Čís. 386 dis.

Je porušením povinností povolání, podal-li advokát žalobu jménem strany, kterou osobně neznal, spokojiv se s údaji třetí osoby a s plnou mocí strany, odevzdanou mu touto třetí osobou, aniž se přesvědčil, zda strana plnou moc skutečně podepsala, a pokračoval-li ve sporu po delší dobu bez jakéhokoli styku se stranou.
(Rozh. ze dne 13. května 1939, Ds I 15/39.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinnosti povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Věc je po názoru kárného soudu odvolacího dostatečně objasněna a není třeba řízení doplňovati výslechem svědka K. o okolnostech, uvedených v odvolání.
I kdyby bylo pravda, že K. prohlásil vůči obviněnému, že ho S. zmocnil k vydání příkazu podati žalobu jeho jménem, dále že K. obviněnému sdělil, že mezi ním a S. bylo ujednáno, že zprávy o průběhu sporu budou podávány přímo K-ovi a ne S-ovi, ježto S. je stále na obchodních cestách, a i kdyby bylo pravda, že S. byl K-em jak o podání žaloby, tak i o průběhu sporu informován, nebyly by tyto okolnosti, o nichž je v odvolání nabídnut důkaz výslechem svědka K., s to, aby přivodily jiné právní posouzení věci ve prospěch odvolatelův. K tomu, aby někdo mohl jako zmocněnec strany ve sporu jednati, vyžaduje se vždy projev vůle strany nebo jejího zákonného zástupce. Při tomto projevu vůle dlužno lišiti dvojí složku: jednu vnitřní, druhou zevní. Strana, chtějící použiti osoby třetí jako zmocněnce, vejde s ní nejprve v jistý poměr soukromoprávní a sjedná s ní zpravidla smlouvu (mandátní). Ale taková smlouva sama o sobě ještě neopravňuje tuto třetí osobu k tomu, aby vůči soudu a odpůrci ve sporu jednala za stranu, nýbrž dotýká se jen vnitřního poměru mezi stranou a osobou třetí. K tomu, aby osoba třetí mohla ve sporu za stranu jednati s účinkem proti soudu i proti odpůrci, tedy aby mohla jako procesní zmocněnec skutečně ve sporu vystupovati, je zapotřebí zvláštní listiny (plné moci), jíž se prokazuje (dosvědčuje), že je tato třetí osoba stranou zmocněna k tomu, aby za ni ve sporu jednala, kteroužto listinu je soudu předložiti (srov. § 30 c. ř. s.). Obviněným je doznáno, že S. osobně neznal, že s ním o podání žaloby nejednal, nýbrž že jednal jen s K. Za tohoto stavu věci nesměl se obviněný spokojiti s údaji K., naopak bylo jeho povinností, plynoucí z povahy věci i z řádného výkonní advokacie, aby se dotázal S., zdali plná moc, předložená K-em obviněnému, skutečně pochází od S., zdali tento ji podepsal, a aby si takto (rozuměj obviněný) zjednal zákonné předpoklady pro podání žaloby v zastoupení mandantově a pro jednání za něho ve sporu s účinkem proti soudu i proti odpůrci, aneb aby ho aspoň uvědomil po podání žaloby a vyžádal si vyjádření. Obviněný této samozřejmé opatrnosti nedbal, žalobu podal jménem S., aniž s ním jednal, soudu předložil plnou moc, vykazující sice podpis S., jenž však nepocházel z ruky S., aniž si v tomto směru zjednal jasno, což bylo nutné vzhledem k tomu, že vůbec nejednal s S., nýbrž jen s osobou třetí, a za tohoto nevyjasněného stavu pokračoval obviněný ve sporu po delší dobu bez jakéhokoliv styku se svým domnělým mandantem, jenž pak prohlásil u soudu při posledním stání, že obviněného k vedení sporu nezmocnil a plnou moc nepodepsal.
Jde o čin porušující povinnosti advokátského povolání, který je podřaditi i pod skutkovou podstatu přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu, neboť závadné jednání obviněného dostalo se při zmíněném soudním roku k vědomosti osobám, které nejsou příslušníky stavu advokátského a u kterých by mohlo bytí nebezpečí, že by mohli ze závadného jednání jednoho člena stavu advokátského nepříznivě usuzovati o členech ostatních.
Pro subjektivní odpovědnost s hlediska kárných přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, pak stačí, že byla prokázána jeho nedbalost. Bylo proto odvolání obviněného z výroku o vině zamítnouti.

Citace:

Čís. 386 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 256-258.