Č. 11847.

Vojenské věci: * Nárok manželských potomků čsl. vojenského gážisty na úmrtné ve smyslu § 91 odst. 3 zák. č. 76/1922 Sb. nevyžaduje průkazu jejich čsl. státního občanství.
(Nález ze dne 12. dubna 1935 č. 14453/35).
Věc: Markéta B. v P. (adv. Dr. Artur Wohrizek z Čes. Těšína) proti ministerstvu národní obrany o úmrtné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Otec st-lčin, generál v. v. Artur P., byl výnosem mno z 3. března 1926 převzat podle zák. č. 194/1920 Sb. do svazku čsl. armády jakožto gážista ve výslužbě a výnosem z 21. března 1924 byl mu podle cit. zák. přiznán od 1. listopadu 1918 nárok na vojenské zaopatřovací požitky, jichž výplata po pozdějších úpravách byla naposledy výnosem mno ze 16. ledna 1929 povolena do Polska do odvolání.
Když jmenovaný dne 29. října 1930 zemřel, žádala st-lka podáním z 8. července 1931 svým právním zástupcem Dr. Arturem Wohrizkem, advokátem v Čes. Těšíně, aby jí vojenská pensijní likvidatura v Praze povolila a k rukám jmenovaného zástupce vyplatila úmrtné po otci, uvádějíc, že jest spolu se svými sestrami Edou S., chotí generála v. v. v Praze, a Lízou K., vdovou po podplukovníku v Pol. Těšíně, zákonnou dědičkou. Pozůstalost po zemřelém že se podle potvrzení okr. soudu v Pol. Těšíně ze 7. července 1931 pro nedostatek jmění neprojednávala, pohřební výlohy, jakož i výlohy poslední nemoci že hradila sama st-lka, která též zemřelého podle lékařského potvrzení ošetřujícího měst. lékaře dra K. v Pol. Těšíně ošetřovala až do jeho smrti. K žádosti připojeno prohlášení st-lky ze 3. února 1932 s potvrzením starosty v Těšíně, že jest polskou příslušnicí a prohlášení obou jmenovaných sester z ledna 1932, že souhlasí s tím, aby úmrtné bylo vyplaceno st-lce.
Mno, jemuž byla st-lčina žádost vojenskou pensijní likvidaturou v Praze postoupena k rozhodnutí, nař. výnosem sdělilo doplňovacímu okr. velitelství v Místku toto: »Mno povoluje podle 5. odstavce § 91 zák. č. 76/1922 Sb. Markétě B., bytem v Pol. Těšíně, pohřebné 1100 Kč . . po zemřelém otci generálu v. v. Arturu P. Výlohy za pohřeb a lékařské ošetřování zemřelého hradila žadatelka z vlastních prostředků a také zemřelého před smrtí ošetřovala. Vojenské pensijní likvidatuře se zároveň nařizuje, aby jmenované vyplatila tuto částku na kvitanci kolkovanou podle stupnice II. Zpravte o tom žadatelku a přiložený účet jí vraťte s tím, že výlohy spojené s úpravou hrobky nelze uhraditi. Taktéž nelze jí přiznati úmrtné podle odst. 4 § 91 výše cit. zák., protože není čsl. státní občankou.«
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Nař. rozhodnutí odepřelo st-lce nárok na úmrtné po jejím otci podle § 91 odst. 4 zák. č. 76/1922 Sb. z jediného důvodu, že není čsl. státní občankou. Stížnost namítá, že se jednak nař. rozhodnutí mylně odvolává na předpis odst. 4 § 91 cit. zák., ježto nárok st-lčin vyplývá z ustanovení odst. 3 téhož §u, jehož předpoklady st-lka splnila, jednak že zákon pro nárok na úmrtné nikde nestanoví podmínky čsl. státní příslušnosti pro pozůstalého vojenského gážisty.
Stížnosti bylo dáti za pravdu.
