Č. 11927Policejní právo trestní: 1. Ustanovení 1. odstavce článku 4 vl. nař. č. 107/1932 Sb., podle něhož nařízení zemského úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987/23-6040 o používání nákladních automobilů k dopravě osob bylo zrušeno a nahrazeno příslušnými ustanoveními uvedeného vl. nař., nevybočuje z mezí zmocnění, daného vládě v § 3 zák. č. 124/1931 Sb. — 2. Článek 3 zák. č. 125/1927 Sb. zmocňuje politické úřady, aby za účely uvedenými v článku 2 odst. 1 tohoto zák. příkazy nebo zákazy zasahovaly i do sféry zásadní dovolenosti, tedy i do sféry soukromoprávní, je-li to nutné v zájmu veřejném. — 3. Byla-li strana před účinností vl. nař. č. 107/1932 Sb. odsouzena prvou stolicí pro přestupek nařízení zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987/23-6040 o používání nákladních automobilů k dopravě osob, musí odvolací stolice, rozhodujíc o podaném odvolání již za účinnosti cit. vl. nař., věc posouditi podle tohoto vl. nař.(Nález ze dne 20. května 1935 č. 15754/35.)Věc: Václav M. v B. proti zemskému úřadu v Praze o dopravu osob nákladním automobilem. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.Důvody: Nálezem okr. úřadu v Rakovníku z 11. května 1932 byl st-l uznán vinným přestupkem nař. zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987, jehož se dopustil tím, že dne 7. února 1931 nechal nákladním autem konsumu »Včela« dopraviti z K. do P. a zpět 8 osob, ačkoli doprava osob nákladními automobily je podle uvedeného nařízení vůbec zakázána, a byl odsouzen k pokutě 100 Kč, pro případ nedobytnosti k 5dennímu vězení.Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání, podanému proti uvedenému trestnímu nálezu, pozměnil jej však ve výroku o vině, shledav v tom, že st-l dal dne 7. února 1931 nákladním autem konsumu »Včela« dopraviti z K. do P. a zpět 8 osob, což je prokázáno seznáním stráže a st-lovým doznáním při protokolárním výslechu na měst. úřadě v Berouně a svědectvím Emila S. z B., skutkovou podstatu přestupku čl. 1 § 15 vl. nař. z 30. června 1932 č. 107 Sb., jímž v časové a vnitřní souvislosti byla nahrazena vyhláška zem. presidenta z 10. září 1930 č. 433987. Vzhledem k takto pozměněnému výroku o vině pozměnil žal. úřad výrok o trestu potud, že trest, na jehož výši a způsobu nic nezměnil, podložil trestní sankcí na základě ustanovení čl. 3 uvedeného vl. nař. podle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. K vývodům odvolání podotkl žal. úřad, že trestnost inkriminovaného přestupku není promlčena, ježto přestupek byl spáchán 7. února 1931 a st-lův protokolární výslech byl okr. úřadem v Rakovníku nařízen 21. února 1931, tedy před uplynutím 3měsíční lhůty promlčecí, stanovené v § 4 min. nař. z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z. Ostatní vývody odvolací, pokud nejsou vyvráceny spisovým materiálem, resp. výše uvedenými průkazními prostředky, jsou — jak se v nař. rozhodnutí uvádí — vzhledem k jasnému znění použitých předpisů právně zcela nerozhodné.O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss:V době, kdy byl vydán trestní nález 1. stolice, byl v platnosti výnos zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987, kterým na základě 1. odstavce čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb. bylo pro obvod země České zakázáno používati nákladních automobilů k dopravě osob a na nedbání tohoto zákazu podle téže právní normy byly stanoveny tresty na penězích od 10 do 5000 Kč, na svobodě od 12 hodin do 14 dnů. V době pak, kdy bylo vydáno nař. rozhodnutí, jímž byl trestní nález 1. stolice potvrzen, tedy v době, kdy byl st-l pravoplatně odsouzen, bylo v účinnosti vl. nař. z 30. června 1932 č. 107 Sb., ustanovující v čl. 1 § 15 odst. 1, že »doprava osob nákladními automobily v prostorách určených pro náklad je zakázána« a že »ze zákazu je vyňata doprava osob potřebných pro dopravu nákladu, počítajíc v to jeho naložení a složení.