Čís. 6319.

Ochrana cti (zák. č. 108/1933 Sb. z. a n.).
K pojmu plagiátu.
Jde-li o návrh zákona, není ještě plagiátem, pojme-li do něho navrhovatel — neudav pramen — znění jiného zákona. O plagiát by šlo teprve tehdy, kdyby záměrně tvrdil, že to je výsledek jeho vlastní duševní práce.
(Rozh. ze dne 9. února 1939, Zm I 921/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu, jímž byli oba obžalovaní podle § 259, č. 2 tr. ř. zproštěni obžaloby pro přečin podle §§ 1, 2, 3 zákona č. 108/1933 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Proti rozsudku, jímž byli oba obžalovaní zproštěni obžaloby z důvodu omluvitelného omylu (§ 6, odst. 2, písm. b) zák. o ochr. cti), uplatňuje zmateční stížnost důvody zmatečnosti podle § 281, č. 4, 5, 9 b) (nesprávně 9 a) tr. ř. domáhajíc se, aby obžalovaní byli zproštěni z důvodu, že se jim zdařil důkaz pravdy (§ 6, odst. 2, písm. a) zák. o ochr. cti), dále důvod zmatečnosti podle § 281, č. 9 c) tr. ř., ježto se domnívá, že soukromí žalobci nebyli oprávněni k soukromé žalobě podle § 15, odst. 2 zák. o ochr. cti. Zmateční stížnosti však v obou směrech nelze přisvědčiti.
Pokud jde o námitky činěné proti výroku nalézacího soudu, že se obžalovaným nezdařil důkaz pravdy, je uvésti toto: Ve stíhaném článku — jehož znění bylo zjištěno nalézacím soudem — se uvádí, že heslo v čele ústavní listiny Československé republiky bylo odhlasováno k návrhu Dr. N., který poukázal na americký příklad a přečetl navrhované heslo, že první odstavec řečeného hesla je téměř doslovným opisem vstupní věty k ústavě Spojených států severoamerických, a že na to Dr. N. nikoho neupozornil; dále se v něm uvádí, že jde o plagiát a že nikoho nemohlo napadnouti, že by se toho dopustil Dr. N., který sám dříve bojoval proti plagiátům v literatuře.
Z uvedeného obsahu článku plyne, že se obviněni z plagiátu týkalo návrhu součásti ústavního zákona, která byla převzata z jiného ústavního zákona. Aby bylo lze vyřešiti otázky spojené s důkazem pravdy, je třeba nejprve uvažovati, kdy lze mluviti o tom, že někdo plaguje zákon. Teprve na tomto podkladě bude lze posouditi, které skutečnosti jsou závažné s hlediska důkazu pravdy.
Plagiátem se všeobecně rozumí »duševní krádež« (zcizení výsledku duševní práce jiné osoby). Jde-li o díla umělecká, vědecká, vynálezy, výzkumy, návrhy a podobné, může býti spatřován plagiát již v tom, že bylo opominuto udati pramen (rozh. č. 6179 Sb. n. s.), nehledě k případům, kde někdo záměrně vydává výsledky cizí duševní práce za vlastní. Jde-li však o návrh zákona — což platí též o vstupní větě k ústavní listině — není plagiátem již pouhá činnost, která přejímá znění zákonů a neuvádí pramen (sám § 1 zák. č. 218/1926 Sb. z. a n. vylučuje zákony z ochrany původcovského práva), je všeobecně známo, že se návrhy zákonů často pracují podle cizích vzorů. Za plagiát lze tu proto pokládati jen činnost, při níž bylo záměrně tvrzeno, že výsledky cizí zákonodárné práce jsou výsledky vlastní duševní práce.
