Čís. 6412.

K ustanovení § 99 tr. z.
Způsobilost vyhrůžky vzbuditi důvodnou obavu je posuzovati objektivně jednak podle důležitosti zla, jímž bylo hroženo, jednak podle toho, zda má ohrožený při objektivním uvážení všech okolností důvod míti za to, že bude splněna.
Takovou vyhrůžkou může býti i hrozba trestním udáním u policie, i když se ohrožený cítí nevinným.
Je nerozhodné, zda pachatel míní vyhrůžku vážně a je-li s to ji provésti.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1939, Zm I 529/39.)
Nalézací soud zjistil, že obžalovaný řekl dne 24. června 1939 Josefu M., aby vyřídil strejčánkovi, že ho obžalovaný připraví o pensi a jeho syna o místo a že to již udal u tajné státní policie. Strejčánkem byl míněn Eduard N. Poněvadž obžalovaný dvakrát upozornil Josefa M., aby to nezapomenul vyříditi, sdělil to Josef M. Eduardu N., který z obavy, aby obžalovaný vyhrůžku neprovedl, oznámil věc policii.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním podle § 99 tr. z.
Z důvodů:
Stěžovatel namítá s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, č. 9, písm. a) tr. ř., že nalézací soud nezjistil, zda výrok stěžovatelův naplňuje po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu podle § 99 tr. z.
Po objektivní stránce není podle názoru stěžovatelova splněna skutková podstata uvedeného činu proto, že prý nebylo zjištěno, zda ohrožený musil nebo mohl předpokládati, že stěžovatel vyhrůžku provede nebo může provésti, zda ohrožený musil nebo mohl počítati s nebezpečím, že pachatel má moc a možnost vyhrůžku provésti, a že by tu v souzeném případě musil býti u ohroženého nějaký trestný čin, který by byl způsobilý zbaviti ho pense, a u jeho syna rovněž nějaký čin, který by měl v zápětí ztrátu úřadu. Poněvadž si ohrožený nebyl takového činu vědom, mohlo by prý jíti jen o způsobení nepříjemností, které nenaplňují skutkovou podstatu zločinu nebezpečného vyhrožování. Zmateční stížnost, připouštějíc, že pohrůžka udáním u německé tajné státní policie (Gestapo) může býti nebezpečnou vyhrůžkou právě tak, jako pohrůžka udáním u státní policie Protektorátu, namítá dále, že by pohrůžka musila obsahovali určité náznaky, z jakého činu má býti ohrožený udán.
Stěžovatelův výrok neobsahoval sice výslovně, pro jaký trestný čin měl býti ohrožený oznámen, leč z obsahu jeho výroku, v němž bylo hroženo oznámením u úřadu povolaného ke stíhání trestných činů, jest zřejmo, že šlo o vyhrůžku oznámením z trestného činu a to tak závažného, že by to pro ohroženého mělo za následek ztrátu pense a pro jeho syna ztrátu úřadu, jak to bylo ve vyhrůžce výslovně vyjádřeno. Otázka pak, zda je vyhrůžka způsobilá vzbuditi důvodnou obavu, musí se posuzovati s hlediska objektivního jednak vzhledem k důležitosti zla, jímž bylo hroženo, jednak vzhledem k tomu, zda má ohrožený při objektivním uvážení všech okolností důvod míti za to, že bude vyhrůžka splněna, již vyhrůžku, že ohrožený ztratí pensi, třeba považovali za vyhrůžku způsobilou vzbuditi v tom, komu bylo vyhrožováno, důvodnou obavu. Přihlédne-li se dále k tomu, že stěžovatel před několika léty napadl Eduarda N. a těžce ho zranil, není pochyby o tom, že Eduard N. mohl míti důvodnou obavu, že stěžovatel vyhrůžku splní. Okolnost, že by tu u ohroženého musil býti nějaký delikt, způsobilý k tomu, aby ztráta pense mohla skutečně nastati, je nerozhodná, neboť pojmu vyhrůžky podle § 99 tr. z. vyhovuje i hrozba trestním udáním, pronesená vůči osobě, která se cítí nevinnou. Odůvodněny nejsou ani výtky nedostatku skutkové podstaty po stránce subjektivní. Po této stránce se ke skutkové podstatě zločinu podle § 99 tr. z. vyžaduje úmysl uvésti napadeného ve strach a nepokoj, tedy úmysl, aby byl v napadeném vyvolán vyhrůžkou vyšší stupeň tísnivého pocitu z nastávajícího vážného zla. Otázkou úmyslu se sice nalézací soud blíže nezabýval, jeho skutková zjištění však poskytují dostatečnou oporu pro právní závěr po této stránce. Okolnosti nalézacím soudem zjištěné, že stěžovatel žije s Eduardem N. od roku 1936, kdy Eduarda N. zranil, v nepřátelství, že při vnucené správě, zahájené na návrh Eduarda N., působí obtíže a že v souvislosti s vnucenou správou obvinil soudce i vnuceného správce z neobjektivnosti, odůvodňují závěr, že stěžovatel jednal v uvedeném úmyslu a že nešlo jen o pouhý projev nenávisti. Při tom je nerozhodné, zda pachatel mini vyhrůžku vážně a zda má moc a možnost ji provésti, ježto po subjektivní stránce nesejde na tom, zda je pachatel i ve svém nitru odhodlán uskutečniti zlo, jímž hrozí.

Citace:

Čís. 6412. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 218-220.