Čís. 6375.

K rozlišení skutkových podstat krádeže a zlomyslného poškození cizího majetku.
K pojmu »odnětí pro svůj užitek« ve smyslu § 171 tr. z.
Spoluzlodějství ve smyslu § 174 II, písm. a) tr. z. předpokládá účast více (aspoň dvou) osob na provedení krádeže ve společném zlém úmyslu na místě činu nebo aspoň v takové jeho blízkosti, že mohou při provedení spolupůsobiti. Stačí, je-li pachatelem pouze jeden ze spoluzlodějů, kdežto ostatní spolupůsobí jen jako pomocníci.
(Rozh. ze dne 12. října 1939, Zm II 176/39.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížností obžalovaného A. do rozsudku krajského soudu, jímž byli stěžovatel a obžalovaný B. uznáni vinnými zločinem krádeže podle §§ 171, 174 II, písm. a) tr. z., zrušil napadený rozsudek co do obžalovaného A. v důsledku jeho zmateční stížnosti, co do obžalovaného B. podle § 290 tr. ř., a vrátil věc soudu první stolice, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Z důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného A. namítá s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 10, nesprávně i čís. 9, písm. a) tr. ř., že nalézací soud podřadil skutek stěžovatelův, pokud se týče skutek spoluobžalovaného B., nesprávným výkladem zákona pod skutkovou podstatu zločinu krádeže podle §§ 171, 174 II, písm. a) tr. z.; nejde prý vůbec o krádež, poněvadž skutkovým zjištěním rozsudku nejsou opodstatněny zákonné pojmy skutkové podstaty krádeže, to jest, že cizí věc byla odňata z držení a bez přivolení jiného a že se tak stalo pro užitek obžalovaných, nýbrž šlo nanejvýše o přestupek zlomyslného poškození cizího majetku podle § 468 tr. z. Leč i kdyby skutek spoluobžalovaného B. krádeží byl, nenaplňuje prý zjištěná činnost stěžovatelova pojem činnosti spoluzlodějské ve smyslu § 174 II, písm. a) tr. z.
Námitka stížnosti, že nešlo o krádež, nýbrž o zlomyslné poškození cizího majetku, neobstojí.
Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný A. prodal začátkem února 1939 svého osmnáct roků starého koně K-ovi za 1 000 K a že K. brzy na to prodal téhož koně cikánu R. za 1 050 K; spoluobžalovaný B., čeledín obžalovaného A., slyšel dne 5. února 1939 večer v hostinci, jak jest jeho hospodář (A.) pomlouván, že svému starému koni zařídil špatný výměnek u cikánů; B. se vrátil před půlnocí do domu obžalovaného A., oznámil mu, co se o něm mluví, a vyzval ho, aby ho na svém motocyklu zavezl ihned do vesnice O., kde cikán R. táboří, aby tam zjistil, zda skutečně jde o bývalého koně A-ova, a pakli ano, prohlásil B. vůči A., že by koně u cikánů nerad viděl, že koně odvede a zastřelí. Na to jeli v noci do O., kde na silnici u hostince viděli koně cikánů, avšak nezastavili u nich, nýbrž zastavili až na konci vesnice, kde A. zůstal a čekal, a B. šel do vesnice. Tam B. koně, dříve A-ova, skutečně našel a odvedl jej pryč z cikánského tábora. A. se pak pustil na motocyklu zpět a na silnici dohonil B. i s koněm; ten mu řekl, že zařídí, aby kůň byl v teple; A. odjel domů sám, B. pak odvedl koně k zamrzlému rybníku, koně zastřelil, otvorem v ledu hodil do rybníka a odjel domů, kde ráno A-ovi sdělil, co s koněm udělal. Žádný z obžalovaných věc nikomu nehlásil a o vyrovnání s cikánem R. se nestaral.
