Č. 11740.

Horní právo:* Rozhodnouti autoritativně spor, zda určitá provozovna tvoří součást horního závodu ve smyslu § 131 o. h. z. či má-li povahu samostatného závodu živnostenského, přísluší báňskému hejtmanství v dohodě s úřadem zemským (§ 132 o. h. z. a stejně i § 4 bod 6 zák. č. 57/28 Sb.).
Nález ze dne 18. února 1935 č. 520/33.)
Věc: Revírní rada pro revírní okres Karlovy Vary ve F. proti ministerstvu veřejných prací o rozhodnutí o příslušnosti elektrárny k důlnímu podniku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Revírní báňský úřad v Karl. Varech nařídil výměrem ze 7. září 1920, že pro elektrárnu Duchcovsko-Podmokelské dráhy v K., zřízenou při jejím hlubinném dole Konkordia v N., má býti provedena volba do závodní rady, poněvadž podle výsledků provedeného šetření existuje těsná souvislost mezi provozem dolů a elektrárny. Výměr tento vešel v moc práva a v důsledku toho byla také při jmenované elektrárně zvláštní závodní rada zřízena.
K žádosti podnikatelky zrušil rev. báňský úřad výměrem z 11. dubna 1922 závodní radu při elektrárně v podstatě proto, že elektrárna je vybudována jako přespolní centrála a proto se na ni nevztahují předpisy § 1 zák. č. 144/20 Sb., nýbrž zák. č. 330/21 Sb. o závodních výborech
Odvolání, jež z výměru toho podala závodní rada dolu Konkordia a revířní rada k.-ská, zamítlo bánské hejtmanství rozhodnutím z 24. listopadu 1922, avšak ke stížnosti týchž stran zrušil nss nál. Boh. A 3226/24 rozhodnutí to pro vadnost řízení, kterýžto výrok byl odůvodněn poukazem na to, že pravoplatným výměrem rev. báňského úřadu ze 7. září 1920 bylo vysloveno také, že elektrárna je samostatným závodem hornickým ve smyslu § 131 o. h. z. a jako taková podléhá § 1 zák. č. 144/ 20 Sb., že však z nař. rozhodnutí není patrno, zda mění tento výměr v cestě obnovy, či pro změnu rozhodných okolností, nastalou teprve po vydání onoho pravoplatného rozhodnutí dřívějšího.
V této věci — t. j. v otázce, zda pro jmenovanou elektrárnu má býti zřízena, resp. dále trvati závodní rada či nikoli — bylo pak vydáno ještě několik rozhodnutí jak rev. báňského úřadu, tak i báňského hejtmanství; z toho však pro dnešní spor přichází v úvahu již jen rozhodnutí báňského hejtmanství ze 13. května 1925, jímž bylo uznáno, že shora již opětovně cit. výměr rev. báňského úřadu ze 7. září 1920 zůstává v platnosti, poněvadž nabyl moci práva a ke změně jeho v cestě obnovy není důvodů. Stížnost, jež byla majitelkou závodu do tohoto rozhodnutí podána, byla nálezem nss-u Boh. A 6334/27 zamítnuta pro bezdůvodnost.
Podáním ze 6. října 1930 obrátilo se ředitelství Duchcovsko-Podmokelské dráhy na báňské hejtmanství se žádostí, aby ve smyslu § 132 o. h. z. rozhodlo, zda elektrárnu v N. dlužno považovati za příslušenství dolu Konkordia čili nic, kteroužto žádost odůvodnilo poukazem na to, že jak úřad báňský, tak i živnostenský si osobují kompetenci dozoru nad elektrárnou a že je v jejím závodu naprosto nutno, aby v tomto směru bylo získáno jasno. Báňské hejtmanství, provedši o žádosti té komisionelní jednání za účasti stran, znalců a také okr. úřadu v Karl. Varech, vydalo o ní výměr z 10. března 1931, v němž praví, že o žádosti té rozhoduje podle § 4 bod 6 zák. č. 77/71 ř. z. ve smyslu § 132 o. h. z. takto:
»I. Elektrárna v N. nebyla ani při svém založení v r. 1913, ani v době pozdější a není ani v přítomné době příslušenstvím dolu Konkordia-hlubinný důl v N., nýbrž byla vždy (tudíž i v době od 7. září 1920) a jest až dosud samostatným podnikem živnostenským a podléhá dozoru úřadů živn.
