Č. 11772.

Pojištění pensijní: Samostatný kupec-jednatel nebo zaměstnanec firmy zastupované?
(Nález ze dne 2. března 1935 č. 12.620/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 9144/31, 10.084/32.
Věc: Alois W. v O. (adv. Dr. Leop. I anger z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 7. května 1931 vyslovila úřadovna A všeobecného pensijního ústavu v Brně podle zák. o pensijním pojištění č. 89/1920, resp. 26/1929 Sb., že Alois W. v O. v zaměstnání obchodního zástupce u Prodejní společnosti pro řetězy a drátěné zboží, spol. s r. o. v Praze II., podléhá od 1. února 1927 pensijnímu pojištění, a předepsala příslušné pojistné příspěvky.
Zem. úřad v Brně rozhodnutím z 9. prosince 1931 vyhověl odvolání firmy a, zrušiv výměr úřadovny všeobecného pensijního ústavu, vyslovil, že Alois W. pojistné povinnosti nepodléhá. Min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo dále odvolání Aloise W. z těchto důvodů: »Z ustanovení § 1 odst. 1 zák. z 21. února 1929 č. 26 Sb. plyne, že základním zákonným předpokladem pojistné povinnosti pensijní jest poměr služební. Pojem služebního poměru není v cit. zák. vymezen, a dlužno proto se říditi ustanovením § 1151 o. z. o., podle něhož pojmem služebního poměru sluší rozuměti ony vztahy, které vyplývají pro dvě osoby z uzavření služební smlouvy. Tato vznikne, je-li někdo povinen konati jinému po určitou dobu služby. Podstatným pojmovým znakem služební smlouvy a tedy i služebního poměru je podle toho na straně zaměstnancově závazek konati služby a na straně zaměstnavatelově, není-li umluvena bezplatnost těchto služeb, závazek poskytovati zaměstnanci určité úplaty. Jestliže je tedy zaměstnanec povinen svému zaměstnavateli konati služby, plyne z toho, že co do konání služeb těch jest vázán říditi se příkazy zaměstnavatelovými, čímž vzniká poměr vázanosti a podřízenosti vůči zaměstnavateli, kterému na vykonávání služeb přísluší nárok proti zaměstnanci. Alois W. ve své funkci zástupce na provisi zprostředkuje pro firmu obchody, získává zakázky, které jí odevzdává k vyřízení. Při své činnosti jest úplně samostatným a neodvislým, neboť koná obchodní cesty podle vlastních disposic a rozhodnutí, zejména není nikterak omezen v tom směru, že by byl povinen konati určité pochůzky, navštěvovati určité osoby a místa podle příkazu předem daného. Za svou činnost jest honorován provisemi a to pouze za skutečně uzavřené obchody. Z uvedeného dlužno souditi, že v daném případě není oné podřízenosti a vázanosti, jakou má na mysli § 1151 o. z. o., takže poměr zaměstnancův k firmě nelze kvalifikovati jako poměr služební, který je nezbytným předpokladem pro pojistnou povinnost, stanovenou v pensijním zákoně. Okolnost, že A. W. byla vymezena určitá provise, a že je povinen občas výjimečně podle rozkazů firmy navštíviti určité osoby, svědčísice o jisté vázanosti vůči firmě, avšak dlužno přihlížeti k tomu, že každá dvoustranná smlouva přináší s sebou vzájemné povinnosti smluvních stran a že takové závazky o sobě nezakládají ještě podřízenosti a vázanosti poměru služebního ve smyslu § 1151 o. z. o. Povinnosti hájiti zájmů firmy, zpravovati firmu občas o dosažených výsledcích činnosti, zákaz zastupovati jiné firmy, jsou rázu všeobecného a nelze z nich usuzovali na podřízenost a vázanost jeho vůči firmě.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Žal. úřad i stížnost jsou za jedno v tom, že spor o pensijní pojistnou povinnost st-lovu závisí výhradně na zodpovědění otázky, zdali v kritické době st-l pro firmu »Prodejní společnost pro řetězy a drátěné zboží, spol. s r. o. v Praze II.,« zprostředkoval obchody jako samostatný kupec-jednatel, či na základě smlouvy služební jako zaměstnanec firmy. Žal. úřad, jak zřejmo z odůvodnění nař. rozhodnutí, popřel existenci smlouvy služební, čemuž stížnost odporuje, snažíc se dovoditi, že v daném případě jsou předpoklady smlouvy služební splněny.
