Č. 11747.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní. — Řízení správní: I. * Schvalování obecních statutů na Slovensku, upravujících služební poměry a pensijní nároky zaměstnanců obecních, příslušelo za účinností zák. č. 241/1921 a 126/1920 Sb. okresnímu výboru. — II. Za účinnosti zák. č. 125/1927 Sb. a vl. nař. č. 96/1928 Sb. přísluší rozhodovati o pensionování obecního úředníka na Slov. úřadu okresnímu; z jeho rozhodnutí je přípustno odvolání k úřadu zemskému. — III. Oprávnění vládního komisaře rozhodovati o pensionování obec. úředníka?
(Nález ze dne 21. února 1935 č. 12.312/35.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 10.667/32.
Věc: Gejza Th. v P. proti zemskému úřadu v Bratislavě o přeložení na trvalý odpočinek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl městským účetním úředníkem v P. Když v důsledku přeměny města P. na velkou obec (§ 4 vl. nař. č. 275/1922 Sb.) byly městským zastupitelstvem v P. v zasedání ze dne 27. května 1925 přijaty nové organisační a pensijní stanovy města P. č. 2600/2-1925 adm., jimž se dostalo potvrzení v zasedání okr. výboru v Prešově z 29. září 1925 a schválení okres, náčelníkem v Prešově dne 29. září 1925, a jimiž stanoven byl i počet úřednických míst města P., byl st-l výnosem správního komisaře města P. z 20. února 1928 vzhledem k tomu, že ve smyslu § 124 organisačních stanov nemohl býti umístěn na žádné úřednické místo, vyzván, aby si do 8 dnů podal žádost za pensionování. Na toto vyzvání žádal st-l podáním ze 6. května 1928, aby mu před jeho pensionováním podle státního zvyku byla udělena několikaměsíční dovolená, dále prosil, aby byl pensionován ve smyslu rozhodnutí okr. výboru v Prešově, podle něhož se mu má částečně započítati jeho služební doba ztrávená při peněžním ústavě v S., pokud se dotýče ve smyslu pravoplatných stanov města P. se zřetelem k výpočtu městské účtárny z 26. února 1927 a na základě zák. č. 103/1926 Sb.
Výnosem správního komisaře města P. z 28. března 1928 bylo vysloveno, že správní komisař města P. v oboru působnosti městského zastupitelstva vyhovuje žádosti st-lově, aby byl pensionován, a to tím spíše, že st-l ve smyslu § 124 organisačních stanov nemohl býti pro svůj pokročilý věk přikázán na žádnou systemisovanou stanici, a poněvadž již překročil 50. rok, možno v tomto případě upotřebiti ustanovení § 136 organisačního statutu, v důsledku čehož se dnem 1. května 1928 trvale pensionuje. Výnosem títmto byla dále st-li stanovena doba pro výměru odpočivných požitků rozhodná, a to tak, že byla vzata v úvahu 1. služební doba st-lova od 7. června 1907 do 1. května 1928 ve službách města P. ztrávená v trvání 20 roků, 10 měsíců, 24 dnů, 2. válečná půlletí 2 roky, 6 měsíců, celkem tedy 23 roků, 4 měsíce, 24 dnů, a vyměřeny mu odpočivné požitky ve výši 71'2% pensijní základny. Žádosti st-le, aby mu byla započtena doba služby ztrávená u peněžního ústavu v S. od 1. ledna 1899 recte 1889 do 1. dubna 1901, nebylo vyhověno, ježto není zákonného předpisu ani žádného opatření měst. zastupitelstva, aby se mohla přetrhnutá soukromá služba při výpočtu pense započítati.
Odvolání, v němž se st-l domáhal toho, aby počátek pensionování byl stanoven od 1. listopadu 1928 a aby jeho pense byla vyměřena vzhledem k celkové služební době 29 let, bylo zamítnuto výnosem okr. úřadu v Prešově ze 4. února 1929 — — — a další odvolání nař. rozhodnutím — — —
O stížnosti uvažoval nss takto:
Především musil se nss vypořádati s oněmi námitkami stížnosti, v nichž st-l vytýká jednak nepříslušnost žal. úřadu k rozhodování, jednak namítá, že nebyl vyčerpán přípustný pořad instancí správních. V prvém směru stížnost namítá, že o pensionování měst. úředníků rozhodoval jakožto jediná odvolací stolice župní úřad, jehož působnost přešla podle § 5 org. zák. na úřad zemský, takže zem. úřad měl rozhodovati jakožto jediná stolice. Ve směru druhém pak stížnost poukazuje na to, že se § 173 organisačních stanov odvolává na zák. čl. XX: 1901, podle jehož § 12 v záležitostech výše pense úředníkův má místo dvojnásobné odvolání a konečně revisní žádost k ministerstvu vnitra.
