Čís. 392 dis.

Zákaz podvojného zastupování je absolutní.
Nesejde na tom, že si zájmy stran v určitém případě zastupování nebo rady neodporují, stačí, že jde o věc — ať již spornou či nespornou — v níž se mohou střetnouti. Rovněž nerozhoduje, zda byly zájmy stran činem obviněného porušeny a zda poměr obviněného k jedné ze stran již zanikl nebo byl omezen jen na určitý úkon.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1939, Ds I 36/39.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu kárné rady advokátní komory, pokud jím byl uznán vinným kárným přečinem porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Odvolání obviněného, napadající kárný nález ve výroku o vině, nelze přiznati důvodnost.
Zákaz podvojného zastupování, který se vztahuje na jakoukoli činnost advokáta, tedy nikoli jen na případy, kdy byla advokátovi stranou udělena všeobecná plná moc, sleduje netoliko účel, aby advokát nevystupoval formálně za sporu nebo v jiném řízení jako zástupce obou stran, nýbrž i účel, aby advokát, kterému klient věnuje důvěru a jemuž v takové důvěře svěří věc za účelem zastoupení, nevyužil klientovy důvěry v neprospěch klientův pro druhou stranu. Něco takového by se příčilo zásadě zástupcovy poctivosti, stanovené v § 1009 obč. zák. a v § 10, odst. 2 adv. ř. Proto také nařizuje první odstavec § 10 adv. ř., aby advokát vůbec odepřel zastoupení a radu, když již zastupoval druhou stranu v téže věci nebo ve věci souvislé, a aby v téže věci neudílel rady oběma stranám. Tento zákaz je absolutní a nezáleží na tom, zda tu v určitém případě zastoupení nebo rady ani není rozporu v zájmech stran a zda vskutku již nastalo porušeni zájmů jednoho z klientů. Zákonodárci stačilo, že by vůbec mohlo dojíti ke zneužití klientovy důvěry, a proto stanovil zákaz bezpodmínečně, aniž rozeznává, zda se již advokát vzdal zastoupení jedné strany v téže věci, zda jeho poměr k jedné straně, plynoucí z příkazu, již přestal, zda bylo zastoupení příkazem omezeno jen na určitý úkon a zda skutečně dojde k nějaké újmě jednoho z klientů. Stačí, že jde o věc, kde se zájmy stran mohou střetnouti, ať již jde o spor nebo o věc nespornou (rozh. č. 104 dis., 110 dis., 116 dis. Sb. n. s.).
Jakmile vznikly mezi Dr. M., právně zastoupeným obviněným, a mezi N-ovou, která obviněnému udělila speciální plnou moc k tomu, aby opatřil pro hospodářskou sanaci Dr. M. úvěr do 200 000 K, neshody o rozdělení a použití opatřené zápůjčky, nebyl již obviněný oprávněn vystupovati jako zástupce Dr. M. proti N-ové, byť i již nebyla jeho klientkou (rozh. čís. 148 dis. Sb. n. s.). Učinil-li tak přes to, prohřešil se proti povinnostem, uvedeným jak v § 9, odst. 1, tak i v § 10, odst. 2 adv. ř. Právem shledala proto kárná rada ve zjištěném jednání obviněného kárný přečin porušení povinností povolání a zlehčeni cti a vážnosti stavu.

Citace:

Čís. 392 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 267-268.