Č. 11644.
Pojištění nemocenské. — Zaměstnanci veřejní: Stálými požitky podle § 30 zák. č. 221/1925 Sb. u zaměstnanců veřejnoprávních samosprávných korporací, jež byly ve smyslu § 212 plat. zák. č. 103/1926 Sb. na roven postaveny požitkům státních zaměstnanců, jsou požitky uvedené v § 140 odst. 2 plat. zák.
(Nález ze dne 5. ledna 1935 č. 2528/34.)
Věc: Hlavní město Praha proti ústřednímu sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje jednak pro vadnost řízení, jednak pro nezákonnost.
Důvody: Okr. sbor Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Brandýse n./L. vydal 22. ledna 1931 vodárně hlavního města Prahy v Káraném platební výměr tohoto znění: Revisí stavu a požitků ve smyslu vl. nař. č. 145/26 Sb. § 2 odst. 3 Vašich zaměstnanců, podléhajících nemocenskému pojištění podle zák. č. 221/1925 Sb., bylo zjištěno, že v době od 1. srpna 1926 do 30. září 1931 nepřihlašovali jste zdejšímu okr. sboru: 1. dodatečné zvýšení požitků, 2. plnou výši vyplácených požitků, následkem čehož bylo Vám také vyměřeno menší pojistné. Tím vznikl podle připojeného vyúčtování nedoplatek na pojistném za aktivní zaměstnance 26902 Kč 70 h. V připojeném výpočtu pojistného jest uvedeno, že v požitcích jsou zahrnuty veškeré stálé přídavky a naturálie.
V odvolání namítalo hlavní město Praha po stránce formální, že výpočet nedoplatků je ciferně nesprávný, ježto by činil pouze 26857 Kč 45 h, že výměr neobsahuje důvodů, ježto nevyznačil ani druhy jednotlivých požitků, ani zákonná ustanovení, podle kterých je pokládá za základ pro výměru pojistného, a že upravuje pojistné za dobu minulou dřívějšími výměry pravoplatně stanovené, ačkoliv výměry ty neobsahovaly výhrady pozdějších oprav. Po stránce věcné bylo stran »dodatečného zvýšení požitků« uvedeno, že okr. sbor patrně vychází z předpokladu, že byl-li zřízenecký čekatel nebo smluvní zaměstnanec ustanoven definitivním se zpětnou platností, sluší zaň zaplatiti pojistné i za celou dobu zpětné platnosti. Tomu však tak není, ježto ani Léčebný fond neposkytuje svých dávek a praestací se zpětnou platností a bral by tedy pojistné za dobu prošlou zcela neprávem. Největší část nedoplatků vznikla patrně — důvody nejsou udány — tím, že pojistné bylo vyměřeno ze všech požitků zaměstnanců vůbec, při čemž byl nesprávně vyložen § 30 zák. č. 221/25 Sb., že pojistné se vyměřuje ze »stálých požitků«. Autentický zákonný výklad tohoto termínu obsahuje však § 140 plat. zák. č. 103/26, resp. § 59 vl. nař. č. 15/27 Sb., kde se výslovně praví: »Pojistné podle zák. č. 221/25 Sb. vyměří se ze služebního platu, přídavků na děti a doplňovacího přídavku ženatých.« Podle příkazu § 212 plat. zák. byly požitky zaměstnanců obce pražské upraveny totožně jako u zaměstnanců státních, platový zákon převzat byl přesně do platových pravidel č. j. 15200 os. praes. ai 26, kde cit. §u 140 odpovídá doslovně § 39 a stejně tak vl. nař. č. 15/27 Sb. aplikováno analogicky v pravidlech č. j. 6000 os. praes. ai 1927 pro zaměstnance podle služebního řádu a cit. §u 59 odpovídá § 26. Obě tato pravidla byla v plném znění schválena a potvrzena zsv-em v Praze. I kdyby však tak nebylo, nečiní ani zák. č. 221/25 Sb. ani prov. nař. rozdílu mezi zaměstnanci státními a obecními a bylo by absurdní, chtíti podkládati zákonu smysl, že od stejných pojištěnců se stejnými požitky možno za stejné praestace vybírati různé pojistné.