Stížnost však přehlíží, že řízení o přeložení st-le na odpočinek byio provedeno již za účinnosti zákona organisačního č. 125/1927 Sb. a za účinnosti vl. nař. č. 96/1928 Sb., jímž rozhodování o veškerých záležitostech obecních podle zák. čl. XXII: 1886 vyjímajíc města s regulovaným magistrátem, o jaké v daném případě již nejde, bylo s úřadu zem. přeneseno na úřady okresní. Z rozhodnutí úřadu okresního pak je podle čl. 8 org. zák. přípustno odvolání na úřad zemský, a to i v takových případech, kde před platností organisačního zákona rozhodoval úřad župní jakožto jediná stolice (srov. Boh. A 10.667/32). Rozhodnutí úřadu zem. jakožto úřadu odvolacího je pak již rozhodnutím konečným. Ježto tedy v daném případě jde o záležitost přeložení obecního úředníka na odpočinek a tedy o záležitost obecní (§ 25 zák. čl. XXII: 1886), rozhodoval za účinnosti zákona organisačního a vl. nař. č. 96/1928 Sb. správně úřad okresní v prvé a úřad zemský ve druhé stolici.
Další výtkou popírá stížnost právní účinnost pensijního statutu města P., na jehož podkladě byl sl-l pensionován. Stížnost namítá, že stanovy tyto postrádají pravoplatného potvrzení, ježto zák. č. 241/1921 Sb. se sice dotýká dohledu k obcím na Slov. a okr. výbor má schvalovati stanovy týkající se finančního hospodářství obcí, kdežto schvalování stanov o osobních poměrech i stanov o pensionování městských úředníků příslušelo prý do působnosti municipálních výborů, od 1. ledna 1923 pak přešlo podle zák. č. 126/1920 Sb. na župní úřady, které se dnem 1. července 1928 zrušily. Župním úřadem pak stanovy č. 2600/1925 adm. schváleny nebyly.
Ani tato námitka není důvodná. Je pravda, že podle § 27 zák. čl. XXII: 1886 obecní stanovy, které vydává obec na základě § 21 lit. a) cit. zák. čl., potřebovaly k své účinnosti schválení bývalým municipiem. Předpisem čl. I § 4 zák. z 30. června 1921 č. 241 Sb. byla však působnost, kterou ve věcech obecních statutů malých a velkých obcí na Slov. vykonávaly podle platných předpisů municipální výbory, přenesena na okr. výbory, jejichž usnesení potřebovalo ke své platnosti schválení okr. náčelníka. Zákon tento, jenž nabyl podle § 13 účinnosti současně se zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb., nerozeznává, o jaké obecní statuty jde, a nelze z něho dovoditi, že by upravoval dohled k obcím jen ve věcech, týkajících se obecního finančního hospodářství, jak mylně tvrdí stížnost. Má tedy zákon ten na mysli i stanovy týkající se organisace správy obecní a stanovy upravující služební poměr a pensijní nároky zaměstnanců obecních. Z té okolnosti, že zákon ten nabyl účinnosti současně se zák. č. 126/1920 Sb., pak plyne, že měl platiti vedle zákona župního a nemohla pak již působnost býv. municipálních výborů, pokud se týkala schvalování obecních statutů, přejíti na úřad župní, když právě podle zák. č. 241/1921 Sb. byla současně ode dne účinnosti zák. župního č. 126/1920 Sb. přenesena na okr. výbory. Je tedy námitka stížnosti, že pensijní statut města P. čís. 2600/1925 měl býti schválen župním úřadem, bezdůvodná.
Další námitkou vytýká stížnost, že správní komisař města P. byl ustanoven jedině k vyřizování běžných finančních hospodářských věcí města P., nebyl však oprávněn pensionovati úředníky. Pesionování st-lovo se sice stalo na žádost st-lovu, ale v žádosti té kladl st-l podr minky, jimž nebylo vyhověno, pensionování st-lovo stalo se tedy proti jeho vůli, a to z důvodu, že st-l pro pokročilý věk nemohl býti přikázán na žádné systemisované místo, a podle § 136 org. stanov, ježto překročil 50. rok věku. Správní komisař neměl prý tedy k pensionování st-le působnosti.
V námitce této dlužno spatřovati výtku nedostatku kompetence správního komisaře města P. k provedení st-lova pensionování. Výtku tu neshledal však nss důvodnou, ježto, jak plyne ze spisů správních, rozhodnutím župana župy košické ze 3. ledna 1928 bylo na základě § 28 zák. č. 243/1922 Sb. zastupitelstvo města P. rozpuštěno a dočasnou správou městských záležitostí pověřen byl okr. náčelník ve Vranově, jenž za trvání svého pověření měl vykoná váti všecka práva a povinnosti měst. zastupitelstva, měst. rady a starosty města P. v mezích platných zák. a nař. Byl tedy správní komisař města P. v době, o kterou jde, příslušným rozhodovati o přeložení st-le na trvalý odpočinek.
