Antinomie.

Dr. František Rouček (Praha).
1. O t. z v. mezerách práva mluvíme jen v právní dogmatice, totiž, zabýváme-li se obsahem práva daného (positivního), nikoli v právní noetice, kde se zabýváme formou (nikoliv obsahem) a kde platí heslo t. zv formální úplnosti práva, a nikoli v právní politice, kde se zabýváme právem správným (nikoli daným) a kde platí heslo t. zv. malerielní úplnosti práva.1 Leč i v právní dogmatice mluvíme o mezerách práva nikoli při poznávání práva (při interpretaci), nýbrž jen při používání práva (při aplikaci), neboť teprve při použití poznaného obsahu práva na konkrétní případ právní (na t. zv. praktický případ) objevuje se nám nedostatek obsahu, potřebného pro aplikaci, čili objevuje se t. zv. mezera práva. To znamená, že problém mezer v právu je problémem aplikace, nikoliv interpretace práva, proto na př. jedna a táž norma právní může se jevili bez mezer vůči určitému případu konkrétnímu, ale může vykazovati mezeru v ti či jinému případu praktickému. Pokud je v daném právu obsah, potřebný pro aplikaci, čili ,— což je totéž — pokud jsme při aplikaci vázáni obsahem daného práva, potud není mezer. Proto v případech t. zv. »zákonné vázanosti« není mezer, neboť v těchto případech jde při aplikaci jen o pouhé podřadení praktického případu pod určitou normu právní (jde o indicium, nikoliv o arbitrium).
2. Ostatní případy, v nichž daný obsah práva není dostatečný pro aplikaci, čili — což je totéž — v nichž nejsme při aplikaci úplné vázáni obsahem daného práva, nýbrž máme menší nebo větší volnost, můžeme rozděliti ve dvě skupiny. Prvá skupina zahrnuje případy, v nichž volnost, kterou máme při aplikaci práva, nedostoupila svého možného vrchole. Zde mluvíme o »vázaném uvažování«. Druhá skupina představuje případy, v nichž jde o největší možnou volnost při aplikaci práva. V těchto případech mluvíme o »volném uvažování«. Tudíž vázané a volné uvažování znamenají úplnou manifestaci všech mezer v právu, zahrnujíce i t. zv. antinomie, o nichž hodláme pojednati. Případy »volného uvažování« jsou protivou »zákonné vázanosti«, zatím co »vázané uvažování« stoji uprostřed mezi oběma. Jde o otázku, pokud v určitém případě existuje mezera práva, nikoliv o otázku, jak se vyplňují mezery v právu (zde totiž mohlo by se rozuměti »vázaným uvažováním« vyplňování mezer, jež se musí státi určitým způsobem, na př. ex ratinile legis lalae, a »volným uvažováním« volné vyplňování mezer).
3. Antinomií rozumíme případy, kdy právní normy si odporují. Tento odpor muže býti různé intensity, totiž bud jako »aliud« nebo jako »konlradikce«.Případy prvého druhu (»aliud«) schematicky znázorníme takto: jedna norma právní (N) ustanovuje »Je-li K, má býti A«, naproti tomu druhá norma právní (M) stanoví »Je-li K má býti B«. Tudíž odpor je mezi »A« a »B« a máme-li dané právo aplikovali na konkrétní případ K, jest otázka, zda v tomto praktickém případě »má býti A« nebo zda »má býti B«. Případy druhého druhu (»kontradikce«) vyjádříme těmito schematy: jedna norma právní (N) ustanovuje: »Je-li K, má býti A«, naproti tomu druhá norma právní (M) stanoví »Je-li K, má býti non A«. Tudíž odpor je mezi »A« a »non A« a při aplikaci práva na praktický případ K vzniká otázka, zda »má býti A« anebo zda »má býti non A«. Na prvý pohled zdá se, že mezi oběma druhy případů t. zv. antinomie (mezi »aliud« a »kontradikcí«) není rozdílu, neboť »A« a »B« je totéž jako »A« a »non A«, jelikož B« je právě »non A«. Mezi nimi však je rozdíl a sice podobný tomu, s jakým se setkávánme mezi argumentem a contrario a argumentem per exclusionem.