Ústřední sbor Léčebného fondu vydal poté nař. rozhodnutí tohoto znění: »Vyhovuje se stížnosti presidia, rady a magistrátu hlav. města Prahy, pokud jde o výši předepsaného pojistného vzhledem k tomu, že po opravě početní chyby činí předpis dodatečně předepsaného pojistného 26857 Kč 45 h. Nevyhovuje se stížnosti, pokud namítá, že výměr neobsahuje důvodů, ani neuvádí druhy jednotlivých požitků, ani zákonné ustanovení, ježto podle § 30 zák. č. 221/1925 Sb. bylo předepsáno pojistné ze součtu všech stálých požitků, uvedeného ve výměru pojistného, které byly zjištěny ze seznamů zeměstnavatelových, a není zákonného ustanovení, že Léčebný fond jest povinen uváděti při výpočtu pojistného jednotlivé druhy požitků, nýbrž naopak podle § 7 vl. nař. č. 145/26 Sb. se platí pojistné souhrnné. Nevyhovuje se stížnosti, neboť pojistné bylo právem zvýšeno za dobu minulou přes to, že v dřívější době byly okr. sborem vydány výměry pojistného na nižší pojistné vzhledem k tomu, že zaměstnavatel zamlčel příslušný podklad pro vyměření pojistného. Pokud jde o zvýšení pojistného se zpětnou platností, jest zvýšení pojistného oprávněné, když jde o zvýšení požitků se zpětnou platností. Jde-li o jmenování definitivním zaměstnancem (při čemž se mu zaručuje nárok na plat v případě nemoci aspoň na dobu jednoho roku) se zpětnou platností, jest předpis pojistného oprávněný od data rozhodnutí o tomto jmenování, nikoli od data zpětné platnosti. Pojistné bylo právem vyměřeno ze všech stálých požitků podle § 30 zák. č. 221/25 Sb., neboť zaměstnancům vodárny magistrátu nemůže býti vyměřeno pojistné podle výměry platné pro státní zaměstnance podle § 40 plat. zák. č. 103/26 Sb., neboť i když podle § 212 tohoto zák. byly těmto zaměstnancům upraveny požitky, nevztahuje se tato úprava na výši pojistného, jež je privilegiem jen státních zaměstnanců.«
O stížnosti uvážil nss toto: —
Nesouhlas mezi skutečným základem pro vyměření pojistného a základem stěžující si obcí udaným shledal okr. sbor Léčebného fondu — jehož stanovisko bylo pak nař. rozhodnutím potvrzeno — ve dvou směrech a to: 1. že dodatečné zvýšení požitků se zpětnou účinností nebylo oznámeno, a 2. že »stálé« požitky nebyly správně udány.
Ad 1. V odvolání uplatňovalo hlavní město Praha, že nelze předpisovati zvýšené pojistné za dobu zpětné účinnosti, byl-li zřízenecký čekatel nebo smluvní zaměstnanec ustanoven definitivním se zpětnou platností, ježto ani Léčebný fond neposkytuje svých dávek a praestací se zpětnou platností a bral by tedy pojistné za dobu prošlou zcela neprávem. Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že pokud jde o zvýšení pojistného se zpětnou platností, je toto oprávněné, když jde o zvýšení požitků se zpětnou platností; ze spojení s dalšími vývody, kde se praví, že při jmenování definitivním zaměstnancem se zpětnou platností je rozhodným datum rozhodnutí o tomto jmenování, je zřejmo, že žal. úřad tu rozlišuje mezi jmenováním zaměstnance definitivním se zpětnou platností a mezi zvýšením požitků již dříve jmenovaného definitivního zaměstnance se zpětnou platností, a že vychází z právního názoru, že při zvýšení požitků definitivního zaměstnance tvoří tyto zvýšené požitky základ pro vyměření pojistného již ode dne, kdy toto zvýšení se zpětnou účinností bylo provedeno.