Nalézací soud vyvodil právem z těchto skutkových zjištění závěr, 1. že kůň byl cikánu R. z jeho držení a bez jeho přivolení odňat, a 2. že se tak stalo ve prospěch (užitek) stěžovatelův (§ 171 tr. z.). Závěr pod 1. uvedený je opodstatněn zjištěním, že B. koně z cikánského tábora odvedl za ves O. k rybníku, tam koně zastřelil a vhodil pod led. Neboť tím byla zrušena držba koně jeho majitele R., jenž držení koně zcela pozbyl. Podle zjištění rozsudku šlo obžalovanému B. i obžalovanému A. právě o to, aby se kůň dostal z držení cikánů a aby tak byla odňata půda pomluvám, že A. svému starému koni zařídil špatný výměnek u cikánů. O zlomyslné poškození cizího majetku by šlo, kdyby byl obžalovaný B. koně zastřelil na místě, kde jej v cikánském táboře zastihl, a nechal jej na tom místě ležeti. Neboť pouhým, zabitím koně nebyl by R. zbaven držení koně, ovšem byl by jeho majetek věcně poškozen. V souzené věci nešlo však o pouhé zabití koně.
Stížnosti nelze přisvědčiti ani, pokud se snaží dolíčiti nesprávnost dalšího závěru rozsudku, že kůň byl odňat z držení R. ve prospěch (užitek) stěžovatele, kdyžtě ani B., ani obžalovaný A. žádný užitek nezískali, an kůň byl zastřelen a vhozen pod led do rybníka. Stížnost touto námitkou projevuje nesprávný názor, jako by zákon v § 171 tr. z. k pojmu krádeže vyžadoval, že účelem pachatelova činu musí býti zjednání užitku majetkového. K pojmu »odnětí pro svůj užitek« ve smyslu § 171 tr. z. stačí však odnětí věci movité z cizího držení za účelem nakládání s ní jako s vlastní. Úmysl pachatelův směřuje k tomu, aby si protiprávně přivlastnil movitou věc, jež je v držení jiného, proti jeho vůli. Užitek nebo zisk, jenž charakterisuje úmysl pachatelův, spočívá ve skutečném přivlastnění si věci, v jejím získání; nějakého dalšího užitku se nevyžaduje. Užitek ten tkví v možnosti a vůli, nakládati s cizí věcí movitou jako se svou vlastní, aniž se k jeho pojmu vyžaduje, aby z činu pachatelova mělo po jeho úmyslu nastati rozmnožení jeho jmění nebo obohacení. Jak pachatel skutečně s věcí naloží, zda jí svoje jmění nebo jmění jiného rozmnoží, zda ji někomu daruje, nebo zničí, je lhostejné (viz rozhodnutí čís. 552, 745, 1763, 2769 a 6207 Sb. n. s.).
Podle zjištění rozsudku byl kůň odňat z držení R. proto, aby stěžovatel A. nebyl pomlouván, že svému starému koni připravil špatný výměnek u cikánů. Tento účel (motiv) je sice pro právní posouzení věci nerozhodný. Než aby tohoto účelu bylo dosaženo, musel se kůň dostati z držení a majetku cikána R.; k tomu bylo třeba při pravidelném beztrestném průběhu věcí vynaložiti určitý náklad, to jest peníze, za něž R. byl ochoten koně prodati. Byl-li kůň odňat z držení R. bez vynaložení přiměřené částky peněžité nebo jiné stejné hodnoty, záleží užitek ve smyslu § 171 tr. z. i v ušetřeni příslušné částky.
Je proto posouzení věci, že odvedením koně z tábora cikánů, jeho zastřelením a vhozením do rybníka byla spáchána krádež (§ 171 tr. z.), právně bezvadné a zmateční stížnost, usilující o podřadění rozsudkem zjištěného činu pod skutkovou podstatu přestupku podle § 468 tr. z., bezdůvodná.
Zmateční stížnosti však nelze upříti oprávnění, pokud uplatňuje, že nalézací soud při právním posuzování činností stěžovatelovy a spoluobžalovaného B. vycházel z nesprávného výkladu pojmu spoluzlodějství ve smyslu § 174 II, písm. a) tr. z. a že důsledkem tohoto právního omylu uznal stěžovatele a spoluobžalovaného B. vinnými zločinem krádeže podle §§ 171, 174 II, písm. a) tr. z.