»II. V důsledku tohoto rozhodnutí zrušuje báňské hejtmanství z moci úřední na základě moci dozorčí podle § 4 odst. 2 zák. č. 77/71 ř. z. výnos rev. báňského úřadu v Karl. Varech ze dne 7. září 1920, kterým byla nařízena volba do závodní rady na elektrárně Duchcovsko-Podmokelské dráhy v N., pro jeho zmatečnost a nezákonnost. Dále zrušuje — případně na základě výsledků šetření v obnovovacím řízení prohlašuje za neplatné — veškeré výnosy rev. báňského úřadu v Karl. Varech, případně báňského hejtmanství v Praze, jež byly vydány na základě cit. výnosu rev. báňského úřadu v Karl. Varech a jež odporují nynějšímu rozhodnutí báň. hejtmanství v Praze.
»III. Námitky revírní rady pro obvod rev. báň. úřadu v Karl. Varech vznesené při zmíněných šetřeních, provedených báň. hejtmanstvím, se zamítají. »IV. Pokud bude třeba zajistiti spoludozor rev. báň. úřadu v Karl. Varech na provoz elektrárny s ohledem na skutečnost, že elektrárna dodává proud též dolům, vyhrazuje se stanovení příslušných směrnic dalšímu šetření.
»V. Náklady řízení ukládají se ve smyslu § 234 o. h. z. Ducheovsko-Podmokelské dráze.« Odvolání, jež z výměru toho podala dnešní st-lka, bylo nař. rozhodnutím min. prací zamítnuto a napadený výměr byl potvrzen až na odst. II., v němž byla škrtnuta slova »na základě výsledku šetření v obnovovacím řízení« a na odst. I., který byl přesněji stylisován takto: »Elektrárna v N. po udělení elektrárenské koncese v roce 1913 (výnosem místodržitelství v Praze ze 4. června 1913) nebyla příslušenstvím dolu Konkordia-hlubinný důl v N., nýbrž byla aspoň po tomto udělení koncese, tudíž také v době od 7. září 1920, a jest až dosud samostatným podnikem živn. a podléhá dozoru úřadů živn.«
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, musil nss v prvé řadě z moci úřední zkoumati, byl-li žal. úřad k vydání jeho příslušný čili nic. V té příčině dlužno předem konstatovati, že jádrem rozhodnutí jest výrok, obsažený v potvrzeném výměru báň. hejtmanství na místě prvém, a že všechny ostatní výroky, označené čísly II.—V., jsou pouhým důsledkem a provedením onoho výroku prvého a jsou na něm do té míry závislé, že s jeho platností stojí a padají. Tento základní výrok obsahuje rozhodnutí, že elektrárna v N. nebyla a není příslušenstvím dolu Konkordia, nýbrž že byla a jest samostatným podnikem živn. Báňské hejtmanství samo praví ve svém výměru, že tento výrok vydává jako rozhodnutí podle § 132 o. h. z. — jak o to bylo žádáno — a opírá svoji kompetenci k vydání jeho o ustanovení § 4 bodu 6 zák. č. 77/71 ř. z. Žal. min. přijalo toto právní hodnocení rozhodnutí báň. hejtmanství beze změny, takže jeho vlastní rozhodnutí jeví se jako instanční rozhodnutí vydané podle obou posléze cit. předpisů. K tomu jest ještě poznamenati, že citace zákonných předpisů sama o sobě nebyla by pro otázku kompetence obou báň. úřadů k vydání uvedených rozhodnutí rozhodnou. Neboť i kdyby nss dospěl k náhledu, že cit. předpisy báňským úřadům rozhodovací příslušnost nedávají, nestačilo by to ještě ke zrušení jejich výroků, dokud by nebylo jisto, že výroky ty podle jiných předpisů kompetenčních do příslušnosti jmenovaných úřadů báň. nespadají. Nss musil tedy svému zkoumání podrobiti kompetenci žalovaného úřadu v obou uvedených směrech.
Kdyby nař. rozhodnutí, resp. jím potvrzený výměr báň. hejtmanství měly opravdu povahu rozhodnutí podle § 132 o. h. z., nebyly ani výměr prvé stolice ani nař. rozhodnutí vydány úřady k tomu kompetentními. Neboť podle tohoto ustanovení rozhoduje spory o rozsah a výkon oprávnění uvedených v § 131 o. h. z. — pokud nepatří na pořad práva — báň. úřad samostatně nebo podle povahy okolností v dohodě se zúčastněným úřadem politickým, živn. nebo jiným úřadem správním. Shodně stanovil pak § 4 bod 6 zák. č. 77/71 ř. z. — jenž byl v době vydání obou uvedených rozhodnutí ještě v platnosti —, že báň. hejtmanství přísluší v I. instanci rozhodovati o rozsahu a výkonu práv spojených s propůjčkou hor a spolupůsobiti s jinými úřady v tomto směru (§ 132 o. h. z.). Tímto odkazem na § 132 o. h. z. je jasně vyjádřeno, že tímto spolupůsobením s jinými úřady míněno jest totéž, co je ustanoveno v § 132 o. h. z., t. j. že podle povahy okolností má báň. úřad rozhodovati v dohodě se zúčastněným úřadem tam jmenovaným. Je-li tedy dána situace, označená v § 132 o. h. z. slovy »podle povahy okolností«, přísluší báň. úřadu rozhodovati v dohodě s příslušným úřadem jiným, to znamená, že oba tyto úřady mají společně vytvořiti rozhodnutí, na němž se musí předem dohodnouti, čili že mají vytvořiti t. zv. akt úhrnný. Proto, vydal-li v takovémto případě rozhodnutí jen jeden z těchto úřadů, ať už to byl úřad báňský, politický, živn. či jiný, je rozhodnutí to vydáno úřadem k tomu nepříslušným.
