní komise v T. zprávu, že nemovitost, o niž jde, měla v t. 1903 obecnou hodnotu 12000 K, v r. 1909 že bylo na tento dům přistavěno poschodí a měl obecnou hodnotu 24000 K. Tím teprve přišlo na jevo, že může se jednati o náklady dle § 8 č. 1 připočítatelné. Podle § 8 č. 1 cit. dávk. ř. jest za účelem vyšetření přírůstku hodnoty, jež dávce podléhá, připočítati k nabývací ceně (hodnotě) veškeré prokazatelné náklady, které zcizitel nebo jeho právní předchůdcové učinili k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti v době, která jest vzata za základ vyměření dávky (§ 11), pokud nejsou kryty subvencemi nebo jinými bezplatnými věnováními a pokud se předmět tohoto nákladu ještě na nemovitosti nalézá, a jen do výše jeho hodnoty v době zcizení.
Z toho plyne, že připočítává se nikoliv »hodnota« nákladů těch, jak se jeví v rozhodné době zcizení v trvalém zvýšení celé hodnoty nemovitosti, nýbrž výše nákladů skutečně vynaložených, ovšem i ty jen v mezích v cit. zákonném ustanovení uvedených. Z toho také následuje, že na případy zjišťování nákladů v § 8 č. 1 uvedených není užíti řízení upraveného §em 17, normovaného jen pro případy, když dle ustanovení cit. dávk. řádu nastupuje »hodnota« nemovitosti na místo ceny udané, t. j. v případech §§ 7, 9 a 10, odst. 4. Připočítatelná výše zmíněných nákladů vyšetří se dle všeobecných zásad administrativního řízení, ježto dávkový řád nepředpisuje pro tento případ řízení zvláštního. K těmto zásadám patří jmenovitě zásada slyšení stran, jež žádá, aby se poskytla straně příležitost své nároky uplatniti, o všech okolnostech pro posuzování věcí závažných se vyjádřiti, své prostředky důkazní uvésti a svých práv hájiti.
Podle § 16, odst. 2 má strana okolnosti, na základě kterých se činí při vyměřování dávky nárok na výhody (přípočty), uvésti v přiznání a hodnověrně je prokázati, jinak k nim při vyměřovaní dávky nebude přihlíženo. Jak z administrativních spisů vysvítá, obeslal vyměřovací úřad Žofii M. k ústnímu projednání o dávce z přírůstku hodnoty ke dni 22. dubna 1921 s vyzváním, aby všechny na řečený převod se vztahující písemnosti, jakož i originální účty o případných nákladech na znovuzřízení atd. přinesla s sebou. Tím poskytl vyměřovací úřad Žofii M. příležitost, aby své nároky na výhody dle § 8 č. 1 náležitě uplatňovala. Při tomto jednání však Žofie M. — tvrdíc, že hodnota nemovitosti činila dne 1. ledna 1903 nejméně 25000 K a že náklady na stavbu jednoho patra v roce 1908 činily 25000 K — žádných dokladů o takovýchto nákladech nepředložila ani nežádala nějakou další lhůtu k hodnověrnému prokázání uvedených nákladů, nýbrž odmítajíc svůj souhlas s obnosy po 12000 K, jež úřad na základě dobrozdání správní komise v T. pokládal přiměřenými, prohlásila, že nechá dojíti k soudnímu odhadu.
V tomto prohlášení Žofie M. sluší spatřovati souhlas její s tím, aby jak obecná hodnota nemovitosti samé, tak i výše prokazatelných nákladů ve smyslu § 8 č. 1 připočítatelných zjištěna byla soudním odhadem jako surrogátem průkazu jí náležejícího o nákladech dle § 8 č. 1 dávk. řádu uplatňovaných.
Strana majíc udati a prokázati náklady na nemovitost učiněné, nabídla jako svůj průkaz soudní odhad. Dědicové Žofie M. pak rovněž jiného průkazu nepodali. Když za tohoto stavu věci vyměřovací úřad vyšetřiti dal soudním odhadem, jehož se dle spisů zúčastnil i zástupce dědiců po Žofii M., nejen nabývací obecnou hodnotu nemovitosti, jaká byla dne 1. ledna 1903, nýbrž i náklady s přístavbou 1. poschodí řečeného domu v roce 1909 spojené a tyto náklady vyšetřenou částkou 14000 K k nabývací hodnotě podle § 8 cit. dávk. řádu připočetl, nelze v tom spatřovati ani podstatnou vadu řízení ani nezákonnost, kterou by bylo právo st-lů nějak porušeno.
