Čís. 6371.

Týká-li se článek správy divadla a jejího vlivu na hmotné úspěchy představení, nejde o posuzování vědeckého, uměleckého nebo jiného podobného výkonu, nýbrž o novinářskou kritiku, o jejíž beztrestnosti lze uvažovati jen s hlediska důkazu pravdy nebo omluvitelného omylu [§ 6, odst. 2, písm. a), b) zák. o ochraně cti].
(Rozh. ze dne 6. října 1939, Zm II 143/39.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti soukromého žalobce do rozsudku krajského soudu, jímž byl obžalovaný zproštěn podle § 259, čís. 2 tr. ř. obžaloby pro přečin podle §§ 1, 2 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a uložil nalézacímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Důvody:
Ve stíhaném článku — jehož znění bylo zjištěno napadeným rozsudkem — se uvádí, že bylo představení N-ského divadla v P. slabě navštíveno, že se to stalo vinou správy divadla, která neposlouchá rad jí poskytnutých, že se strhne hercům z platů, když je divadlo prázdné (»Co na tom, že je pak divadlo prázdné?«), a že je pochopitelné, že se ředitel divadla nemůže věnovati zájezdům do P., když má na starosti dvě stálá divadla.
Nalézací soud, obíraje se výkladem smyslu uvedeného článku, dospěl k závěru, že se v něm toliko upozorňuje na příčinu slabých návštěv divadelních představení, aniž se při tom o soukromém žalobci uvádí skutečnost, jež by ho mohla vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění (§ 2 zák. o ochr. cti).
Tento závěr napadá zmateční stížnost soukromého žalobce, uplatňujíc svým obsahem zmatek podle § 281, čís. 9, písm. a) tr. ř. je jí přisvědčiti.
Podle obsahu článku — jak byl nahoře uveden — se tvrdí, že divadlo má špatný hmotný úspěch, že je to vinou jeho správy (soukromého žalobce), která se však nesnaží vyvarovati se vytknutých chyb; uvedené (nedbalé) chování správy se vysvětluje jednak tím, že jí nezáleží na tom, že je divadlo prázdné, neboť hmotný neúspěch vyrovná srážkami z hereckých platů, jednak tím, že se ředitel (soukromý žalobce) nemůže věci věnovati, ježto je zaneprázdněn dvojím zaměstnáním.
Vytýká-li se však napadenému, že vykonává svoje povinnosti s nenáležitou péčí (nedbale), že si tím umožňuje výkon dvojího zaměstnání, že to činí na úkor podřízených zaměstnanců (když hmotný neúspěch, který sám zaviní, vyrovná snížením hereckých platů), pak je přisvědčiti zmateční stížnosti, že článek obsahuje pomluvu soukromého žalobce podle § 2 zák. o ochr. cti, neboť se takové počínání nesrovnává se ctí osoby řídící správu podniku.
Je podotknouti, že nelze souhlasili s názorem (srov. odvod obžalovaného), že jde o čin beztrestný z důvodu prvního odstavce § 6 uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení je věcné posuzování (kritika) beztrestné jen tenkráte, týká-li se vědeckého, uměleckého nebo jiného podobného výkonu. Nahoře bylo již uvedeno, že se článek týkal otázky správy divadla a jejího vlivu na hmotné úspěchy představení. Z toho je zřejmé, že tu nešlo o posuzování umělecké stránky a že nešlo ani o posuzování jiného podobného výkonu, neboť otázku hmotného úspěchu divadelního představení nelze sem podřaditi. Jde tudíž toliko o »novinářskou« kritiku, která sama o sobě není chráněna ustanovením § 6, odst. 1 uvedeného zákona, nýbrž o jejíž beztrestnosti lze uvažovati jen s hlediska důkazu pravdy nebo omluvitelného omylu podle § 6, odst. 2, písm. a), b) téhož zákona (srov. rozh. čís. 6060 Sb. n. s.).
Nalézací soud sice vyslovil, že se obžalovanému zdařil důkaz omluvitelného omylu. Uvedený závěr založil však na tom, že obžalovaný mohl důvodně pokládati za pravdivé svoje tvrzení, že má soukromý žalobce na starosti dvě stálá divadla. Nezabýval se tudíž nalézací soud otázkou důkazu omluvitelného omylu s hlediska podstaty smyslu stíhaného článku, jak byl nahoře uveden, a je proto třeba řešiti uvedenou otázku znovu podle nahoře uvedeného výkladu článku.
Nemohl tudíž zrušovací soud rozhodnouti ve věci samé, pročež byl napadený rozsudek zrušen.

Citace:

Čís. 6371. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 137-139.