Č. 11774.Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Pojistná povinnost osoby choromyslné?(Nález ze dne 5. března 1935 č. 12.739/35.)Věc: Zemědělská nemocenská pojišťovna v B. proti zemskému úřadu v Praze o sociální pojištění.Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.Důvody: Platebním výměrem z 10. prosince 1929, pokud je na sporu, vyměřila zemědělská nemocenská pojišťovna v B. Františku V., rolníku v Z., pojistné podle zák. č. 221/24 a 184/28 Sb. s úroky z prodlení za Marii M. za dobu od 1. května 1927 do 5. listopadu 1929 částkou 865 Kč 70 h. Zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím v pořadu instančním zrušil tento výměr a vyslovil, že Marie M. v označené době pojistné povinnosti nepodléhala a že tudíž není povinen František V. předepsané pojistné zaplatiti. V důvodech se praví: »Podle výpovědi starosty obce Z. z 8. dubna 1930 byla Marie M. choromyslná. Při své nemoci vykonávala sice některé lehčí práce, na př. pásla husy, dobytek, avšak musil při tom někdo na ni dohlížeti. Z uvedeného i podle vyjádření úředního lékaře je zcela nepochybno, že duševní choroba Marie M. byla takové intensity, že by byla odůvodňovala úplné zbavení svéprávnosti ve smyslu § 1 cís. nař. z 28. června 1916 č. 207 ř. z. V tom případě nelze tudíž také mluviti o vzniku pracovní smlouvy mezi M. a Františkem V. a nemohl býti také založen pojistně povinný poměr.«O stížnosti, kterou na toto rozhodnutí podala zemědělská nemocenská pojišťovna vB, uvážil nss toto:Stížnost vytýká nař. rozhodnutí v prvé řadě nezákonnost, kterou shledává v tom, že žal. úřad si osvojil výhradně soudům vyhrazenou způsobilost rozhodovati o otázce, zda u někoho jsou dány podmínky zbavení svéprávnosti. Je prý bezpečně zjištěno, že Marie M. byla osoba zletilá a jako taková svéprávná a její způsobilost k právním činům, nabytá zletilostí, nebyla omezena ve formě úplného nebo částečného zbavení svéprávnosti. Stížnost míní, že každou svéprávnou osobu nutno podle zák. považovati za neobmezeně způsobilou k právním činům, pokud soudem této způsobilosti nebyla zbavena. V dalším pak stížnost dovozuje, že v daném případě jsou splněny všechny podmínky mlčky uzavřené smlouvy služební mezi Marií M. a Františkem V.Tuto námitku nemohl nss uznati důvodnou.Podle § 2 odst. 1 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb., resp. z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. jest pojištěním povinen, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského Podle tohoto ustanovení nezakládá pojistnou povinnost konání prací nebo služeb samo o sobě, nýbrž jest vždy třeba, aby byly konány na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského. Poměr učňovský v daném případě nepřichází v úvahu.Podle ustálené judikatury rozuměti jest pracovním (služebním) poměrem vztahy vyplývající mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ze smlouvy služební (sr. na př. Boh. A 8001/29). Předpoklady vzniku a platnosti smlouvy služební, jakožto institutu práva soukromého, nutno posuzovati podle norem práva soukromého, t. j. podle předpisů o. z. o. o smlouvách vůbec a o smlouvě služební zvlášť. Aby došlo ke smlouvě jakékoliv, tedy i ke smlouvě služební, je třeba projevu souhlasné vůle stran, jenž se ovšem může státi i mlčky, v každém případě je však nezbytným požadavkem platné smlouvy, aby obě smluvní strany byly schopny platného projevu vůle. Podle § 865 o. z. o. je nezpůsobilý uzavřití smlouvu, kdo nemá užívání rozumu, tedy především zuřiví, šílení, blbí, kteří užívání rozumu jsou zcela zbaveni nebo alespoň nejsou s to uvědomiti si dosahu svých činů (arg. § 21 o. z. o.). Osoby takové nejsou v důsledku těchto ustanovení schopny platného projevu vůle a nemohou samy platně uzavírati smlouvy, a to ani výslovně, ani činy konkludentními (sr. Boh. A 8009/29).Podle cit. § 865 jest rozhodným jedině, zda dotyčná smluvní strana je zbavena užívání rozumu. Předpis ten však nestanoví jako další podmínku neplatnosti smlouvy soudní výrok, zbavující onu stranu svéprávnosti.Otázka, zda in concreto taková neschopnost k projevu svobodné vůle u Marie M. byla čili nic, jest otázkou skutkovou, kterou si správní úřad musí zodpověděti jako část skutkové podstaty svého výroku. Poukazuje-li stížnost na to, že správní úřady si nesmí ani prejudicielně řešiti otázku, zda jsou dány u některé osoby podmínky zbavení svéprávnosti, míjí se cíle, poněvadž v daném případě správní úřad řešil jen otázku skutkovou, t. j. zda M. byla do té míry duševně chorá, jak předpokládá § 1 cis. nař. č. 207/1916 ř. z., který jako předpoklad úplného zbavení svéprávnosti stanoví, aby dotyčná osoba pro choromyslnost nebo slabomyslnost byla nezpůsobilá své věci sama obstarati. Řešil tedy jen stupeň nezpůsobilosti k právním činům, nerozhodoval však o zbavení svéprávnosti a neosoboval si kompetenci, jež ve věci zbavení svéprávnosti přísluší soudům. Jde tu o prosté skutkové zjištění existence a rozsahu choroby. Po této stránce měl úřad před sebou jednak svědectví starosty obce Z., jednak znalecké dobrozdání úředního lékaře. Zemědělská nemocenská pojišťovna v B., které byly spisy sděleny k vyjádření, přípisem z 27. listopadu 1931 prohlásila, že trvá na zaplacení pojistného a na instančním projednání věci. K vyjádření úředního lékaře nezaujala stanoviska, zejména nepopřela správnost jeho dobrého zdání a nevedla průvodů o tom, že M. nebyla choromyslná, jak lékařský posudek uvádí. Pak ovšem mohl žal. úřad spokojiti se s výsledky provedeného šetření, k jichž doplnění mu nebyl dán podnět, a nss nemohl shledati, že by závěr, jejž úřad z cit. průvodů čerpal, byl s nimi v rozporu nebo snad logicky nemožný (§ 6 odst. 2 zák. o ss). Nemohl proto přisvědčiti stížnosti, že řízení zůstalo vadným.