« Jednání proti těmto předpisům trestají — pokud nejde o čin přísněji trestný — okresní (státní policejní) úřady jako přestupek, a to v zemích České a Moravskoslezské podle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. (čl. 3 cit. vl. nař.). S účinností vl. nař. č. 107/1932 Sb. bylo — jak se ustanovuje v jeho čl. IV — zrušeno, pokud se týče nahrazeno příslušnými ustanoveními tohoto nařízení, mimo jiné také výše zmíněné nař. zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987. Jak podle tohoto nař. zem. úřadu v Praze, tak podle vl. nař. č. 107/32 Sb. je doprava osob nákladními automobily v prostorách určených pro náklad zakázána a na přestoupení tohoto zákazu jsou stanoveny tresty, neboť cit. výnos zem. úřadu v Praze zakazuje pod trestními následky všeobecně používati nákladních automobilů k dopravě osob a v tomto všeobecném zákazu jest obsažen i zákaz dopravy osob nákladními automobily v prostorách určených pro náklad. Ježto pak zákaz obsažený v cit. nař. zem. úřadu v Praze byl nahrazen zákazem obsaženým v čl. 1 § 15 odst. 1 vl. nař. č. 107/32 Sb., sluší vzhledem k časové a vnitřní souvislosti obou těchto právních norem míti za to, že doprava osob nákladními automobily v prostorách určených pro náklad, jež byla provedena za účinnosti nař. zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987 a mohla býti podle tohoto nařízení stíhána jako přestupek, může býti stíhána jako přestupek i za účinnosti vl. nař. č. 107/1932 Sb., arci lze uložiti trest jen podle čl. 3 tohoto vl. nařízení.Je proto nesprávné stanovisko stížnosti, že žal. úřad neprávem se v nař. rozhodnutí odvolal na čl. 1 § 15 vl. nař. č. 107/1932 Sb., neboť rozhodoval-li žal. úřad o odvolání podaném proti trestnímu nálezu 1. stolice, kterým byl st-l uznán vinným přestupkem zákazu zem. úřadu v Praze z 10. září 1930, v době, kdy tento zákaz byl již cit. vl. nařízením zrušen a nahrazen předpisy tohoto nař., bylo jeho povinností zkoumati, zdali trestný čin, který 1. stolice podřadila zákazu zem. úřadu v Praze z 10. září 1930, je trestným činem i podle vl. nař. č. 107/1932 Sb., za jehož účinnosti druhá stolice rozhodovala.Dospěv k závěru, že konkrétní spor slušelo řešiti jak podle zákazu zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987, tak podle předpisů vl. nař. č. 107/1932 Sb., obrátil nss zřetel k otázce platnosti těchto právních norem, jež je ve stížnosti popírána.Výnos zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987 opírá se podle svého znění o čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb. Podle názoru stížnosti vybočuje však z těchto zákonných mezí proto, že zasahuje do sféry čistě soukromoprávní a omezuje podstatně výkon vlastnického práva. Jest ovšem pravda, že zákazem používati nákladních automobilů k dopravě osob, který jest obsažen v cit. výnosu zem. úřadu v Praze, byl výkon vlastnického práva majitelů nákladních automobilů omezen, než nelze důvodně tvrditi, že zákaz ten jde přes rámec nařizovací moci, dané politickým úřadům v prvém odstavci čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb., kdyžtě podle 1. odstavce § 109 úst. listiny soukromé vlastnictví lze zákonem omeziti a podle cit. ustanovení zák. o organisaci politické správy politické úřady mohou vydávati příkazy a zákazy v zájmu veřejném nutné za účely uvedenými v 1. odst. čl. 2 téhož zák., t. j. za účelem ochrany veřejného pořádku, klidu, bezpečnosti a veřejné mravnosti a odvrácení v tom směru všelikého nebezpečenství i odstranění nastalých poruch, a jsou tedy zákonem zmocněny, aby za účely výše uvedenými příkazy nebo zákazy zasahovaly i do sféry zásadní dovolenosti, tedy i do sféry soukromoprávní, je-li to nutné v zájmu veřejném. Správnost tohoto výkladu 1. odstavce článku 3 zák. o organisaci politické správy potvrzuje zpráva ústavně-právního výboru o vládním návrhu tohoto zák. (tisk č. 1101 posl. sněm. N. S. 1927), v níž se výslovně uvádí, že ustanovením prvního odstavce článku 3 zmíněného zák. zjednává se ve smyslu § 55 úst. list. zákonný podklad pro nařizovací moc úřadů politických, dále ve smyslu §§ 107 a 109 pro omezení osobní a majetkové svobody občanů z toho vyplývající, konečně podle § 111 úst. list. pro ukládání trestů.