Č. 11819.Stavební právo: I. * Potvrzením přehledného a zastavovacího plánu pozbývá podle § 15 zák. č. 88/1920 Sb. účinnosti stavební čára, která byla dříve pravoplatně stanovena, je však s přehledným plánem v rozporu. — II. Na nezachování lhůty, stanovené v § 62 zák. č. 45/1930, zem. úřadem nestanoví zákon sankci.(Nález ze dne 29. března 1935 č. 13848/35.)Věc: Josef K. a Jindřich M. (adv. Dr. Mir. Votýpka z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o vyvlastnění veřejného statku ve věci stavební a proti zemskému úřadu v Praze (za zúčast. obec hlavního města Prahy vrch. mag. kom. Dr. Adolf Štafl) o stavební povolení a o živnostensko-právní schválení provozovny.Výrok: Stížnosti do rozhodnutí min. veř. prací z 10. června 1932 a zem. úřadu v Praze ze 16. září 1932 se zamítají pro bezdůvodnost; stížnost do rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 24. února 1934 se odmítá pro nepřípustnost. Důvody: Rozhodnutím magistrátu hlav. města Prahy z 28. dubna 1921 bylo st-lům podle jejich žádosti ze 14. dubna 1921 uděleno živn.- právní povolení ke zřízení živn. provozovny pro strojní výrobu armatur a kovového zboží v novostavbách při čp. . . . v Praze . . . a zároveň pro případ, že toto živn.-právní povolení nabude právní moci, i stav. povolení pro příslušné novostavby, totiž pro přízemní provisorní dílny a provisorní přízemní skladiště, za podmínek uvedených v živnostenském povolení. Podmínky povolení, pokud mají pro tento spor význam, jsou tyto: I. Závod povoluje se výminečně provisorně pouze na dobu 10 let, a to z toho důvodu, že není dosud rozhodnuto o tom, zdali ulice . . . . bude podle nyní platného a schváleného plánu polohy podržena nebo vypuštěna; po této lhůtě musí býti závod odstraněn podle příslušného reversu anebo může býti k nové žádosti další prodloužení lhůty podle poměrů projednáno. II. Žadatelé jsou povinni se lhůtou do kolaudace za sebe a své právní nástupce ve vlastnictví budov dáti ke vkladu do knih způsobilý revers, že stavbu odstraní, a obec má právo po uplynutí lhůty, v prohlášení tom obsažené, demolici naříditi. Toto rozhodnutí magistrátu nabylo právní moci.K žádosti st-lů byla pak výměrem magistrátu hlav. města Prahy z 2. ledna 1931 určena stav. čára pro ulici V.-ovu a výměrem z 27. února 1931 stav. čára pro ulici Ch.-ovu; čára tato je podle plánku vedena tak, že zabírá částečně veřejný statek č. kat. . . .Dalším výměrem magistrátu z 28. května 1931 bylo na žádost st-lů povoleno sloučení všech parcel usedlostí č. . . . v Praze (mimo jiné i části veřejného statku č. kat. . . .), avšak s podmínkou, že st-lé získají do vlastnictví jakýmkoli způsobem část veřejného statku, která do staveniště připadá z pozemku č. kat. . . . ve smyslu platného plánu regulačního, tedy, nestane-li se tak dohodou s obcí, bude-li vyvlastnění pravoplatně povoleno.Již žádostí ze 7. ledna 1931, doplněnou žádostí z 8. června 1931, ve které bylo poukazováno na povolené sloučení všech parcel v jedno staveniště, žádali st-lé o vyvlastnění části veřejného statku č. kat. . . . v ulici Ch.-ově podle § 22 stav. řádu pro Prahu, uvádějíce, že dohodou s obcí pražskou nemohou vlastnictví zmíněného pozemku nabýti. Po provedeném komis. jednání, při kterém komise zjistila, že jsou dány jak právní, tak i skutkové předpoklady povinnosti obce, aby ve smyslu § 20 stav. řádu postoupila část veřejného statku do vlastnictví st-lů, nevyhověl zem. úřad výměrem z 10. února 1932 vznesené žádosti, a to v podstatě z toho důvodu, že nový ministrem prací potvrzený regulační plán ulici Ch.