Č. 11933.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: 5% přirážku k přejímací ceně podle § 1 f) odst. E zák. č. 166/1921 Sb. nelze ve smyslu odst. 2 § 5 dávk. řádu č. 545/1919 Sb. připočítá váti ke zcizovací ceně.
(Nález ze dne 23. května 1935 č. 14628/35.)
Věc: Jan kníže ze Sch. proti zemskému úřadu v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Z převodů nemovitostí, provedených na základě zák. o zajištění půdy drobným pachtýřům č. 318/1919 Sb. soudními usneseními z 26. prosince 1921 a 23. února 1922, byla st-li jako zciziteli vyměřena platebními rozkazy zem. inspektorátu pro zem. dávky ze 17. září 1932 a z 22. září 1932 dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí v částce 33 Kč 80 h a 20 Kč 35 h.
V odvoláních proti těmto platebním rozkazům namítal st-l, že vyměřovací úřad neprávem započítával do zcizovací ceny též 5% přirážku, sloužící podle zák. k úhradě nákladů způsobených státu provedením zák. o drobných pachtech, ježto uvedená přirážka nepatří mezi břemena nabyvatelem převzatá, ani mezi vedlejší plnění mimo kupní cenu, poněvadž nebyla smluvena, nýbrž zvláštním zákonným ustanovením uložena nabyvateli.
Nař. rozhodnutími stejného znění zamítl žal. úřad uvedená odvolání a výrok svůj odůvodnil takto: »Vzhledem k základní myšlence dávkových pravidel, spočívající v tom, postihnouti dávkou přírůstek hodnoty, nelze ceně nemovitosti přikládati jiný význam než pohodlné daňově- technické pomůcky. Nelze proto sdíleti názor odvolání, že zákon dává straně nárok na to, aby se při výpočtu dávky vycházelo jen z toho, co strana skutečně obdržela, a to již z toho důvodu, poněvadž předmětem dávky není zisk, který se následkem zcizení v majetku zcizitele realisuje a číselně projevuje. Není tudíž rozhodnou okolnost, že zcizitel musí na základě specielního zákonného ustanovení částku kupní ceny odvésti státu.«
O stížnostech uvážil nss toto:
Na sporu jest jedině otázka, zda žal. úřad právem zamítl nárok st-lův v odvolání uplatňovaný, aby do zcizovací ceny nebyla započítávána 5% přirážka k přejímací ceně.
Žal. úřad v nař. rozhodnutích neoznačuje sice přesně právní normu, na které se uvedená 5% přirážka zakládá, avšak z označení, že jde o přirážku sloužící podle zák. k úhradě nákladů způsobených státu provedením zák. o zajištění dlouhopachtů, je nepochybně patrno, že se jedná o přirážku normovanou ustanovením § 1 f) odst. E zák. č. 166/1921 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 318/1919 Sb. o zajištění půdy drobným pachtýřům. Tomu také nasvědčuje okolnost, že v usnesení okr. soudu v Lišově z 26. prosince 1921 jest ona přirážka označena jako »5% ve prospěch státu« a připočtena k přejímací ceně soudem stanovené. Ostatně stížnosti rovněž výslovně uvádějí, že na sporu jest přípočet přirážky podle § 1 f) odst. E zák. č. 166/1921 Sb. a žal. úřad tvrzení to ani nepopřel, ani nevyvrátil. Musí proto nss vycházeti z toho skutkového stavu, že v daném případě je spor o přípočet 5% přirážky podle § 1 f) odst. E zák. č. 166/1921 Sb. do ceny zcizovací.
Cit. ustanovení, kterým byl doplněn § 21 zák. č. 318/1919 Sb., stanoví, že kromě přejímací ceny nebo části její jest povinen pachtýř zaplatiti u téhož soudu a v téže lhůtě 5% přejímací ceny, jichž stejně jako 5% srážky ceny přejímací, odvedené podle § 26 odst. 1 ve prospěch státu, má býti použito k úhradě nákladů, způsobených státu provedením tohoto zákona.
Z ustanovení toho je zřejmo, že plátcem uvedené 5% přirážky je pachtýř, příjemcem jejím stát, a že vlastníku nemovitostí neplynou z tohoto zákonného ustanovení ani žádné povinnosti ani výhody. Názor tento potvrzuje také zpráva zemědělského výboru poslanecké sněmovny č. 1500/1921, v níž výslovně se uvádí, ze zemědělský výbor uznal za spravedlivé, aby vedle vlastníků (§ 26 odst. 1) i pachtýři, jimž se dostává půda do vlastnictví, přispěli náležitě k úhradě nákladů, jež vzniknou státu prováděním zákona ve prospěch jich vydaného.
Je-li však povinnost platiti 5% přirážku uložena zákonem pachtýři, tedy nabyvateli nemovitosti, a příjemcem jejím je stát, nikoliv zcizitel nemovitosti, pak nelze uvedenou 5% přirážku pokládati ani za břemeno nabyvatelem převzaté, ani za vedlejší plnění mimo kupní cenu smluvené, a nelze ji proto ve smyslu odst. 2 § 5 dávk. řádu č. 545/1919 Sb., jehož jest v daném případě použíti, ježto jde o převody, které se staly dne 26. prosince 1921 a 23. února 1922, připočítávati ke zjištěné zcizovací, resp. soudem stanovené přejímací ceně. Opačný názor žal. úřadu nemá proto opory v příslušných zákonných předpisech.
Pokud pak nař. rozhodnutí odůvodňují svůj zamítavý výrok tím, že strana nemá nároku, aby se při výpočtu dávky vycházelo z toho, co strana skutečně obdržela, a že proto je nerozhodna okolnost, že zcizitel musí na základě specielního zákonného ustanovení odvésti částku kupní ceny státu, nelze odůvodnění to uznati za správné již proto, že v daném případě nejde, jak shora dovoženo, o 5% srážku z přejímací ceny, kterou nese zcizitel podle odst. 1 § 26 zák. č. 318/1919 Sb., nýbrž o 5% přirážku k přejímací ceně, kterou platí podle § 1 f) odst. E zák. č. 166/1921 Sb. pachtýř ve prospěch státu.

Citace:

Č. 11933. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, číslo/sešit 1, s. 1017-1019.