Č. 11653.
Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. — Stavební právo: 1. K výkladu ustanovení § 52 zák. č. 44/1927 Sb. o osvobození převodů nemovitostí od dávky při novostavbách. — 2. Jediný stavební objekt nebo dva objekty samostatné?
(Nález ze dne 10. ledna 1935 č. 23373/34.)
Prejudikatura: adl. srov. Boh. A 10843/33.
Věc: Elsa W. ve V. a spol. proti zemskému úřadu v Praze o vrácení dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Smlouvou trhovou z 1. června 1922 prodali st-lé dům čp.... na staveb, parcele č. k. . . . v Praze-Nové město. Z převodu toho byla vyměřena dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. Nabyvatelka dům zbořila a na staveništi provedla novostavbu ve dvou etapách: dvorní trakt dokončen a kolaudován 28. listopadu 1928, uliční trakt dokončen a kolaudován 16. prosince 1929. Podáním z 29. října 1930 zažádali st-lé, abv vzhledem k tomu podle § 52 zák. č. 44/1927 Sb. předepsaná dávka byla jim vrácena. Žádání to bylo v cestě instanční, posléze nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti uvážil nss:
Žal. úřad, pojav nádvorní budovu i přední trakt novostavby za jedinou stavbu, uznal, že převod smlouvou z 1. června 1922 není osvobozen od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, poněvadž stavba dokončena byla až v r. 1929, převody z let 1920—23 jsou však podle § 52 odst. 1 zák. č. 44/27 Sb. osvobozeny od dávky jen, byla-li stavba dokončena do konce r. 1928; prodloužení lhůty k dokončení stavby, stanovené § 49/2 zák. č. 43/1928 Sb., platí podle § 52/2 zák. č. 43/28 Sb. jen pro převody uvedené v odst. 2 § 52 zák. č. 44/27 Sb., t. j. pro převody z let 1924—27 a pro daný případ nemá tedy významu.
Stížnost proti tomu namítá především, že úřad neprávem posuzoval otázku osvobození podle zák. č. 43/28 Sb Než tato námitka, jak patrno z podaného obsahu nař. rozhodnutí, je bezpodstatná. Žal. úřad posoudil spor správně podle zák. č. 44/27 Sb., jak i strana se toho domáhala, a uznav právě, že ona ustanovení posléze cit. zák., která na daný případ podle doby převodu dopadají, zákonem č. 43/28 Sb. změněna nebyla, dospěl na základě zák. č. 44/27 Sb. k závěru, že tu nároku na osvobození převodu od dávky není. Zák. č. 44/27 Sb. jedná o osvobození převodů pozemků od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí z důvodu zastavění v § 52. V odst. 1 tohoto paragrafu jedná se o převodech uskutečněných v letech 1920 až 1923, v odst. 2 výhradně o převodech z let 1924—1927. V daném případě jde o převod uskutečněný smlouvou z 1. června 1922, na který dopadá tedy pouze odstavec první § 52 zák. č. 44/27. Podle tohoto ustanovení osvobození převodů z let 1920—1923, stanovené dosavadními zákony, zůstává v platnosti, bude-li převedeného pozemku použito v plné výměře podle rozhodnutí stav. úřadu přípustné ke stavbám uvedeným v § 49, t. j. ke stavbám, které m. j. budou stavebně dokončeny nejdéle do konce r. 1928.
Paragraf 52 zák. č. 43/1928 Sb. poskytuje v odst. 1 osvobození převodům z let 1928 a 1929, v odst. 2 pak praví, že ustanovení § 52 odst. 2 a 3 zák. č. 44/1927 jest užiti i na stavby uvedené v § 49 odst. 2, t. j. na stavby podle § 49 zák. č. 44/27 Sb., pro něž finanční úřad lhůtu k dokončení prodloužil do 30. června 1929 (resp. podle zák. č. 197/28 Sb. do konce roku 1929). Z jasné dikce § 52 zák. č. 43/28 Sb. je patrno, že tato výhoda týká se jen převodů uvedených v odst. 2 § 52 zák. č. 44/27, t. j. převodů uskutečněných v letech 1924—1927, nikoli také převodů z let 1920—1923, o nichž jedná výlučně odstavec prvý § 52 zák. č. 44/ 27, ustanovením § 52 zák. č. 43/28 Sb. nedotčený. Podmínkou osvobození převodů z let 1920—1923 jest tedy i nadále, že stavba byla dokončena do konce r. 1928. Poněvadž v daném případě jde o převod z r. 1922, jest okolnost, že pro stavbu bylo zem. fin. ředitelstvím povoleno prodloužení lhůty k dokončení podle § 49 zák. č. 43/28 Sb. do konce roku 1929, pro spornou otázku irelevantní (srv. Boh. A 10843/33).
Žal. úřad vycházeje z názoru, že stavba na parcele převedené v r. 1922 byla dokončena až v r. 1929, na základě stejné argumentace osvobození st-li žádané odepřel. Stížnost ovšem namítá dále, že není správné stanovisko žal. úřadu, jako by stavba nádvorní a trakt uliční tvořily jediný celek, a vytýká, že aspoň stavba nádvorní byla dokončena již v r. 1928. K této námitce bylo uvážiti:
Pro posouzení sporné otázky jest rozhodný jedině obsah stav. povolení. Žal. úřad v nař. rozhodnutí zjišťuje, že při stav. komisi 12. prosince 1927 bylo těmitéž plány žádáno za povolení celé novostavby a že také ve schválených plánech podle skutečného provedení tvoří obě části jeden celek. Stížnost nepopírá, že předmětem stav. povolení byly oba, stížností jako samostatné budovy označované trakty, a sice jako jeden celek, t. j. jako jediný stavební objekt. Okolnost, že bylo dovoleno, aby tento celek byl postaven ve dvou časových etapách a že byl také na dvakrát kolaudován — jak stížnost namítá — nemůže míti vzhledem k obsahu stav. povolení žádného významu. Neboť kolaudace, jakožto stavebně-policejní akt, jímž se toliko zjišťuje, že provedená stavba odpovídá konsentovanému projektu (§ 118 praž. stav. řádu), nemůže na právním stavu založeném stavebním konsensem sama o sobě nic měniti, a jest proto lhostejno, zda tento akt byl proveden jednotně či po částech ve formě t. zv. dílčí kolaudace. Zůstává-li však stížností nepopřeno, že stav. povolením byla konsentována celá sporná stavba jako jeden stavební objekt, pak dlužno ji jakožto jednotně konsentovaný celek považovati za jedinou budovu stavebně dokončenou teprve v r. 1929, kdy byl dokončen druhý, uliční trakt. Jest tedy věcná námitka v příčině svrchu uvedené otázky stížností relevovaná bezdůvodná. Bezdůvodnou jest pak i formelní výtka, uplatňující jako vadu řízení, že st-lům nebylo sděleno vyjádřeni stav. měst. úřadu, jehož se žal. úřad dovolal v příčině zřízení a pozdějšího odstranění provisorních zdí mezi oběma spornými trakty, ježto vyjádření to nemá pro jedinou a stížností nepopřenou relevantní okolnost svrchu vytčenou významu.