V daném případě není o tom sporu, že otec st-lčin, generál býv. rak.-uher. armády, byl do čsl. vojska převzat jako gážista ve výslužbě, nekonal tedy činné služby v čsl. armádě a spadá proto mezi vojenské osoby uvedené v bodu d) odst. 1 § 104 zák. č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích. Pozůstalým po takovýchto vojenských osobách přísluší nárok na úmrtné podle posledního odstavce tohoto paragrafu za podmínek § 91 téhož zák.
Tento předpis stanoví v odst. 1, že »pozůstalým po osobách, které požívaly vojenských zaopatřovacích požitků, i když vojenské hodnosti pozbyly, přísluší mimo nárok na zaopatřovací požitky — mají-li jej — úmrtné ve výši tříměsíčního skutečně vypláceného služného (invalidního služného).« Odst. 2 tohoto §u jedná o nároku vdovy na úmrtné, načež odst. 3 praví: »Není-li vdovy, náleží úmrtné nerozdílnou rukou manželským (legitimovaným) potomkům, kteří byli v opatrování zemřelého, není-li ani těch, manželským (legitimovaným) potomkům, kteří obstarali pohřeb na vlastní útraty nebo ošetřovali zemřelého před jeho úmrtím.« Odst. 4 pak normuje, že »ustanovení třetího odstavce platí obdobně při úmrtí svobodných (ovdovělých, rozvedených), bezdětných vojenských osob, ve prospěch zákonitých dědiců.«
Je-li nesporno, že st-lka jest dcerou zemřelého generála v. v. Artura P., kromě dalších dvou sester, zjišťuje-li nař. rozhodnutí výslovně, že hradila výlohy pohřbu jmenovaného otce a lékařské ošetřování z vlastních prostředků a že také zemřelého před smrtí ošetřovala, nemůže býti žádné pochybnosti, že splnila veškeré předpoklady, které shora cit. odst. 3 § 91 zák. č. 76/1922 Sb. pro nárok manželských potomků na úmrtné stanoví, a že nelze tu použíti odst. 4 téhož paragrafu, kdyžtě zemřelý nebyl bezdětným, jak tento odstavec předpokládá.
Pokud se týče požadavku čsl. státního občanství osoby činící nárok na úmrtné, nemá předpis § 91 zák. č. 76/1922 Sb., kterého se nař. rozhodnutí výhradně dovolává, žádného o tom ustanovení. Žal. úřad vycházel však nepochybně z právního názoru, jak o tom svědčí i jeho vývody v odvodním spisu, že úmrtné jest »zaopatřovacím požitkem« ve smyslu § 104 odst. 1 cit. zák. a že se proto na ně vztahuje i ustanovení § 112 odst. 5 téhož zák. normující, že »osoby, činící nárok na zaopatřovací požitky podle ustanovení § 104 tohoto zák., musí prokázati, že, pokud se týče státní příslušnosti, vyhověly podmínkám stanoveným v §§ 2 (odst. 1 a 3) a 5 (odst. 1) zák. č. 194/1920 Sb.«, t. j. že nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci Čsl. republiky.
Nss nemohl však toto právní stanovisko uznati správným.