Není-li v takovém případě plagiátem činnost, jež pouze neoznačí pramen zákonného návrhu, musí se důkaz pravdy minouti cílem, omezí-li se návrhy obhajobou učiněné na důkaz o tom, že nebylo upozorněno na to, odkud byl návrh zákona čerpán; vždyť tu pojem plagování, činnosti zavržitelné a nečestné (po případě i trestné) byl spojen s činností nezávadnou. Beztrestnosti podle § 6, odst. 2, písm. a) zákona o ochraně cti, může tu pachatel dosáhnouti jen tenkráte, dokáže-li, že obsah zákonného návrhu byl záměrně vydáván za výsledky vlastní duševní práce, ač tomu tak není.
Podle uvedených zásad je posouditi i otázku důkazu pravdy v souzeném případě s hlediska uplatněných zmatků podle čís. 4, 5 , 9 b) § 281 tr. ř.
Vytýká-li zmateční stížnost podle čís. 4 § 281 tr. ř., že nebylo vyhověno návrhu obhajoby, aby byli vyslechnuti svědci Dr. X. o tom, že navržené heslo k ústavě je téměř doslovně opsáno ze vstupní věty k ústavě Spojených států severoamerických, a Dr. Y. o tom, že Dr. N. na to neupozornil a že způsob jeho projevu činil na každého přítomného dojem naprosté originality, jde vesměs o skutečnosti, z nichž si nelze učiniti závěr o jediné závažné skutečnosti, totiž o tom, že Dr. N. vydával znění prvé části hesla záměrně za svoje dílo. je proto zřejmé, že neprovedení uvedených důkazů nemohlo působiti na rozhodnutí způsobem obžalovaným nepříznivým (§ 281, posl. odst. tr. ř.). I kdyby bylo správné tvrzení zmateční stížnosti, že podle obsahu těsnopisecké zprávy o 126. schůzi Národního shromáždění ze dne 28. a 29. února 1920 Dr. N. neupozornil při svém přednesu, že prvá část navrženého hesla je opsána z úvodu k ústavě Spojených států severoamerických, a že nalézací soud tuto okolnost pominul mlčením, nebyl by tím odůvodněn zmatek podle § 281, čís. 5 tr. ř., neboť podle toho, co bylo nahoře uvedeno, jde o skutečnost nerozhodnou s hlediska otázky důkazu pravdy. K tomu je podotknouti, že nalézací soud při řešení otázky důkazu omluvitelného omylu uvádí, že proslovy Dr. N. a Dr. O. mluví o vzoru americké ústavy, že však neříkají výslovně, že navrhovaná předmluva je překladem úvodu americké ústavy; z toho je zřejmá lichost námitky zmateční stížnosti, že nalézací soud pominul uvedenou skutečnost.
Domnívá-li se dále zmateční stížnost, že důkazem uvedené skutečnosti (neupozornění na to, že jde o překlad hesla k americké ústavě) byl proveden důkaz pravdy, a že opačný závěr nalézacího soudu je právně mylný [§ 281, čís. 9 b) tr. ř.], není ani tu v právu, neboť — jak již bylo dovoženo — jde o skutečnost nezávažnou s hlediska důkazu pravdy v souzeném případě.
Uvádí-li nalézací soud, že obžalovaní nenastoupili důkaz pravdy v uvedeném směru, lze tomu rozuměti jen tak, že obžalovaní nenabídli důkaz o skutečnostech rozhodných pro otázku důkazu pravdy ve smyslu nahoře uvedeném.
Pokud konečně zmateční stížnost upírá soukromým žalobcům, dětem zemřelé napadené osoby, oprávnění k žalobě podle § 15, odst. 2 zákona o ochraně cti, ježto je tu ještě manželka zemřelého, není ani tu zmateční stížnost odůvodněna, neboť uvedeným předpisem nebylo stanoveno pořadí uvnitř každé z obou skupin, takže osoby uvedené v téže skupině jsou oprávněny k podání soukromé žaloby vedle sebe; v tomto směru se odkazuje zmateční stížnost na zevrubné odůvodnění uvedené v rozh. čís. 5213 Sb. n. s.

Citace:

Čís. 6319. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 33-35.