V meritu pak uvažoval nss o stížnosti takto:
Přeložení st-le na odpočinek se stalo na podkladě předpisu §§ 124 a 136 organisačního statutu. Organisační statut byl usnesen vzhledem k nastalé přeměně města P. na velkou obec. V § 124 stanoví, jak nově systemisovaná místa úřednická mají býti obsazena, dále že úředníci, kteří nemohli býti umístěni, se mají pensionovati, nebo ze služeb města propustiti. V § 136 pak ustanovuje, že zastupitelstvo města může s tímto přetvořením města na velkou obec pensionovati i takové zaměstnance, kteří překročili již 50. rok věku a nemohou následkem nedostatečné schopnosti k práci na svém místě býti ponecháni, nebo u nichž se prokáže, že nejsou schopni svěřenou jim práci ku spokojenosti vykonávati.
St-l má za to, že uvedených předpisů §§ 124 a 136 org. i pensijního statutu nemohlo na st-le býti upotřebeno, ježto st-l je práce schopen a chce dále pracovati a ježto vzhledem k tomu, že nebylo vyhověno podmínkám, od jejichž splnění st-l svoje pensionování učinil závislým, svoji žádost za přeložení na odpočinek odvolal. O této námitce prý se správní instance nevyslovily.
Nss nemohl této argumentaci st-lově přisvědčiti. Podkladem přeložení st-le na odpočinek byla sice žádost jeho ze 6. května 1928 obsahu svrchu uvedeného; podle toho, jak žádost ta je formulována, nemohl v ní žal. úřad spatřovati žádost podmíněnou splněním petitů v ní uvedených a tedy závislou na splnění nějakých podmínek. St-l uvedl sice v žádosti té určité prosby, jak pensionování jeho má býti provedeno, neuvedl však a není z žádosti také patrno, že za pensionování žádá jenom s tou podmínkou, že žádostem těm bude vyhověno.
Nad to byl st-l přeložen na odpočinek podle § 124 pensijního statutu z důvodu, že pro svůj pokročilý věk nemohl býti přikázán na žádnou systemisovanou stanici. Tento důvod, opírající se o předpis pensijních stanov, zůstává stížností neotřesen a je pak úplně nerozhodno, zdali je správným i důvod na druhém místě uvedený, ježto i kdyby st-l podle § 136 cit. statutu nemohl býti pensionován, nemohlo by nař. rozhodnutí býti zrušeno, když zůstává opřeno o důvod čerpaný z § 124 pens. statutu. Pak ovšem není žádnou podstatnou vadou řízení, že žal. úřad na námitku st-lova odvolání reagoval povšechným poukazem na to, že okolnost, zda byla splněna podmínka st-lem uplatňovaná, je pro posouzení věci irelevantní.
Další meritorní námitkou vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost z toho důvodu, že nař. rozhodnutí prohlašuje na jedné straně za pravoplatné stanovy č. 2600/1925 adm., na druhé straně pak tvrdí, že ustanovení § 148 odst. 4 stanov odporovalo v době schválení těchto stanov § 19 zák. č. 394/1922 Sb. St-l měl prý býti pensionován podle platného statutu bez ohledu na to, zda stanovy odporují zákonu či nikoli, dokud stanovy ty nebyly změněny, a v § 148 odst. 4 prý st-l měl zabezpečeno, že městské zastupitelstvo může ve zvláštních případech do doby služební započítati i službu soukromou.
O námitce té uvážil nss, že předpis § 148 odst. 4, jenž stanoví, že městské zastupitelstvo »ve zvláštních případech může« do služební doby v polovici započítati i služební dobu ztrávenou v soukromém postavení, ponechává otázku zápočtu služby soukromé volné, ničím neomezené úvaze měst. zastupitelstva, jak plyne již z doslovu ustanovení toho (arg. »vo zvláštnych prípadoch« a »môže«), a že tedy předpis ten nedává vůbec právního, před nss-em stíhatelného nároku na zápočet služby soukromé. Pak ovšem nemohlo tím, že st-li soukromá služba podle § 148 odst. 4 cit. statutu nebyla započtena, býti porušeno žádné st-lovo subj. právo a nemusil se tedy nss ani zabývati otázkou platnosti tohoto předpisu vzhledem k předpisu § 19 zák. č. 394/1922 Sb. — — — —

Citace:

Č. 11747. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 529-533.