Jest ovšem pravda, že pojem »zaopatřovacích požitků« v nejširším toho slova smyslu, jaký vyplývá z obyčejného jeho významu, t. j. požitků, kterých se dostává od správy státní buď zaměstnanci samému po skončení jeho činné služby (výslužné, odbytné), nebo jeho pozůstalým po smrti jeho, ať tato nastala za trvání činné služby, nebo ve výslužbě zaměstnance státního (vojenského gážisty), jako vdovský důchod, odbytné, vychovací příspěvek, sirotčí pense, přídavek za zranění, zahrnuje v sobě, pokud se týče osob, majících na ně nárok, i úmrtné, t. j. jednorázový požitek v penězích, který připadá pozůstalým po státním zaměstnanci, který požíval aktivních či odpočivných platů, neboť, jak zřejmo ze zprávy státně-zřízeneckého výboru příl. 1364 stenogr. protokolu sesse VI. z roku 1912, str. 32 (o vlád. návrhu služ. pragm. č. 15/1914 ř. z.), sleduje toto nejen účel úhrady nákladů nemoci a pohřbu zemřelého státního zaměstnance, tedy zaopatření jeho osoby se dotýkající, ale i — pokud jde o osoby mající nárok na pohřebné — usnadniti pozůstalým přechod do omezených hospodářských poměrů, jaké zpravidla nastanou při úmrtí živitele rodiny, tedy zaopatření těchto pozůstalých (srv. nál. Budw. A 11061/15 a Boh. A 6201/27). Proto také dříve platný vojenský zaopatřovací zák. č. 158/1875 ř. z. jednal v § 25 o úmrtném v části nadepsané »O pensích« a označil tedy výrazem právě zmíněným i zaopatřovací požitek připadající ve formě úmrtného rodině zemřelého. Také zák. č. 74/1896 ř. z. o zaopatření civilních státních úředníků (učitelů), pak sluhů, jakož i vdov a sirotků, stanovil v § 12, že »pozůstalým po státním zaměstnanci, který zemřel v aktivitě nebo na odpočinku, přísluší — nehledíc k všelikému jinému zákonnému zaopatření — pohřební čtvrtletně trojnásobnou částkou měsíčního platu, jejž zemřelý bral jako služné nebo výslužné«, a považoval tudíž též tento zák. i v pozdějším znění, jehož se mu dostalo čl. I § 12 zák. č. 2/1920 Sb., pohřební čtvrtletně za jeden z různých způsobů zaopatřovacích požitků, o nichž jednal v ustanoveních předcházejících (t. j. o pensi, vdovském důchodu, vychovacím příspěvku, sirotčí pensi). Také zák. č. 15/1914 ř. z. o služební pragmatice jedná o úmrtném v § 65, zahrnutém spolu s jinými pensijními předpisy (§§ 60—66) v oddílu III. pod nadpis »Výslužné a zaopatřovací platy«, a normuje-li v § 60 odst. 1, že »nárok úředníka na výslužné (odbytné), jakož i nároky pozůstalých po úředníku na úmrtné a zaopatřovací platy (odbytné) dlužno posuzovati podle platných předpisů se změnami, jež vyplývají z tohoto zákona« (t. j. ze služební pragmatiky), nechtěl tím nijak vysloviti, že by úmrtné nebylo vůbec zaopatřovacím požitkem, nýbrž chtěl vyznačiti jen zvláštní jeho povahu a odlišiti je od ostatních zaopatřovacích požitků v užším slova smyslu, protože jde jednak o peněžitý požitek jednorázový na rozdíl od ostatních (kromě odbytného), které záležejí v opětujících se měsíčních částkách, a o požitek, který může býti přiznán nejen pozůstalým (vdově, manželským potomkům, ev. zákonným dědicům), nýbrž i osobám jiným, které hradily útraty pohřbu z vlastních prostředků nebo opatrovaly zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí (§ 65 odst. 4 služ. pragm.). Na tomto právním stavu nezměnil nic ani zák. č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích, jak potvrzuje důvodová zpráva k vlád. návrhu cit. zák. č. tisku 2424/1921 posl. sněm. N. S., výslovně konstatující, že osnova vojenského zaopatřovacího zák. »nevytvořila nic nového, nýbrž přizpůsobila pouze civilní zaopatřovací zákony vojenským poměrům . . .«, a k § 91, jednajícím o úmrtném, podotkla, že »výplata úmrtného jest upravena podle dosud platných zásad a v souladu s ustanoveními platnými pro civilní státní zaměstnance«. Skutečně také zák. č. 76/1922 Sb., který již podle svého nadpisu jedná »o vojenských zaopatřovacích požitcích«, obsahuje v oddílu I. předpisy o výslužném gážistů a jich zaopatření invalidním, v oddílu II. o zaopatření pozůstalých po gážistech (vdovském důchodu, příspěvku na vychování, sirotčí pensi, důchodu předků), v oddílu III. o přídavku za zranění, přídavku válečném a j. a v oddílu IV. pod nadpisem »Různá ustanovení« též předpis o úmrtném (§ 91) a konečně v oddílu V. ustanovení přechodná a závěrečná. Považuje tudíž i tento zákon úmrtné v zásadě za požitek zaopatřovací.
