Čís. 6361.

»Ztrátou« ve smyslu ustanovení § 156, písm. a) tr. zák. je rozuměti skutečné oddělení některého údu. »Jiným patrným zmrzačením« není pouhá — byť i úplná a trvalá — neschopnost použití postiženého údu. O »stálé nezpůsobilosti k povolání« ve smyslu § 156, písm. c) tr. zák. možno mluviti jen tenkráte, nemůže-li poškozený vykonávati sté povolání, k němuž byl vychován, nebo jemuž se věnoval.
(Rozh. ze dne 15. září 1939, Zm I 307/39.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž tento soud vyslovil podle § 261 tr. ř. svoji nepříslušnost, zrušil napadený rozsudek a uložil nalézacímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Napadeným rozsudkem vyslovil nalézací soud svoji nepříslušnost (§ 261 tr. ř.), ježto je toho názoru, že uškození na těle způsobené poškozené, jímž byla přivoděna omezená hybnost prstů, zápěstí a celé levé ruky, je »patrným zmrzačením« podle § 156, písm. a) — mylně písm. b) — tr. zák., jakož i že uvedeným poraněním byla poškozené způsobena »stálá nezpůsobilost k povolání« podle § 156, písm. c) tr. z.
Zmateční stížnosti, napadající uvedený výrok s hlediska zmatku podle § 281, čís. 6 tr. ř., je přisvědčiti.
Ustanovení § 156, písm. a) tr. zák. klade vedle sebe ztrátu paže nebo ruky a jiné patrné zmrzačení. Ztrátou se tu rozumí skutečné oddělení některého údu. Z toho, že zákon klade uvedené pojmy vedle sebe, plyne, že jiným patrným zmrzačením údu není pouhá neschopnost (třeba úplná a trvalá) jeho použití (Altmann, 1., str. 392; Finger 1914, II., str. 94; Herbst 1871, str. 322).
Ježto v souzeném případě jde podle zjištění napadeného rozsudku toliko o omezenou hybnost poraněné paže, pochybil nalézací soud podle toho, co nahoře uvedeno, podřadil-li způsobené uškození pod pojem »jiného patrného zmrzačení« podle § 156, písm. a) tr. zák.
Uvážiti je dále, kdy neschopnost vládnouti poraněným údem možno pokládati za přivodění »stálé nezpůsobilosti k povolání« podle § 156, písm. c) tr. zák.
O takovou nezpůsobilost jde tenkráte, nemůže-li poškozený vykonávati své povolání, k němuž byl vychován nebo jemuž se věnoval (Herbst 1871, str. 322, Altmann, I., str. 383).
Napadený rozsudek se v tomto směru spokojil s výrokem znalců, že poranění má za následek trvalou nezpůsobilost ruky k práci a k povolání. Na tomto neúplném podkladě nelze si však učiniti závěr o tom, že činem obžalované byl způsoben následek uvedený v § 156, písm. c) tr. zák., neboť není zjištěno, jaké povolání poškozená vykonávala a jaký význam má přivoděné poranění na její způsobilost k uvedenému povolání.
Pokud zmateční stížnost namítá, že nalézací soud nesměl uvažovati o tom, zda čin obžalované za vinu kladený lze též podřaditi pod ustanovení § 156, písm. a), c) tr. zák., ježto obžaloba nezněla na uvedenou kvalifikaci a nebyla na ni rozšířena během dalšího řízení, je uvésti, že nebylo třeba rozšířiti obžalobu v řečeném směru, ježto rozšíření obžaloby je třeba jen tenkráte, byl-li obžalovaný obviněn z jiného trestného činu, než na který zněla obžaloba (§ 263 tr. ř.). V souzeném případě šlo však toliko o změnu (doplnění) skutkového děje v obžalobě uvedeného, jež se nedotýkala totožnosti činu (srov. slova v § 261 tr. ř.; »ve spojení s okolnostmi vyšlými najevo v hlavním přelíčení«).
Ježto podle toho, co bylo nahoře uvedeno, tu nejsou dostatečné důvody, pro něž lze obžalovanou považovati za podezřelou z trestného činu příslušejícího k pravomoci porotního soudu, bylo odůvodněné zmateční stížnosti vyhověno v neveřejném zasedání podle § 5, odst. 1 zákona čís. 3/1878 ř. z., aniž se bylo třeba zabývati další výtkou zmateční stížnosti, jíž se snaží napadnouti výrok nalézacího soudu o tom, zda se obžalovaná vůbec dopustila činu, z něhož byla obžalována.

Citace:

Čís. 6361. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 121-123.