V daném případě šlo o otázku, má-li elektrárna zúčastněné strany povahu součásti podniku horního či samostatného závodu živn. Na zodpovědění této otázky záviselo i zodpovědění další otázky, zda zmíněná elektrárna má podléhati předpisům zák. hor. či řádu živn. Nemůže tedy býti pochybnosti o tom, že zde okolnosti případu byly takové, že součinnosti úřadu živn. bylo nutně zapotřebí. Mělo proto jak rozhodnutí báň. hejtmanství, tak i nař. rozhodnutí min. prací býti vydáno v dohodě s příslušným, t. j, také s instančně koordinovaným — úřadem živn., tedy s úřadem zem., resp. min. obch. V daném případě se tak nestalo a bylo by proto nař. rozhodnutí, jestliže mělo opravdu povahu rozhodnutí ve smyslu § 132 o. h. z., vydáno úřadem nepříslušným. Ve smyslu svrchu podaných vývodů zbývá tedy ještě zkoumati, zda v daném případě nejde v podstatě o rozhodnutí jiného druhu než je rozhodnutí podle § 132 o. h. z., a to o rozhodnutí, k jehož vydání podle příslušných předpisů byly příslušný právě ty úřady, jež rozhodnutí vydaly. Jak již uvedeno, kvalifikovaly oba úřady své rozhodnutí jako rozhodnutí vydané podle § 132 o. h. z. Pod toto ustanovení spadá rozhodování sporů o rozsah a výkon »těchto oprávnění«, t. j. oprávnění uvedených v předchozím § 131, podle něhož je majitel hor oprávněn v důsledku své propůjčky zříditi zároveň, t. j. jako provozní součást svého hornického závodu, stavby a zařízení v předpisu tom výslovně uvedené a jako součást závodu hornického je provozovati. Podle slovného znění tohoto zákonného předpisu by se tedy zdálo, že předmětem rozhodování podle tohoto ustanovení mohou býti jen spory o to, kam až sahá oprávnění majiteli hor v § 131 propůjčené, tedy při posuzování provozoven spadajících pod ustanovení § 131 lit. b) spory o to, zda majitel hor byl oprávněn zříditi a provozovati určitou provozovnu jako provozní součást svého dolu či nikoliv. Tato otázka však v daném případě vůbec na sporu nebyla, neboť se žádné strany nebyla ani projevena pochybnost o tom, zda stěžující si společnost byla oprávněna zříditi elektrárnu v N. jako provozní součást svého dolu Konkordia. Takovýto rozsah jejího horního oprávnění byl naopak bez námitek uznáván. Šlo jen o to, zda majitelka hor, jež byla oprávněna tohoto svého oprávnění použiti, tohoto svého oprávnění skutečně také použila, t. j. zda, používajíc tohoto oprávnění, zmíněnou elektrárnu jako provozní součást svého dolu Konkordia zřídila a ji jako takovou provozovala, či zda, nepouživši uvedeného oprávnění, elektrárnu zřídila a provozovala jako závod s dolem Konkordia provozně nesouvislý, tedy jako samostatný závod živn. Přes zdánlivě úzké znění § 132 o. h. z. uznal nss přece, že i otázku, zda konkrétní stavba, resp. jinaké zařízení při dole bylo majitelem dolu zřízeno a je jím provozováno jako provozní součást tohoto dolu, sluší chápati jako otázku po rozsahu a výkonu oprávnění podle § 131 o. h. z. Nss dal se při tom věsti úvahou, že opačné řešení by vedlo k výsledkům naprosto neuspokojujícím, jež nelze vůli zákonodárcově podkládati. Kdyby totiž spory právě neznačené neměly spadati pod ustanovení § 132 o. h. z., nebylo by vůbec možno nalézti ustanovení, o něž by kompetence k řešení sporů takových mohla býti opírána.
