Č. 11 873.

Stavební právo (Čechy): I. * Za přestoupení §§ 20, 40, 42 a 50 čes. stav. řádu může podle § 127 téhož zák. býti potrestán i ten, kdo stavbu provádí, třebas nebyl stavebníkem. — II. * Předpis § 4 min. nař. č. 61/1855 ř. z. o promlčení trestně-policejních přestupků se vztahuje také na přestupky podle stav. řádu pro čechy-venkov.
(Nález ze dne 26. dubna 1935 č. 15 211/35.)
Věc: Ing. Jindřich R. v S. proti okresnímu úřadu v Kutné Hoře o přestupek stavebního řádu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. úřad v Kutné Hoře zamítl nař. rozhodnutím odvolání st-lovo z trestního nálezu městské rady v Hoře Kutné, jímž byl st-l uznán vinným přestupku! § 40 stav. řádu, jehož se dopustil tím, že na pozemku č. kat. ... postavil domek nemaje k tomu stav. povolení.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná namítá nejprve, že podle § 127 čes. stav. řádu není vůbec přípustno pro přestupky tam uvedené trestati vedoucího stavby, jenž sám není stavebníkem, jak tomu bylo v daném případě u st-le, a to proto, že se zde výslovně praví, že za tyto přestupky mají býti potrestáni stavebník a ti, kdož jinak vinu mají, znalci neb dělníci, aniž se tu uvádí ten, kdo stavbu provádí. Z toho, že hned následující § 128 pro přestoupení ostatních předpisů stavebních nařizuje potrestání toho, kdož stavbu provádí, dlužno souditi, že by byl zákonodárce, kdyby byl chtěl trestní sankcí § 127 postihnouti i stavbyvedoucího, jistě zde použil také stejného výrazu, jako v § 128, pročež nelze zejména výraz »znalec« vykládati tak široce, jak to činí žal. úřad, a zahrnouti v něj i stavitele.
S názorem tím nelze souhlasiti. Vlastní vymezení okruhu osob, jež mohou podle § 127 stav. řádu býti potrestány, je obsaženo ve slovech ^stavebník a ti, kdož jinak vinu mají«. Připojená slova »znalci neb dělníci« nemají vyjádřiti restrikci onoho předchozího vymezení, nýbrž pouhé vysvětlení, a mají naznačiti jen tolik, že sem spadají jak osoby, které při stavbě spolupůsobí jako odborníci, tedy znalci, tak i pouzí dělníci. Bylo by nepochopitelnou nesrovnalostí, jakou nelze zákonodárci imputovati, kdyby pro přestoupení cit. ustanovení, tedy na př. pro provádění stavby bez předchozího povolení stavebního, měli býti voláni k zodpovědnosti prostí dělníci, jejichž vztah k povolení stavby bude zpravidla mnohem vzdálenější, nikoli však stavitel, který přece provedení stavby od stavebníka přejímá a má vždy možnost nahlédnouti do dokladů o tom, že a jak byla stavba úřadem povolena, ježto stavební povolení a stavební plány musí se nacházet na staveništi (§ 48 stav. ř.). Že zákon naproti tomu v § 128 na prvém místě výslovně jmenoval toho, kdo stavbu provádí, je prostě vysvětlitelno tím, že tu — aspoň z největší části — jde o takové předpisy, jichž zachování či nezachování spadá již do stadia, kdy stavba se provádí a kde příslušná disposice vychází zpravidla bezprostředně od stavitele. Slušelo proto tuto prvou námitku stížnosti zamítnouti pro bezdůvodnost.
V dalším dlužno ovšem dáti st-li za pravdu, že jako stavbyvedoucí směl podle § 127 stav. řádu býti potrestán jen tenkráte, jestliže měl vliv na přestoupení předpisu § 40 stav. řádu. Leč v nař. rozhodnutí naprosto není vyjádřeno, že by byl žal. úřad vycházel z názoru jiného. K přestoupení předpisu § 40 stav. řádu, t. j. provádí-li se stavba, jež vyžaduje stav. konsensu, pokud povolení ke stavbě nenabylo právní moci — a tedy zřejmě také, pokud nebylo toto povolení vůbec uděleno, — stačí zajisté u stavbyvedoucího vědomí, že pro stavbu jím prováděnou stav. povolení dosud uděleno nebylo. Za procesního stavu, jaký zde v době vydání nař. rozhodnutí byl, kde st-l jak v řízení před prvou stolicí, tak i v odvolání v tomto směru namítal výhradně, že stav. povolení, udělené ke zřízení jedné poloviny projektovaného dvojdomku, opravňovalo ho také k provedení stavby poloviny druhé a kde se ani slovem nezmínil o tom, že mu pravý