Nss nemohl shledati, že by výrok tento byl nejasný nebo tak nedostatečně odůvodněn, že by znemožňoval st-lce účinnou obranu po stránce právní, a je tudíž stížnost, která se omezuje jen na výtku nejasnosti z nedostatečného odůvodnění, neformulujíc žádnou ve smyslu § 18 zák. o ss řádně konkretisovanou námitku po stránce věcné, bezdůvodná.
Žal. úřad nevyhověl dále odvolání vysloviv, že v případě jmenování zaměstnance definitivním se zpětnou platností je předpis pojistného oprávněný od data rozhodnutí o tomto jmenování, nikoliv od data zpětné platnosti. Z toho, že žal. úřad v nař. rozhodnutí praví: »Nevyhovuje se stížnosti «, dalo by se souditi, že odvolání, které se domáhalo zrušení dodatečného předpisu pojistného provedeného z titulu sub 1. uvedeného, pokládal za neopodstatněné a že je tudíž zamítl, čemuž by svědčila zejména také ta okolnost, že celkovou předepsanou částku pojistného, až na opravu početní chyby, ponechal nezměněnu. Jelikož však zároveň uvádí, že při jmenování definitivním zaměstnancem je pro zvýšení pojistného směrodatným datum rozhodnutí o tomto jmenování a nikoliv datum zpětné platnosti, nutno souditi, že žal. úřad pokládá výměr okr. sboru, pokud předepsal dodatečné pojistné již od termínu zpětné účinnosti jmenování, za nezákonné a v tomto směru odvolání za důvodné; tomu svědčí i vývody odvodního spisu, že důsledky zásady v nař. rozhodnutí vyslovené budou provedeny, jakmile se zjistí, kterých zaměstnanců se tato námitka týká.
Z toho se podává, že nař. rozhodnutí v této části si buď samo odporuje nebo připouštějíc dvojí výklad, je do té míry nejasné, že se tím podstatně st-lce ztěžuje účinná obrana. Avšak i kdyby se vykládalo ve směru na druhém místě uvedeném, pro kterýžto výklad mluví znění odvodního spisu, bylo by podstatně vadné, neboť jest věcí úřadu, aby již v rozhodnutí samém provedl důsledky svého právního názoru a zkoumal, pokud rozhodnutí první stolice odporuje tomuto právnímu názoru, a aby je v kladném případě zrušil, pokud by si ovšem již v rozhodnutí nevyhradil pozdější provedení zmíněné zásady, což se však nestalo. Okolnosti, že st-lka ve svém odvolání neuvedla ony zaměstnance, jichž se napadený předpis týkal, nemůže žal. úřad od této povinnosti liberovati, neboť tím mu věcné rozhodnutí nebylo znemožněno, když pro to měl dostatečný podklad ve spisech.
Slušelo proto nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Ad 2. Hlavním předmětem sporu jest otázka, co je rozuměti výrazem »stálé požitky služební« ve smyslu § 30 zák. č. 221/1925 Sb., z nichž je pojistné vyměřovati 2%. Žal. úřad má zřejmě za to, že stálými požitky je souhrn všech požitků, které dotyčný zaměstnanec dostává a že výkladu, jaký tomuto výrazu dává § 140 plat. zák. č. 103/26 Sb., nelze užiti pro požitky zaměstnanců samosprávy, i když jim byly požitky podle § 212 cit. zák. upraveny, ježto prý jde o privilegium státních zaměstnanců. Naproti tomu poukazuje stížnost k tomu, že platový zákon sice neplatí ipso jure i pro zaměstnance veřejnoprávních korporací samosprávných, avšak že v § 212 je jasně projevena tendence, aby i jejich platy byly podle něho upraveny. Stalo-li se tak — a tomu jest i u obce pražské — a obsahují-li příslušná pravidla o úpravě platových a některých služebních poměrů zaměstnanců obce pražské ustanovení analogické cit. § 140, že lze pojem stálých služebních požitků vykládati jen podle tohoto ustanovení.