«Stížnost upírá zemi. úřadu pravomoc k vydání zákazu obsaženého ve výnosu z 10. září 1930, tvrdíc dále, že dopravou osob nákladními automobily ohrožení veřejné bezpečnosti nastati nemůže, takže pro vydání zmíněného zákazu nebylo opory v 1. odstavci čl. 3 cit. zák. o organisaci politické správy. Nss ani tohoto stanoviska stížnosti nesdílí. Nákladní automobily podle své konstrukce a svého vnějšího upravení jsou uzpůsobeny jen k dopravě nákladů a nejsou proto pro dopravu osob dostatečně bezpečnými. Bylo již řečeno, že čl. 3 odst. 1 zák. o organisaci politické správy zmocnil politické úřady, aby vydávaly příkazy a zákazy v zájmu veřejném nutné, též za účelem ochrany veřejné bezpečnosti a odvrácení všelikého nebezpečenství v tomto směru. Nelze-li — jak bylo uvedeno — pokládati nákladní automobily pro dopravu osob za dostatečně bezpečné, nelze se zřetelem na uvedené ustanovení zák. o organisaci politické správy upříti zem. úřadu zásadně právo, aby za účelem ochrany veřejné bezpečnosti dopravu osob nákladními automobily zakázal. Poněvadž pak je všeobecně známo, že užíváním nákladních automobilů k dopravě osob k poruchám veřejné bezpečnosti došlo, nemůže zákonitostí zákazu, vydaného uvedeným výnosem zem. úřadu v Praze, otřásti ani námitka, že v něm není odůvodněno, proč a čím veřejná bezpečnost mohla býti ohrožena.Berouc v odpor zákonitost vl. nař. č. 107/1932 Sb., namítá stížnost, že § 3 zák. č. 124/1931 Sb., na jehož podkladě bylo cit. vl. nař. vydáno, zmocnil pouze vládu, aby nařízením změnila a doplnila dosavadní nařízení o jízdě motorovými vozidly, nikoli však, aby nahrazovala tato nařízení, jak ustanovuje čl. 4 odst. 1 cit. vl. nař., a překračuje proto v tomto směru uvedené vl. nař. meze § 3 zák. č. 124/1931 Sb. Má tedy stížnost za to, že v § 3 zák. č. 124/1931 Sb. dostalo se vládě jen zmocnění měniti některá ustanovení dosavadních nařízení o jízdě motorovými vozidly a tato nařízení doplniti, že však vláda tímto zák. předpisem nebyla zmocněna, aby dosavadní nařízení o jízdě motorovými vozidly vydáním nových nařízení vůbec odstranila a takto nahradila předpisy novými. S tímto názorem stížnosti souhlasiti nelze.Podle § 3 zák. č. 124/1931 Sb. může vláda nařízením měniti a doplňovati dosavadní předpisy o jízdě motorovými vozidly, pokud toho vyžaduje ochrana bezpečnosti a udržení pořádku při dopravě na veřejných cestách. Výrazem »měniti dosavadní předpisy« nelze však rozuměti jen částečnou změnu dosavadních předpisů při zachování jich v platnosti, nýbrž i úplnou změnu těchto předpisů, tedy i zrušení těchto předpisů a nahrazení jich předpisy novými. Je-li proto ustanoveno v článku 4 vl. nař. č. 107/1932 Sb., že nařízení zem. úřadu v Praze z 10. září 1930 č. 433987 bylo zrušeno, pokud se týče nahrazeno příslušnými ustanoveními cit. vl. nař., nelze důvodně tvrditi, že toto vl. nař. vybočilo v uvedeném směru z mezí zmocnění daného vládě v § 3 zák. č. 124/1931 Sb. Poněvadž pak vládě jest v uvedeném zák. předpisu přiznáno právo měniti a doplňovati dosavadní nařízení o jízdě motorovými vozidly za účelem ochrany bezpečnosti a udržení pořádku při dopravě na veřejných cestách, a úpravu bezpečnosti a udržení pořádku při dopravě na veřejných cestách nelze provésti jinak, než zásahy do sféry zásadní dovolenosti, tedy i do sféry soukromoprávní, je neodůvodněná i námitka, že vl. nař. č. 107/1932 Sb. zasáhlo nezákonným způsobem do sféry práva soukromého.Na řadě je námitka, ve které se tvrdí, že skutková podstata přestupku kladeného st-li za vinu není v konkrétním případě splněna po stránce subjektivní, ježto st-l nedal sám příkazu k dopravě osob nákladním automobilem a tímto automobilem nijak nedisponoval, nejsa k tomu ani oprávněn. Námitku téhož obsahu vznesl st-l již v odvolání z trestního nálezu 1. stolice, vytýkaje, že za nákladní auta družstva »Včely« neručí a neručil, že nařízení k dopravě těmito vozy dává ústředí »Včely«, že st-l automobilem nedisponoval a že, nejsa šoférem a nemaje vůdčího listu, dopravy nákladním autem »Včely« v konkrétním případě sám nevykonal. Popíral tedy st-l již v odvolání, že se přestupku kladeného mu za vinu dopustil, a vznesl tedy námitku, jíž právní rozhodnost pro konkrétní spor upříti nelze. Potom však bylo povinností žal. úřadu, aby se s touto námitkou vypořádal jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.