Spoluzlodějství ve smyslu § 174 II, písm. a) tr. z. předpokládá, aby se provedení krádeže, to jest odnětí cizí věci movité z držení jiného, zúčastnilo více osob (alespoň dvě) ve společném zlém úmyslu (zlodějském) na místě činu; stačí ovšem, je-li pachatel pouze jeden a spolupůsobí-li ostatní pouze jako pomocníci. Není také třeba, aby všichni byli bezprostředně na místě činu, ale stačí, když někteří jsou aspoň v takové blízkosti místa činu, že mohou při provedení spolupůsobiti (viz rozhodnutí víd. n. s. čís. 3567, 3570, 3648 a rozh. čís. 4082 a 4266 Sb. n. s.).
V uvedených skutkových zjištěních rozsudku není žádné, které by jasně poukazovalo na to, že se stěžovatel zúčastnil činně na provedení krádeže. Podle zjištění rozsudku odvedl koně z cikánského tábora spoluobžalovaný B. sám, zatím co naň stěžovatel čekal na konci vesnice O. Nalézací soud spatřuje spoluzlodějskou činnost v tom, že stěžovatel souhlasil s plánem B-ovým, že koně cikánům odvede a zastřelí, že ho na svém motocyklu zavezl do O., a zatím co B. odešel do vsi pátrati po koni, na B. čekal na konci vesnice, a později, když ho na cestě k domovu dohonil a viděl, že odvádí koně, mu to nezakázal. Okolnost, že stěžovatel souhlasil s rozhodnutím B-ovým, že koně cikánům odvede a jej zastřelí a že ho za tím účelem odvezl do O., nenaplňuje pojem činnosti spoluzlodějské, jak byl nahoře vymezen, stejně jako jej nenaplňuje ani okolnost, že stěžovatel, vraceje se k domovu a zastihnuv B., an odvádí koně, mu to nezakázal. Pokud jde o zjištění, že stěžovatel na konci vesnice na B. čekal, naplňovala by tato stěžovatelova činnost pojem činnosti spoluzlodějské se zřetelem k ostatnímu jeho právě uvedenému jednání, jen kdyby byly zjištěny okolnosti, nasvědčující tomu, že účelem stěžovatelova čekání na B. podle úmyslu obou obžalovaných bylo, aby byl stěžovatel v případě potřeby nápomocen spoluobžalovanému B. při provedení činu, to jest při odvedení koně z cikánského tábora, na př. tím, že dával pozor a dbal, aby B. při odvádění koně nebyl vyrušen, aby ho včas varoval, a pod. Nalézací soud, vycházeje zřejmě z nesprávného názoru o spoluzlodějství, takové okolnosti nezjišťoval, svým nejasným zjištěním, že obžalovaný na B. čekal, však také nevyloučil. Jen v případě, kdyby byly takové okolnosti zjištěny. naplňoval by skutek obžalovaných zločin krádeže podle §§ 171, 174 II, písm. a) tr. z.; v případě opačném šlo by u obžalovaného B., ježto cena koně podle skutkového zjištění rozsudku nepřesahovala 2 000 K, jen o přestupek krádeže podle § 460 tr. z. a u stěžovatele o účastenství na ní podle §§ 5, 460 tr. z.
Již z tohoto důvodu bylo třeba zmateční stížnosti vyhověti. Byl proto rozsudek zrušen, a to pokud jde o spoluobžalovaného B. podle § 290 tr. ř., a ježto se nelze obejíti bez nového hlavního přelíčení, byla věc vrácena soudu první stolice, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Rozhodnutí se stalo, pokud jde o obžalovaného A., podle § 5, odst. 1, pokud jde o obžalovaného B., podle § 5, odst. 2 zákona čís. 3/1878 ř. z. (ve znění zákona čís. 56/1935 Sb. z. a n.) v sedění neveřejném.

Citace:

Čís. 6375. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 148-151.