Jednatel (zástupce na provisi) je k firmě, kterou zastupuje, zajisté v poměru smluvním. Tak tomu je u jednatele samostatného i u jednatele nesamostatného. Zdali in concreto jest jednatel zaměstnancem obchodníkovým, řešiti je z obsahu smlouvy mezi nimi uzavřené, a lze usuzovati na existenci smlouvy služební jedině, když jest na straně jednatele taková podřízenost a vázanost na rozkazy obchodníkovy, kterou nelze pojmově sloučiti s postavením jednatele samostatného (sr. Boh. A 9144/ 31, 10.084/32 a j.).
Stížnost míní, že tyto znaky vázanosti a podřízenosti jsou obsaženy v písemné smlouvě mezi stranami 17. února 1927 uzavřené. Z ní jde prý najevo, že povinností st-lovou je: stále navštěvovati zákazníky, přijimati objednávky jen za ceny firmou určené, veškeré obchody uzavírati pouze jménem firmy, hájiti její zájmy také tím, že jest ihned oznámiti, jaké zboží konkurenční firmy nabízejí, zákaz zastupovati firmy konkurenční, stálý styk s firmou atd.; zejména klausuli konkurenční s pohrůžkou okamžitého rozvázání smlouvy má stížnost za typickou pro smlouvu služební. Že st-l koná služby, o tom prý nemůže býti pochybnosti, a existenci smlouvy služební nebrání, že mzda byla vyjednána určitými procenty kupní ceny. I ujednání výpovědi jest prý určitým znakem smlouvy služební. Vytýká, že žal. úřad těmito zde uvedenými znaky se nezabýval a o těchto okolnostech neuvažoval.
Stížnosti nelze přisvědčiti.
Proti těmto vývodům stížnosti nutno poukázati k tomu, že smlouva uzavřená mezi st-lem a jmenovanou firmou jest smlouvou dvoustrannou. Takové smlouvy již podle svého pojmu a právní povahy obsahují vzájemné povinnosti a závazky obou smluvních stran. Samostatnosti jednatele (obchodního zástupce) není však na újmu, jestliže ve smlouvě jsou vymezeny určité jeho povinnosti, a je-li jeho činnost po určitých stránkách omezena, ať již místně nebo obsahově. Omezení taková vyplývají přirozeně již z povahy věci samé a ze smluvního poměru. Podle toho nemohlo by samostatnosti obchodního zástupce býti na újmu již to, že mu smlouvou byly uloženy povinnosti sloučené přirozeně s podstatou a účelem zprostředkovatelské činnosti obchodního zástupce, takže tyto povinnosti mohou se jeviti jen výplní sjednané smlouvy. Taková ujednání, jež plynou ze samé podstaty dvoustranné smlouvy a z pojmu zprostředkování obchodů, nezakládají pak o sobě ještě podřízenosti a vázanosti, charakterisující pojmově služební smlouvu, není-li tu zvláštních ustanovení, která by svědčila o takové podřízenosti a vázanosti k rozkazům firmy, jež by s pojmem samostatného jednatele nebyly slučitelný.
Momenty, na které stížnost poukazuje, však nevykazují takovýchto charakteristických znaků smlouvy služební.
