Č. 11699.

Živnostenské právo: * Obstarávání pasových vis po živnostensku náleží k oprávněním veřejných agentů ve smyslu dvor. dekretu ze 16. dubna 1833 Sb. polit, zák., svazek 61 č. 59 a dvor. dekretu z 3. února 1847 Sb. polit, zák., svazek 75 č. 14.
(Nález ze dne 29. ledna 1935 č. 10967/35.)
Věc: Robert B. v K. proti zemskému úřadu v Praze o opověď živnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Magistrát hlavního města Prahy výměrem z 2. dubna 1931 nevzal na vědomi opověď st-lovu, že bude provozovati jako živnost svobodnou »obstarávání pasových vis bez intervence pouze jako služby rázu poslužného« se stanovištěm v domě čp. . . . v Praze 11. s odůvodněním, že na tuto činnost se podle čl. V lit. f) úvoz. pat. k živn. řádu ustanovení tohoto zák. nevztahují.
Odvolání z toho podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno s timto odůvodněním: »Obstarávání pasových vis jest veřejným jednatelstvím (agencií) ve smyslu dekretu dvorské kanceláře ze 16. dubna 1833 č. 59 Sb. z. p., které je vázáno na koncesi, a jest podle lit. f) čl. V uvozovacího patentu vyňato z platnosti živn. řádu. Předmětem veřejného jednatelství jest veškeré zprostředkování styků soukromých stran s úřady, tudíž nejen opatřování cestovních průkazů, nýbrž též obstarávání pasových vis, což bez intervence u příslušných úřadů není myslitelné. Ostatně i pouhé konání služeb rázu poslužného vyžadovalo by podle min. nař. ze 14. září 1911 č. 187 ř. z. a ze 3. července 1912 č. 134 ř. z. koncese. Poukaz na živn. zákon z roku 1924 nemá opory v zákoně, ježto zák. č. 259/1924 Sb. platí pouze pro území Slov. a Podk. Rusi.«
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Podle čl. IV uvozovacího patentu k živn. řádu platí tento řád pro všechna po živnostensku provozovaná zaměstnání, ať se vztahují k výrobě, zpracování nebo předělávání předmětů obchodu, k provozování obchodů, nebo ke konání služeb a prací, pokud v následujícím článku V nejsou stanoveny výjimky. V daném případě vyslovil žal. úřad, že výdělečná činnost st-lem ohlášená spadá právě pod výjimku, obsaženou v bodu f) tohoto článku, podle něhož nepodléhají ustanovením živn. řádu úkony advokátů, notářů, dohodců, inženýrů a jiných osob, které jsou úřadem zvláště pro určité úkony ustanoveny a povinností zavázány, zejména pak vyslovil, že činnost ta, obstarávání pasových vis, je veřejným jednatelstvím ve smyslu dvor. dekretu ze 16. dubna 1833 č. 59 sv. 61 sb. zák. pol. Ze souvislosti tohoto výroku s odkazem na lit. f) čl. V úvoz. patentu k živn. řádu je patrno, že žal. úřad vycházel z právního názoru, že veřejní agenti (jednatelé) jsou osobami, které zvlášť úřadem pro určité úkony byly ustanoveny a povinností zavázány.
Cit. dvor. dekret praví v bodě 3, že veřejní agenti mají nahraditi instituci dosavadních agentů dvorských, jejichž určením bylo podle § 1 instrukce ze 4. října 1798, otištěné na str. 3 a násl. sbírky Roth, sv. 5, aby těm, kdož své záležitosti v politických věcech nebo ve věcech nesporných nemohou nebo nechtějí sami si obstarati, na žádost poskytli pomoc, musí-li býti pro ně opatřena informace, vyžádáno vyjádřeni, učiněny pendentními záležitosti u míst, poháněno vyřízení podaných záležitostí nebo podána prosba do rukou panovníka. Veřejným agentům těm, ustanoveným zvláštní koncesí zem. úřadem, přiznáno bylo pak podle bodu 6 cit. dvor. dekretu ze 16. dubna 1833 právo nabízeti se ke všem jednáním a k jejich provedení, jestliže platné zákony výslovně to nevyhrazují osobám jiným, právo otevříti jednatelské a informační kanceláře a požadovati za svoji činnost od stran platy, o nichž se vzájemně dohodnou.
Aby pak byly odstraněny pochybnosti o tom, zda od té doby, co byla právě cit. dekretem zavedena instituce veřejných agentů, mají jedině tito právo prováděti veškerá soukromá jednání a zda mimo ně nesmějí býti pro zvláštní účely žádní jiní jednatelé, byl dekretem dvor. kanceláře z 5. února 1847 č. 14 Sb. z. p., sv. 75 obor působnosti veřejných agentů vymezen proti oboru působnosti ostatních jednatelů, obstarávajících soukromé záležitosti. Výslovně bylo tu pak stanoveno, že veřejní agenti jedině jsou svým ověřením oprávněni, aby strany, které se samy nechtějí nebo nemohou zastupovati, zastupovali před úřady ve všech těch jednáních, která podle platných zákonů nejsou výslovně vyhrazena osobám jiným.