Námitka stížnosti, že st-lé si již z počátku vyhradili udání a prokázání připočítatelných nákladů, jest v rozporu se spisy. Teprve v odvolání dne 24. července 1921 z platebního rozkazu I. stolice podotkli st-lé, že náklady ty činí dle dokladů, jež dodatečně předloží, nejméně 30000 K a teprve v podání de pres. 17. září 1921 konkretisovali, v čem meliorace — dle nynějšího tvrzení v letech 1918-1919 učiněné — spočívají.
Výtka vadnosti řízení, jíž zakládají st-lé na tom, že žal. úřad k těmto dodatečným údajům nepřihlížel, jest též bezdůvodná. Neboť ani v tomto podání, teprve den před vydáním nař. rozhodnutí došlém, neprokázali st-lé tvrzené náklady, ve většině případů neudali ani výši nákladů s jednotlivými melioracemi spojených a odvolávají se jen na celkovou hodnotu těchto meliorací podle úsudku soukromého znalce. Vzhledem k tomuto nedostatku žádoucí přesnosti a průkazní způsobilosti a vzhledem k tomu, že již na základě souhlasu Žofie M. ony částky, jež úřad za připočítatelné uznal, zjištěny byly soudním znalcem cestou soudního odhadu, nebyl žal. úřad povinen, aby přihlížel k těmto dodatečným opožděně učiněným údajům.
Bezdůvodnou jest také námitka stížnosti, že dle § 12 dávk. řádu sluší vzhledem k 32leté době předchozí v daném případě snížiti dávku o 20 proc. a nikoli pouze o 10 proc., jak to učinil žal. úřad. Stížnost v tomto ohledu přehlíží, že podle § 11, odst. 2 při výpočtu držby nelze bráti ohled na dobu držby před 1. lednem 1903, takže snížení o 20 proc. ve smyslu 4. odst. § 12 praktického významu nabude teprve u převodů stavších se po 1. lednu 1923, ježto teprve při takovýchto převodech nastati může případ, jejž zákon v odst. 4. § 12 dávk. řádu na mysli má, totiž trvání držby pro vyměření dávky rozhodné po dobu více než 20 let.
Bezdůvodnou jest konečně i námitka stížnosti, že neměly býti st-lům . předepsány útraty soudního odhadu. Rozeznávati jest zde jednak výlohy odhadu, pokud tento spadá pod ustanovení § 17 — totiž pokud se týče nemovitosti samé dle stavu ze dne 1. ledna 1903 — jednak výlohy odhadu vztahujícího se na přístavbu a meliorace, na nichž se zakládají uplatňované přípočty dle § 8 č. 1 dávk. řádu a jichž se tedy ustanovení § 17 leg. cit. netýká. Co se týče prvních útrat, hradí je dle § 17, odst. posl. lit. c) dávk. řádu ten, kdo jest povinen platiti dávku, jen pokud dle výsledku odhadu není nabývací hodnota o 12 a půl proc. nižší než jak bylo stranou udáno.
St-lé mohli by svoje sproštění od placení útrat soudního odhadu, pokud jde o odhad nemovitosti dle § 17 dávk. řádu, uplatňovati jen tehdy, kdyby ve stížnosti tvrdili, že vzhledem k výsledku odhadu ve prospěch strany ve smyslu § 17, posl. odst. cit. dávk. řádu nebyla povinna nésti výlohy tohoto odhadu. Stížnost však tuto námitku nečiní, nýbrž zakládá svoji námitku jen na důvodu, že st-lé nedali podnětu k zmíněným útratám. Toto poslednější tvrzení jest však neopodstatněné, neboť k odhadu tomuto dala — jak shora již podotknuto — Žofie M. podnět svým prohlášením, že nechá dojíti k soudnímu odhadu a stěžující si dědicové její, vstoupivší do právní situace po zůstavitelce se vyskytnuvší, jiného průkazu o nabývací hodnotě nemovitosti nepodali.
O druhých útratách, týkajících se soudního odhadu meliorací přístavbou prvního poschodí domu v r. 1909 se všemi vedlejšími pracemi, nesprávně tvrdí stížnost, že st-lé k nim nezavdali podnět. Strana nepodala průkazu o tvrzených melioracích, podjal se ho tedy za ni úřad sám a sice provedením soudního odhadu, jejž Žofie M. sama byla nabídla. Odhad ten byl ve prospěch strany a za ni a za účasti zástupce dědiců Žofie M. proveden, útraty s ním spojené tíží tedy stranu.
Stížnost jeví se tudíž ve všech směrech bezdůvodnou a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

Č. 1320. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 616-621.