-ovu rozšiřuje a díl staveniště st-lů zabírá do veřejného statku, čímž se stala stav. čára výměrem magistrátu z 27. února 1931 udělená bezúčinnou a pominul tak důvod pro vyvlastnění části pozemku č. kat. . . podle §§ 20 a 22 stav. řádu, ježto regulační plán je pro všechny úřady závazný a rozhodnutí úřadů nesmějí býti podle § 15 zák. č. 88/1920 Sb. v odporu s disposicemi plánu. Odvolání st-lů bylo výměrem min. prací z 10. června 1932 zamítnuto jednak z důvodů napadeného výměru, jednak z dalších důvodů vlastních.Proti tomuto rozhodnutí směřuje prvá stížnost (I.).Výměrem zem. úřadu v Praze ze 16. září 1932, vydaným podle § 62 odst. 2 zák. č. 45/1930 Sb., zamítnuta byla žádost st-lů o povolení stavby domu na parcele domu čp. . . . a přístavby továrny čp. . . . s odůvodněním, že projektovaná stavba připadá podle nového regulačního plánu, potvrzeného ministrem prací, téměř celou svou plochou do navržené komunikace; ježto je tedy projektovaná stavba v odporu s plánem, nemohlo býti pro ni uděleno stav. povolení vzhledem k § 15 zák. č. 88/1920 Sb.Na toto rozhodnutí je podána druhá stížnost (II.).St-lé učinili pak u magistrátu hlav. města Prahy podání, označené jako rozklad, ve kterém žádali, aby byla shora zmíněná podmínka č. I živn.-právního povolení z 28. dubna 1921 jako nezákonná a omylem daná zrušena. Tento rozklad zamítl magistrát jakožto opožděný a zem. úřad výměrem z 24. února 1934 podané stížnosti nevyhověl.Toto rozhodnutí je napadeno třetí stížností (III.).Ad I. Předmětem tohoto sporu je výrok, kterým žal. úřad zamítl žádost za vyvlastnění části veřejného statku č. kat. . . . na základě § 20 věta 2 stav. řádu pro Prahu (zákon č. 40/1886 z. z. čes.) z důvodu, že původní stav. čára, která byla stanovena výměrem magistrátu hlav. města Prahy z 27. února 1931 tak, že přibírala ke staveništi, utvořenému výměrem magistrátu z 28. května 1931, část uličního pozemku, se stala bezúčinnou potvrzením nového přehledného a zastavovacího plánu pro příslušnou část Prahy; tento plán pokládá žal. min. za závazný vzhledem k § 15 zák. č. 88/1920 Sb. o státní regulační komisi pro Prahu s okolím a rozhodnutí úřadů nesmějí býti s ním v rozporu, pročež důvod pro vyvlastnění podle §§ 20 a 22 stav. řádu pominul.Je tedy zřejmé, že důvodem pro zamítavé rozhodnutí žal. úřadu je okolnost, že původní stav, který by byl stavebníka podle § 20 stav. řádu nejen opravňoval, nýbrž i nutil, aby pro stavbu na svém pozemku zamýšlenou získal také onu část veřejného statku, již by potřeboval k tomu, aby mohl stavbu ve stanovené stavební čáře provésti, byl změněn tím, že v potvrzeném novém přehledném a zastavovacím plánu je příslušná regulační čára vedena jinak, čili jinými slovy, že původně určená stavební čára pozbyla platnosti, když je v rozporu s regulační čarou potvrzeného přehledného plánu. Důsledek toho pak je, že by vyvlastnění veřejného statku nejen bylo zbytečné, nýbrž že postrádá nyní i právního základu.Jde tedy o to, jaké účinky má potvrzení přehledného a zastavovacího plánu pro stavební čáry prve pravoplatně určené. Příslušné ustanovení je obsaženo v § 15 zák. č. 88/1920 Sb., jehož druhá věta praví, že v plánu »stanovený způsob pro budoucí zastavění a úpravu terénu bude závazný pro všechny budoucí podrobné plány regulační, plány polohy (podle znění nynějších stav. řádů), budoucí stavby a podniky podle odstavce prvního § 12, i budou příslušní úřadové při jejich povolování povinni k tomu přihlížeti, aby nebyly s ním v rozporu«. Stanoví tedy cit. zákonné ustanovení, že nové stavby nesmějí býti s přehledným plánem v rozporu. Avšak tento případ by právě nastal, kdyby nové stavby byly stavěny v jiných stav. čarách, nežli jak jsou plánem určeny. Z toho je patrné, že určené stav. čáry, jichž nebylo použito ke stavbě do potvrzení nového přehledného plánu, pozbývají — jsou-li s plánem v rozporu — platnosti. Tím ovšem padají i účinky, které připíná § 20 stav. řádu k určené stav. čáře, ježto chybí pak právě nutný předpoklad, totiž platná stav. čára.Stížnost má za to, že udělené jí »parcelační povolení«, jak označuje výměr magistrátu z 28. května 1931, jímž bylo povoleno sloučení několika parcel v jedno staveniště za podmínky, že st-lé získají k tomu i část veřejného statku č. kat. . . ., zůstalo novým přehledným plánem