4. Právo dané (positivní) jest autoritativním výběrem z různých empirických možností toho, co v určitém případě má býti. Autoritativnost znamená, že vybraná možnost (na př. »má býti A«) musí býti pokládána za správnou, bez ohledu na to, zda ji sami za správnou uznáváme či nikoliv. Na př. v konkrétním případě »K« jsou tři empirické možnosti: »má býti A«, »má býti K«, »má býti C«, z nichž jedna jest autoritativně vybrána v právní normě »Je-li K, má býti A«. Tento výběr, který se dnes děje jednak zákonem a jednak obyčejovým právem, může však býti proveden způsobem více méně nedokonalým, neboť dané právo je dílem lidským a tudíž nutně nedokonalým.2 Tak je především možno, že výkladem zjistíme jednak právní normu »Je-li K, má býti A« a jednak právní normu »Je-li K, má býti B«, tedy je jisto, že v případě K nemá býti C, ale nevíme, zda »má býti A« nebo »má býti B«. Jinými slovy výběr jest učiněn tím způsobem, že je vyloučeno C. Případ to velice podobný onomu, v němž použili jsme logické operace zvané argumentum per exclusionem a z empirických možností toho, co má býti (А, В, C) jsme jednu ekskludovali (C). Při této antinomii (»aliud«) jde o t. zv. vymezenou mezeru práva, jíž rozumíme jednak případy »konkurence právních norem« (t. j. případy popsané antinomie), jednak případy zmíněného argumenta per exelusionem, a konečně případy t. zv. mnohoznačnosti (neurčitosti, nejasnosti) právní normy (na př. zjistíme li výkladem, že obsah právní normy N může znamenati A, ale že muže také znamenati B). Vymezení mezery spočívá v tom, že se musíme rozhodnouti jen mezi danými možnostmi (tudíž pro A nebo В, nikdy pro C). Jde tedy o případy »vázaného uvažování«. 5. Jinak je tomu v případech druhého druhu antinomií (»kontradikce«), neboť zde vlastně autoritativní výběr nebyl učiněn. Prima lacie zdá se, že jde o vymezenou mezeru práva, jejíž vymezení spočívá v tom, že se musíme rozhodnouti mezi danými možnostmi »A« a »non A«. Přihlédneme-li však blíže, shledáme, že se toto »vymezení« rozplývá v niveč. Představme si, že existují tři empirické možnosti toho, co v určitém případě konkrétním (»K«) má býti (na př. »má býti A , »má hýti B«, »má býti C«). Kdyby dané právo obsahovalo všechny tyto tři možnosti, rovnalo hy se to případu, kdy by předpisovalo volné uvážení mlčky (tím, že by na případ K vůbec nepomýšlelo) anebo výslovně (na př. § 1162 c: »Jsou-li obě strany vinny předčasným zrušením služebního poměru, rozhodne soudce podle volného uvážení, zda a v jaké výši přísluší náhrada«), vždyť vždycky měli bychom při aplikaci na výběr všechny možnosti (A, B, C). A stejně tomu je v případech právě probírané antinomie (»kontradikce«), neboť, máme-li na výběr »A« a »non A«, musíme si uvědomili, že »non A« obsahuje В i C, jinými slovy: máme při aplikaci na výběr všechny možnosti (А, В, C). Tudíž jde o nevymezenou mezeru v právu, o případy »volného uvažování«.
6. Pokud bychom t. zv. antinomii odstranili výkladem, na př. zjištěním, že jedna norma právní je pravidlem a druhá výjimkou, nebo, že jedna platí pro určité případy a druhá pro jiné případy a pod., potud šlo hy jen o antinomií zdánlivou, podobné jako zdánlivě se objevují mezery, které jsou vyplněny, jakmile použijeme doktrinálního výkladu. Antinomie, neodstranitelná výkladem, znamená mezeru a to buď mezeru vymezenou (jde o vázané uvažování) nebo mezeru nevymezenou (jde o volné uvažování). Při antinomií prvého druhu (»aliud«) musíme se rozhodnouti pro jednu z možných konkurenci a to jen mezi danými (nevyloučenými) možnostmi toho, co má býti. Tudíž buď pro konkurenci výlučnou čili exklusivní (A, non B), nebo pro konkurenci na výběr danou čili elektivní (A aut B), anebo pro konkurenci hromadnou čili kumulativní (A et В). Při antinomie druhého druhu (»kontradikce«) musíme se rozhodnouti pro některou z empirických možností toho, co v konkrétním případě má býti. Jakým způsobem se rozhodujeme v obou popsaných případech t. zv. antinomie, o tom pojednává kapitola o vyplňování mezer vůbec а k tomu přihlédněme jindy.

Blíže o tom pojednal jsem v knize »Občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, všeobecná část I.« č. 90. a násl. (nákladem fy J. Gusek, Kroměříž).
Viz Krčmář, Několik ponámek k chystané reformě práva občanského (Sborník věd právních a státních, roč. XX., str. 51): »Chtěl jsem upozorniti s důrazem a snad se zbytečným apparátem na to, že antinomie je, hledíc k povaze právního řádu soukromého, charakteristickým a nezbytným jeho průvodcem«. — Tamtéž viz bohatý výběr velmi zajímavých případů antinomie de lege lata.

Citace:

ROUČEK, František. Antinomie.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 3, s. 77-79.