Č. 1191.

Úředníci státní: Slovy »služby postavené na roveň službě veřejné« v § 4 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. (o připočtení válečných let) rozuměti jest služby soukromé, které byly službě veřejné postaveny na roveň platnou normou.
(Nález ze dne 27. února 1922 č. 13 779/21.)
Věc: Václav S. v D. proti ministerstvu vnitra o připočtení válečných půlletí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel Václav S., místodržitelský koncipista v D., byl od 11. října 1915 do 10. června 1916 právním praktikantem u soudu v Domažlicích a od 8. prosince 1916 do 14. dubna 1919, kdy přestoupil do politické služby státní, kandidátem notářství v R. a N. K.
Žádost za připočtení válečných let ve smyslu zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. byla rozhodnutím zemské politické správy v Praze zamítnuta z důvodu, že st-1 nebyl dne 1. listopadu 1918 v aktivní civilní službě státní a že službu notářského koncipienta nelze považovati za službu veřejnou nebo jí na roven postavenou ve smyslu uvedeného zákona. Odvolání, v němž st-1 vyvozoval, že služba notářského kandidáta jest službou postavenou na roven službě veřejné, zamítlo ministerstvo vnitra naříkaným rozhodnutím z důvodů rozhodnutí 1. stolice.
Stížnost, která tomuto rozhodnutí vytýká nezákonnost, nss neuznal důvodnou. Zákon ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. stanoví v § 1, aby civilním státním úředníkům, kteří byli 1. listopadu 1918 v aktivní službě, byla válečná pololetí připočtena pro postup do vyšších služebních požitků a v § 4 rozšiřuje toto ustanovení i na civilní úředníky státní, kteří sice byli ve státní službě ustanoveni po 1. listopadu 1918, ale přestoupili do ní z jiné služby veřejné nebo ze služby jí na roveň postavené.
Pojem služby postavené na roveň službě veřejné není v tomto zákonu blíže určen a z cit. ustanovení plyne přímo jen, že tu jde pouze o službu jinou, než veřejnou, tedy o službu soukromou, ale jen pokud byla službě veřejné na roven postavena.
Stížnost pojímá toto ustanovení v ten smysl, že jest věcí rozhodováni v konkrétním případě, aby byla podle svých znaků ta která neveřejná služba zařaděna mezi služby postavené na roveň službám veřejným.
Pro toto mínění neposkytuje zákon žádné opory. Z pojmu »služby postavené na roven službě veřejné« nelze to vyvoditi, neboť při tomto pojímání byl by zákon musel užíti přiléhavějších výrazů, jako »služba na roveň stojící«, nebo »služba, kterou lze na roveň postaviti« a pod.
Ze slov »služby jí (službě veřejné) na roveň postavené« lze vyvoditi pouze, že zákon přiznává výhody uvedené jen takové službě, která byla službě veřejné na roveň postavena platnou normou.
Tomuto výkladu nasvědčuje i okolnost, že podobná ustanovení jsou v jiných zákonech, tak na př. v zákonu ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n., jenž staví kancelářské oficianty a pomocníky u soudů a u státních úřadů a ústavů na roveň kancelářským úředníkům určitých hodnostních tříd a přiznává jim charakter veřejných úředníků státních, pak v něktedých zákonech, jimiž byly určité kategorie zřízenců, jichž služba byla dosud rázu soukromoprávního, převzaty do stavu státních úředníků, jakož stanovil zákon ze dne 10. dubna 1919 č. 203 sb. z. a n. o úřednících poštovního a telegrafního ústavu, zákon ze dne 13. května 1919 č. 249 sb. z. a n. o smluvních cejchmistrech a výpomocných technických silách, zákon ze dne 28. května 1919 č. 307 sb. z. a n. o cestmistrech, poříčních, přístavních, jezných a jiných zřízencích poříční správy, zákon ze dne 25. června 1919 č. 374 sb. z. a n. o okresních lesních a lesních příručích a j.
Z toho plyne, že z ustanovení § 4 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. může odvozovati pro sebe právní nárok na dotyčné uznání dřívější služby jen ten, jehož dřívější služba byla službě veřejné na roveň postavena platnou normou. V konkrétním případu jde o službu notářského kandidáta. Tato služba nebyla však dosud žádnou platnou normou postavena na roveň službě veřejné. Nebyla-li tedy válečná pololetí strávená st-lem v této službě nař. rozhodnutím připočtena pro postup do vyšších požitků, nebylo tímto rozhodnutím dotčeno, subjektivní právo st-lovo (§ 2 zák. o ss), i bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1191. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 339-341.