Z toho vyplývá, že mluví-li tento zákon v § 91, jak shora byl citován, o nároku na úmrtné pozůstalých po vojenském gážistovi, »mimo nárok na zaopatřovací požitky«, že tím v souhlasu s civilními zákony zaopatřovacími nechtěl vyjádřiti myšlenku, že úmrtné není vůbec žádným zaopatřovacím požitkem, nýbrž že nárok na úmrtné přísluší vedle ostatních zaopatřovacích požitků, o nichž bylo jednáno v oddílu II. zák. č. 76/1922 Sb., resp. zák. č. 41/1887 ř. z., tedy zaopatřovacích požitků v užším smyslu, pokud pozůstalým přísluší na ně nárok, jen za podmínek v § 91 normovaných, že se tedy ustanovení týkající se ostatních zaopatřovacích požitků — v užším smyslu — nevztahují na úmrtné.
Ve shodě s ustanovením § 91, který se arci týče jen úmrtného po československých vojenských gážistech (srv. Boh. A 5110/25), jedná pak i předpis § 104 téhož zák. v odst. 1 o zaopatřovacích požitcích pozůstalých po gážistech býv. rak.-uher. (rak. neb uher.) armády odděleně od úmrtného v odst. 3, ve kterém rozšiřuje i na tyto ustanovení § 91 zák. č. 76/1922 Sb., kdežto v příčině zaopatřovacích požitků odst. 1, tedy v užším smyslu, ponechává pro pozůstalé v platnosti zákony, jichž se dovolává zákon č. 194/1920 Sb., t. j. zákony plativší v den 28. října 1918 v býv. říši rak.-uher., a slibuje zvýšení zaopatřovacích požitků v nich stanovených s vyloučením úmrtného v odst. 2 zvláštním zákonem s výjimkami v odst. 3 stanovenými.
Jestliže tedy předpisy §§ 91 a 104 zák. č. 76/1922 Sb., pokud mluví o »zaopatřovacích požitcích«, rozumí tím jen zaopatřovací požitky v užším, shora zmíněném smyslu, t. j. zaopatřovací požitky mimo úmrtné a jestliže ani v § 91, ani v § 104 není v příčině úmrtného ustanovení, které by ukládalo pozůstalým, činícím nárok na úmrtné po vojenském gážistovi, povinnost prokazovati čsl. státní příslušnost svou, pak nemůže býti tato povinnost vyvozena ani z předpisu § 112 odst. 5 zák. č. 76/1922 Sb. Neboť ukládá-li posléz cit. ustanovení povinnost průkazu ve smyslu § 2 odst. 1 a 3 nebo § 5 odst. 1 zák. č. 194/1920 Sb. osobám činícím nárok na zaopatřovací požitky podle § 104 a jestliže se zaopatřovacími požitky v § 104 rozumějí — jak shora dovoženo — jen požitky v užším smyslu, t. j. požitky, o nichž jedná odst. 1 tohoto §u, tedy s vyloučením úmrtného podle odst. 3 téhož §u, není pochybnosti, že pro nárok pozůstalých na úmrtné takového průkazu netřeba. Správnosti tohoto názoru svědčí i skutečnost, že by tu jinak v příčině úmrtného byla divergence mezi pozůstalými po čsl. gážistovi, na které se předpis § 112 odst. 5 zák. č. 76/1922 Sb. nevztahuje, a mezi pozůstalými po gážistech býv. rak.-uher. armády, kteří by vždy museli prokazovati svou čsl. státní příslušnost. Pro takovou divergenci není však vnitřního důvodu a také zákon ji nezamýšlel, jinak by byl stejně jako v příčině zaopatřovacích požitků v užším smyslu normoval výslovně i pro nárok na úmrtné pozůstalých po gážistech býv. rak.-uher. (rak. neb uher.) armády požadavek zmíněného průkazu. Odepřel-li tedy žal. úřad st-lce nárok na úmrtné výhradně z důvodu nedostatku čsl. státního občanství, ač tento požadavek nemá v zákoně opory, slušelo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss. zrušiti.

Citace:

č. 11847. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 772-776.