nedotčeno. Nss nemusel řešiti takto položenou otázku, zda pravoplatné parcelační povolení musí ustoupiti odchylným disposicím přehledného plánu. V rámci tohoto sporu lze se omeziti na zjištění, že — je-li v cit. výměru magistrátu z 28. května 1931 obsažena disposice, spočívající na stanovení stav. čáry, která je v rozporu s regulační čarou přehledného plánu, — nelze po potvrzení přehledného plánu podle této stav. čáry povoliti stavby, pročež cit. výměr v tomto směru nepochybně pozbyl své účinnosti.Vzhledem k tomuto svému stanovisku nepotřeboval se nss zabývati vývody stížnosti, dovozujícími správnost hlediska st-lů z ustanovení oddílu III. zák. č. 88/1920 Sb., a to tím spíše, když tento oddíl nenabyl dosud vzhledem k § 26 zák. účinnosti. Rovněž je za uvedeného právního názoru nss-u zbytečné obírati se otázkou, má-li rozhodnutí úřadu podle §§ 20 a 22 stav. řádu povahu vyvlastňovacího nálezu či ne, ježto vyřešení této otázky bylo by pro daný spor bez významu.Na základě toho, co bylo uvedeno, slušelo tedy stížnost zamítnouti pro bezdúvodnost.Ad II. St-lé namítají tu na prvém místě, že žal. úřad porušil ustanovení odst. 2 § 62 zák. č. 45/1930 Sb. o stav. ruchu, jestliže své rozhodnutí neučinil v předepsané lhútě čtrnáctidenní. Námitka tato není důvodná. Podle § 62 odst. 2 zák. č. 45/1930, který byl vzhledem k čl. IV § 4 zák. č. 164/1932 Sb. v platnosti i v době vydání nař. rozhodnutí, provede řízení a rozhodne s konečnou platností k žádosti strany na náklad obce — nevydá-li stav. úřad rozhodnutí v předepsané lhůtě, totiž podle odst. 1 § 62 cit. zák. do 14 dnů — zem. úřad, který musí zachovati stejnou lhůtu. Porušení předpisu o zachování lhúty je u stav. úřadu postaveno pod zákonnou sankci, že rozhodování přechází, žádá-li o to strana, na zem. úřad. Pro případ však, že lhútu předepsanou pro vydání rozhodnutí poruší zem. úřad, neobsahuje zákon žádné sankce. Není-li nějaká sankce stanovena, pak má určení lhůty pro vydání rozhodnutí zem. úřadu povahu pouze instrukcionelního příkazu pro úřad, z jehož porušení nemůže strana vyvozovati nějaké subj. nároky, a to ani tehdy ne, když je zřejmé, že úřad svou povinnost, zákonem uloženou, porušil ke značné škodě strany.Po stránce věcné jsou námitky stížnosti v podstatě shodné s námitkami, jež byly projednány shora při vyřizování stížnosti č. I. Lze tudíž k těmto vývodům odkázati.Pokud v závěru st-lé uvádějí, že nař. rozhodnutím byli dotčeni ve svých právech soukromých proto, že je jím porušeno a omezeno disposiční právo vlastnické, a poukazují k hospodářským újmám, jež je z nař. rozhodnutí postihnou, tu sluší uvésti, že nss, zřízený zákonem jedině k tomu, aby prováděl právní revise správních aktů, není oprávněn poskytovati ochranu proti hospodářským důsledkům, jež plynou pro strany z rozhodnutí neb opatření správních úřadů, jichž nezákonnost nepodařilo se straně prokázati.Nezbylo proto nežli stížnost č. II. rovněž pro bezdůvodnost zamítnouti.Ad III. Tato stížnost směřuje proti rozhodnutí zem. úřadu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvé stolice z důvodu v tomto rozhodnutí uvedeného, totiž proto, že »rozklad« st-li vznesený byl podán opožděně, a zároveň bylo odvolání st-lů, pokud se domáhalo zakročení z moci úřední, odmítnuto proto, že žal. úřad neshledal, že by byl porušen zákon, což pak úřad v dalších důvodech blíže rozvádí.Proti těmto výrokům neobsahuje stížnost vůbec žádných námitek. Netvrdí zejména, pokud jde o výrok na prvém místě zmíněný, že by »rozklad« byl býval podán včas anebo že pro něj vůbec žádná lhůta neplatila a že tedy výrok o opožděnosti »rozkladu« je nesprávný. Ani proti druhému výroku žal. úřadu neuplatňuje stížnost možné výtky, že by snad st-lům příslušel právní nárok na úřední zakročení, nýbrž zabývá se jedině věcnými hledisky, čímž však se míjí pravým obsahem nař. rozhodnutí. Proto bylo nutno tuto stížnost odmítnouti pro nepřípustnost z důvodu § 18 zák. o ss.