Dlužno tu v prvé řadě míti na mysli, že otázka, o niž tu jde, nespadá do okruhu otázek upravených v §§ 117 a násl. ob. hor. zák., jež jednají o povrchových součástech vlastnictví k horám a o příslušenství hor s hlediska ryze soukromoprávního, neřeší však otázku, které části, resp. příslušenství tohoto vlastnictví tvoří také provozní součást dolu ve smyslu § 131 o. h. z., s tím účinkem, že majitel hor je při jejím provozu vázán předpisy ob. hor. zák. a podle § 220 a násl. tohoto zák. podléhá dozorčí pravomoci úřadů báňských. Nemůže tedy přicházeti v úvahu kompetence soudů knihovních, resp. exekučních. Nelze však také říci, že by šlo o otázky ryze skutkové, jež by si byl oprávněn řešiti samostatně každý úřad, jenž při své kompetenční činnosti rozhodovací na ně narazí. Neboř vždy dojde při tom na otázku, zda disposice majitele hor je kryta jeho oprávněním podle § 131 o. h. z., tedy na otázku právní a to horněprávní. Kdyby se však mělo za to, že jde sice o otázku právní, že však není žádného předpisu kompetenčního, jenž by tuto otázku přikazoval autoritativnímu rozhodnutí některého úřadu, vedlo by to k tomu, že by pak každý úřad, který na otázku tu narazí, byl oprávněn sám si ji řešiti — byť jen jako otázku prejudiciální, tedy bez závaznosti pro úřady jiné, jež by se snad s touže otázkou později setkaly. To by však mělo za následek, že by každý úřad mohl si otázku tu řešiti způsobem odchylným, aniž by byla dána možnost takovéto divergence odstraniti, resp. uvésti v soulad. Neboť nešlo by tu o konflikty kompetenční, ježto každý úřad by se svým rozhodnutím zůstal v mezích své příslušnosti. Tento důsledek by byl tím povážlivější, že možnost divergentního řešení byla by dána u různých úřadů — jako báňských, živnostenských, stavebních, silničních, železničních, ba i finančních — a že by případné použití zásady o prevenci v tom smyslu, že by rozhodnutí úřadu, který časově prvý otázku tu rozhodl, bylo závazným i pro všechny úřady později rozhodující, mohlo zejména v dané otázce vésti k důsledkům velmi neuspokojivým, tak kdyby na př. rozhodnutí úřadu finančního mělo vázati úřad báňský.
Snad mohlo by se jiti ještě dále a z toho, že jde o otázku práva horního a že předpisem § 1 zák. č. 77/71 ř. z. (resp. nyní zák. 57/28 Sb.), nastoupivšího na místo zrušeného § 225 o. h. z., byly k provádění hor. zák. povolány úřady báňské, dedukovati, že také tuto otázku — právě tak jako všechny ostatní otázky horního práva, t. j. otázky, jež mají býti řešeny na základě předpisů hor. zák. — jsou povolány řešiti autoritativně úřady báňské, arci jen potud, pokud specielním předpisem není snad ta která otázka přikázána do kompetence úřadu jiného. Avšak ani toto řešení nemohlo by uspokojiti. Vedlo by totiž k důsledku, že by otázky, o něž v daném případě jde, řešil v prvé stolici podle zásady vyslovené v § 2 zák. č. 77/1871 ř. z. úřad revírní, kdyžtě nebylo by lze použiti výjimečného předpisu § 4 bodu 17 tohoto zák., platného výhradně pro ryzí záležitosti stran, o jakou v daném případě nejde, a že by je řešil revírní báňský úřad sám, t. j. bez součinnosti úřadů jiných, třebas na řešení této otázky byly sebe více interesovány a třebas by rozhodnutí báň. úřadu znamenalo značný zásah do jejich pravomoci, aniž by jim byla dána možnost proti tomu se brániti. Oba tyto důsledky byly by ve zřejmém rozporu se základní myšlenkou, vyslovenou v § 132 o. h. z., že v otázkách tak důležitých, jakými jsou spory vyplývající z použití oprávnění podle § 131 tohoto zák., má v prvé stolici rozhodovati báň. hejtmanství, a že tam, kde se spor dotýká zájmů úřadů jiných, má se tak státi jen v dohodě s těmito úřady jinými.
Všechny tyto úvahy vedly nss k přesvědčení, že pravým úmyslem zákonodárcovým, když upravoval v § 132 kompetenci k rozhodování sporů o rozsah a výkon oprávnění podle § 131, bylo zahrnouti tímto ustanovením všechny spory z použití § 131 o. h. z. vzcházející, tedy zejména také spory o to, zda majitel hor určitou provozovnu zřídil a provozuje jako provozní saučást svého dolu či jako samostatný závod živn.
Mělo proto nař. rozhodnutí i s tohoto hlediska povahu rozhodnutí podle § 132 o. h. z. Ale pak bylo podle toho, co bylo již svrchu dovoděno, vydáno úřadem nepříslušným a pro tuto podstatnou vadu procesní bylo je zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 11740. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 512-517.