stav věci, t. j. omezení povolení toho jen na jednu polovinu dvojdomku toho, znám nebyl, byl žal. úřad oprávněn vycházeti z toho, že st-li tento pravý stav věci znám byl a to tím spíše, kdyžtě na schváleném plánku, založeném ve spise, měl žlutou barvou jasně vyznačeno, že z dvojdomku na plán tam vykresleného byla konsentována jen jedna jeho polovina. Nelze proto žal. úřadu vytýkati ani jako nezákonnost ani jako podstatnou vadu řízení, že v tomto směru nekonal ještě další nějaké šetření, resp. že v nař. rozhodnutí výslovně neodůvodnil, proč má za to, že st-l má vinu na tom, že druhá polovina dvojdomku byla postavena bez stav. povolení.
Pokud st-l i ve stížnosti opakuje svoji námitku, že se konsentovaná polovice dvojdomku s hlediska technického nedala provésti bez současného postavení poloviny druhé, stačí na to odpověděti, že okolnost tato je pro otázku trestnosti st-lovy bezvýznamnou. I kdyby totiž st-l měl v tomto směru pravdu, vyplývalo by z toho jen tolik, že pak nemohl ani prvou část onoho domku provésti, nikoli však, že by byl směl druhou polovinu provésti bez předchozího povolení k jejímu zřízení.
Námitku st-lovu, že přestupek jemu za vinu kladený je promlčen, zamítl žal. úřad poukazem na to, že stav. řád pro Čechy nemá předpisu, který by tuto instituci reguloval. Stížnost označuje právní názor, z něhož tu žal. úřad vycházel, za mylný, a dovozuje, že i na přestupky stav. řádu, jež mají povahu skutečných sankcí trestních a nikoli snad pouhých pokut donucovacích, se vztahuje předpis § 4 min. nař. č. 61/1855 ř. z. o promlčení přestupků trestně-policejních. Nss musil v tom dáti stížnosti za pravdu. Je zásadou ovládající všeliké právo trestní — nikoli jen to, jež je přikázáno do kompetence soudů, nýbrž i všeliké trestní právo policejní —, že trestnost každého deliktu, pokud nebylo výslovně ustanoveno jinak, projitím určité doby pomíjí. Tato zásada došla výslovného výrazu téměř ve všech normách, obsahujících ustanovení trestní. Nelze proto z toho, že v některé trestní normě ustanovení o pro- mlčení trestnosti chybí, dedukovati, že tresty tam stanovené se nepromlčují. Pro tento svůj názor nachází nss oporu také v té okolnosti, že trestní normy, pokud promlčení výslovně upravují, stanoví jen u nejtěžšího trestu hrdelního (§ 231 tr. zák.) nepromlčitelnost, naproti tomu u trestných činů, pro něž se ukládají tresty mírnější, stanoví promlčecí lhůtu odstupňovaně a to tak, že podle výměry trestní sazby je úměrně stanovena i promlčecí doba. Ježto nedostatek výslovného ustanovení o promlčení vyskytuje se výhradně v oněch trestně-policejních normách, jež upravují přestupky rázu podřízeného, bylo by ve zřejmém rozporu s principem právě naznačeným, kdyby tyto podřízené přestupky co do promlčení trestnosti byly na roveň postaveny zločinům nejtěžším.
Jest ovšem pravda, že v nedostatku positivního předpisu není dána norma, podle které má býti měřena délka promlčecí lhůty. Leč ani to nemůže býti překážkou pro uznání zásady shora vytčené, neboť tento nedostatek lze nahraditi analogickým použitím normy nejblíže příbuzné. U přestupků řádů stavebních, jež náležejí do kategorie přestupků trestně-policejních, bude touto nejblíže příbuznou normou ustanovení § 4 min. nař. č. 61/1855 ř. z. (sr. Hoetzel, Čsl. správní právo, str. 456, Boh. A 1042/21). Jestliže v daném případě žal. úřad, vycházeje z opačného a tedy mylného právního názoru, odepřel se zabývati st-lem uplatněnou námitkou promlčení přestupku jemu za vinu kladeného, slušelo rozhodnutí jeho zrušiti pro nezákonnost, při čemž ovšem vzhledem k tomu, že žal. úřad uvedenou námitku promlčení dosud věcně nevyřídil, nemohl se ani nss ve smyslu § 5 zák. o ss námitkou tou věcně zabývati, a také neměl důvodu vyříditi námitku, čelící proti výroku o trestu, kdyžtě výrok ten je závislý na předchozím rozhodnutí v příčině viny.

Citace:

č. 11873. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 866-869.