Z těchto ustanovení je patrno, že veřejným agentům — na rozdíl od soukromých jednatelů jiných — příslušelo na základě koncese udělené k provozování veřejného jednatelství právo zastupovati u úřadů strany, které se samy zastupovati nemohou nebo nechtějí, ve všech záležitostech které nejsou platnými zákony výslovně vyhrazeny osobám jiným, a nutno je proto považovati za osoby zvláště ustanovené a povinností zavázané po rozumu čl. V lit. f) úvoz. patentu k živn. řádu pro zastupování před úřady. Že tu o zastupování stran před úřady jde, to konstatoval žal. úřad, vysloviv, že obstarávání pasových vis bez intervence u příslušných úřadů není myslitelné.
Stížnost namítá však, že činnost st-lem ohlášená není vyhrazena veřejným agentům již proto, že obstarávání vis pravidelně neděje se u úřadů čsl.
K tomu stačí však poznamenati jednak, že činnost veřejných agentů není omezena na zastupování před úřady tuzemskými, jednak že visové povinnosti jsou podrobeny i pasy cizinců za předpokladu § 10 zák. z 29. března 1928 č. 55 Sb. o cestovních pasech a že k udělování nebo prodlužování visa jsou povolány úřady tuzemské. Ostatně st-l ve své opovědí uvedl jako předmět své činnosti obstarávání pasových vis všeobecně bez omezení. Pokud stížnost v rámci zmíněné námitky poukazuje k tomu, že některé kosuláty neudělují samostatně visa, nýbrž jsou interně zavázány opatřiti si k vydání jich svolení nadřízeného úřadu, že honorární konsul není za svoji úřední činnost honorován, nýbrž vykonává tuto funkci při jiném zaměstnání, jde tu o okolnosti, které dotčeným konsulátům neodnímají povahy úřadu.
Podstata činnosti, o niž jde, záleží v tom, že na místě strany samé obstarává u úřadu jednání osoba jiná (jednatel), a je pak bez právního významu st-lem namítaná okolnost, že při obstarávání vis se nevykonává na úkony úřadu vydávajícího pasová visa žádného vlivu. Na řečené podstatě a právní povaze ohlášené činnosti nemůže nic změniti ani tvrzení, že k ní není potřeba nějakého vzdělání nebo právnických vědomostí, že úřad nežádá od zástupce strany průkazu o zmocnění k zastupování, že za obstarání visa bývá požadována malá odměna, že advokáti se touto činností nezabývají, že podnik obstarávající pasová visa nemusí v některých případech přijití s úřadem bezprostředně do styku, nýbrž že vlastní opatření visa u úřadu, majícího sídlo v jiném místě než kde má podnik stanoviště, neobstarává v každém případě podnik, na nějž se strana obrátila o pasové visum, nýbrž jiná kancelář nebo třetí osoba, na niž se stranou dožádaný podnik obrátil, aby obstarala žádané visum. V rámec těchto námitek právně irrelevantních spadá i poukaz k tomu, že pasová visa byla zavedena teprve v nové době, z čehož dovozuje stížnost, že zákonodárce v roce 1859 nemohl chtíti vyloučiti z účinnosti živn. řádu činnost záležející v obstarávání pasových vis; neboť záleží jen na tom, zdali tato činnost povahou svojí spadá do oboru působnosti veřejných agentů, a na tuto otázku žal. úřad právem odpověděl kladně.
Podotkl-li žal. úřad, že i konání služeb rázu poslužného vyžadovalo by podle min. nař. ze 14. září 1911 č. 187 ř. z. a min. nař. ze 3. července 1912 č. 134 ř. z. koncese, reagoval tím jen na poznámku v opovědí, že se obstarávání pasových vis konati bude bez intervence »pouze jako služby rázu poslužného«, a poučil st-le, že i činnosti vyjmenované v cit. min. nařízeních smějí býti po živnostensku provozovány jen na základě koncese a nejsou živnostmi svobodnými. Prohlásil-li žal. úřad, že obstarávání pasových vis je podle čl. V lit. f) úvoz. patentu k živn. řádu vyňato z účinnosti tohoto zák., že náleží do oboru působnosti veřejných jednatelů na základě dekretu dvor. kanceláře z roku 1833 a že nelze proto vžiti na vědomí opověď st-lovu, že řečenou činnost bude vykonávati jako živnost svobodnou, pak nelze výrok ten označiti za nezákonný.

Citace:

Č. 11699. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 394-397.