Působnost obchodních zástupní (jednatelů, agentů na provisi) a to jak samostatných, tak i nesamostatných pozůstává ve zprostředkování obchodů pro jiné osoby. Podstata zastoupení záleží tu v tom, že právní účinky jednání zástupcova projevují se přímo a bezprostředně v osobě zastoupeného (arg. § 1017 o. z. o., čl. 52, 298 obch. zák.). Plyne tedy již z pojmu zastoupení, že obchodní zástupci (na rozdíl od komisionářů, čl. 360 obch. z.) uzavírají obchody jménem své firmy a nikoliv ve jméně vlastním; není tedy ustanovení tohoto obsahu ve smlouvě ještě znakem služebního poměru. Samozřejmostí pak jest, že firma určuje ceny zboží, vždyť jde o její zboží, ona je subjektem zprostředkované kupní smlouvy a obchodní zástupce — ať samostatný či nesamostatný — jest jen prostředníkem mezi firmou a zákazníkem. Jako takový prostředník jest obchodní zástupce i bez výslovného smluvního ustanovení povinen hájiti zájmy firmy, kterou zastupuje, a jest jen bližším vymezením této povinnosti, plynoucí z povahy zastupitelského poměru, zákaz zastupovati konkurenční firmy. I při jednatelství samostatném musí býti obchodní zástupce se svou firmou ve stálém styku a musí po dobu trvání smluvního poměru navštěvovati zákazníky, a to tak, jak toho zájmy zastoupené firmy vyžadují a jak se smluvně zavázal. Kriterium pro podřízenost a vázanost nemůže býti ani okolnost, že porušení závazku, nezastupovati konkurenční firmy, může býti, jak smlouva stanoví, důvodem okamžitého rozvázání smlouvy, a že ujednání jest uzavřeno na neurčitou dobu a může býti obapolně s okamžitou platností koncem každého měsíce vypovězeno; neboť okolnost tato pro posuzování otázky podřízenosti a vázanosti jest bez právního významu, týkajíc se jen smluvených předpokladů pro zrušení, resp. vypověditelnost smlouvy, ale není rozhodujícím momentem pro právní kvalifikaci smlouvy jakožto služební.
Z toho plyne, že smluvní ustanovení, na která stížnost poukazuje, nejsou s to ani jednotlivě ani v souhrnu dolíčiti existenci smlouvy služební, ježto jsou pojmově přípustná i při smluvním poměru samostatného obchodního zástupce. Nemohou proto shora cit. vývody stížnosti otřásti úsudkem žalovaného úřadu, že mezi st-lem a zúčastněnou firmou v kritické době nebylo služebního poměru ve smyslu zákona o pensijním pojištění.
Bezdůvodná jest dále námitka stížnosti, že žal. úřad, ač sám připouští st-lovu vázanost vůči firmě, pokládá ji za nedostatečnou, aniž vyslovil, jaké intensity tato vázanost by musela býti, aby postačovala k založení poměru služebního. Žal. úřad usuzuje z určitých skutečností, že st-l sice byl vázán, že však jeho závazky nebyly toho druhu, aby zakládaly vázanost a podřízenost, jak vyznačují poměr plynoucí ze smlouvy služební, ježto každá dvoustranná smlouva přináší s sebou určité vzájemné povinnosti a závazky smluvních stran. V těchto projevech není žádného rozporu, jak stížnost zřejmě se domnívá, neboť vyjadřuje se v nich správný právní názor, že ne každý smluvní závazek, vykonávati určitou činnost ve prospěch jiné osoby, jest závazkem služebním.
St-li pak, jak právě dovoženo, nepodařilo se dovoditi, že na jeho straně byla taková podřízenost a vázanost, kterou by nebylo lze sloučiti pojmově s postavením samostatného obchodního zástupce. Nemohl proto nss, přezkoumávaje nař. rozhodnutí v mezích stížnosti, shledati vytýkanou nezákonnost.

Citace:

Č. 11772. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 590-593.