Stížnosti bylo dáti za pravdu.
Zákon č. 221/25 Sb. podrobuje pojištění jak civilní zaměstnance státu, státních podniků atd., resp. učitele obecných a občanských škol, tak i zaměstnance zemí, župních svazů, žup, okresů, obcí a fondů a ústavů jimi spravovaných a zaměstnance sub lit. d) § 1 odst. 1 uvedené a staví tyto kategorie zcela sobě na roven. Dává jim stejná práva, stejné nároky na dávky a ukládá jim též stejné povinnosti, a nečiní rozdílu mezi jednotlivými kategoriemi spadajícími pod pojem veřejných zaměstnanců zde vyjmenovaných, nýbrž pokládá je v tomto směru za zcela rovnocenné.
Paragraf 30 zák. č. 221/25 Sb. nedefinuje pojem stálých služebních požitků a nebýti jiné normy, bylo by věci výkladu, co tímto výrazem jest rozuměti. Vyslovil-li pak § 140 plat. zák., že se pojistné podle zák. č. 221/25 Sb. vyměří ze služebního platu, přídavku na děti a doplňovacího přídavku ženatých, nešlo o změnu § 30 zák. č. 221/25 Sb., nýbrž o autentický výklad pojmu stálých služebních požitků státních zaměstnanců, jichž požitky byly zákonem č. 103/26 Sb. upraveny.
Jest ovšem pravda, že § 212 plat. zák. neobsahuje ustanovení, že veřejnoprávní korporace jsou povinny přizpůsobiti služební požitky a právní nároky svých zaměstnanců za všech okolností služebním požitkům a právním nárokům státních zaměstnanců podle tohoto zákona, nýbrž že jim přikazuje toliko úpravu v tom směru, že požitky jejich nesmějí býti vyšší. Avšak cit. předpis dává těmto korporacím také právo, aby tak učinily, a váže pravoplatnost takové úpravy, pokud jde o obce, jedině na schválení úřadu dohlédacího. Tím zřejmě připouští zák. č. 103/26 Sb. ekviparaci-postavení zaměstnanců samosprávných korporací s postavením státních zaměstnanců ve všech směrech v § 212 vytčených.
Kdyby stanovisko žal. úřadu bylo správné, nastal by stav, že by pak zaměstnanci samosprávných korporací přes provedenou ekviparaci podle § 212 plat. zák. byli co do rozsahu své příspěvkové povinnosti hůře postaveni než zaměstnanci státní (a i učitelé jak tomu svědčí předpis § 21 zák. č. 104/26 Sb.), ačkoliv nároky ze zák. č. 221/25 Sb. vyplývající by byly stejné, což by odporovalo jak zřejmé tendenci tohoto zákona, tak i zákonem č. 103/26 Sb. připuštěné ekviparaci obou těchto kategorií, nehledíc ani k tomu, že by to mělo za následek tu nesrovnalost, že by pak Léčebný fond poskytoval stejné dávky za různé příspěvky. Je nesporno, že obec pražská provedla ekviparaci požitků svých zaměstnanců s požitky státních zaměstnanců podle § 212 plat. zák. č. 103/ 1926 Sb. a že tato ekviparace byla schválena zsv-em v Praze. Dále jest nepopřeno, že pravidla o úpravě platových a některých služebních poměrů zaměstnanců hlavního města Prahy č. j. 15200 os. praes. ai 1926 obsahují v § 39 ustanovení, odpovídající zcela předpisu § 140 plat. zák. Tím však nastala úplná ekviparace postavení zaměstnanců, o které jde, se zaměstnanci státními.
Nař. rozhodnutí, vybudované na opačném právním názoru, odporuje proto v této své části zákonu a bylo je podle § 7 zák. o ss zrušiti.