Č. 11651.
Živnostenské právo. — Zdravotnictví: živnostenská výroba umělých zubů a chrupů je i za účinnosti zák. č. 303/20 Sb. součástí koncesované živnosti zubotechnické.
Řízení správní: Rozhodnutí vydané ve věci živnostenské magistrátem hlav. města Prahy není stiženo nezákonností ani vadností z toho důvodu, že bylo vydáno referátem zdravotním, nikoliv živnostenským.
Řízení před nss-em: K výkladu ustanovení § 17 zák. o ss.
(Nález ze dne 8. ledna 1935 č. 25036/34.) Věc: Jaroslav S. v P. proti zemskému úřadu v Praze o opověď živnosti a o odkladný účinek stížnosti podané k nss-u.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: 1. Magistrát hlavního města Prahy výměrem ze 7. února 1933 nevzal na vědomí opověď st-lovu, že bude provozovati živnost výroby umělých zubů a umělých zubních náhrad (prothes) zubotechnických pro lékaře podle otisků jimi dodaných se stanovištěm v P... ježto st-l neprokázal způsobilost pro tuto živnost po rozumu §§ 4 a 5 min. nař. č. 55/1892 ř. z. a § 2 odst. 2 zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb.
Odvolání z toho podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto a v odpor vzatý výměr byl potvrzen s odůvodněním, že jde o činnost spadající pod pojem koncesované živnosti zubotechnické, a to i podle min. nař. z 20. března 1892 č. 55 ř. z., i podle zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb., takže ke zhotovování umělé náhrady chrupu jsou oprávněni pouze koncesovaní zubní technikové nebo zubní lékaři. Zároveň bylo konstatováno, že pojem živnosti zubotechnické byl stanoven v § 2 cit. min. nař., že pojem tento zahrnuje i st-lem opověděnou živn. činnost a že zák. č. 303/1920 Sb. nebylo na tomto pojmu nic měněno.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná vytýká, že žal. úřad se nevypořádal s námitkou odvolání, že o věci rozhodl v prvé stolici zdravotní referát magistrátu, ač měl rozhodnouti živn. referát 2 A magistrátu.
Nař. rozhodnutí se touto námitkou nezabývalo a o ní se nezmínilo. Než žal. úřad zamítnuv odvolání, zamítl tím implicite také tuto námitku, a to právem.
Podle ustanovení 2. odst. § 149 obec. řádu pražského z 27. dubna 1850 č. 85 z. z. čes., § 4 zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. z. a podle ustanovení § 141 živn. ř. jest magistrát živn. úřadem prvé stolice. O opovědi živnosti na území, kde platí obecní zřízení pražské, přísluší podle §§ 141 a 144 živn. ř. rozhodovati magistrátu. Tento orgán obce hlavního města Prahy vydal výměr vzatý st-lem v odpor jako rozhodnutí prvé stolice a konstatoval v něm, že pochází od referátu zdravotního. St-l arci má pravdu, že nešlo o věc zdravotní, nýbrž o věc živnostenskou. Než okolnost, že opověď živnosti neprojednával a rozhodnutí nevydal živn. referát magistrátu hl. města Prahy, nýbrž zdravotní referát, nezakládá ani vady řízení, ani nezákonnosti, ježto jednotlivé referáty (oddělení) magistrátu nemají povahy samostatných úřadů, nýbrž jsou právě jen pouhými odděleními magistrátu. Rozhodnutí kteréhokoli referátu magistrátu hlavního města Prahy je rozhodnutím tohoto orgánu obce hlavního města Prahy, který je živn. úřadem prvé stolice.
Ve věci samé uvážil nss toto:
Na sporu je otázka, je-li živnost, kterou st-l opověděl, totiž výroba umělých zubův a umělých zubních náhrad (prothes) zubotechnických pro lékaře podle otisků jimi dodaných, živností svobodnou, jak tvrdí st-l, či je-li živností koncesovanou, za jakou ji považuje žal. úřad. Na území země české a Moravskoslezské je rozsah živnosti zubotechnické stanoven v § 2 min. nař. z 20. března 1892 č. 55 ř. z. V odst. 1 § 2 se praví, že živnost zubní techniky obsahuje živn. mechanickou výrobu umělých zubů, náhradních částí pro lidská ústa a součástek takovýchto náhradních částí. Podle 1. věty 2. odst. je zubní technik oprávněn samostatně předsebráti otisk a úpravu náhradních částí zubních v docela zdravých ústech lidských.
Podle těchto ustanovení je tedy výroba umělých zubů oprávněním koncesované živnosti zubotechnické a to oprávněním podstatným, kdežto oprávnění ke zmíněným manipulacím v ústech lidských je zřejmě pouhým adnexem onoho podstatného oprávnění živnosti zubotechnické. Ježto však o zubním lékařství a zubní technice byl vydán zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb., dlužno zkoumati, zůstala-li také za platnosti tohoto zák. výroba umělých zubů integrující součástí koncesované živnosti zubotechnické.
Podle § 1 tohoto zák. smějí odborně vykonávati zubní lékařství a s ním spojenou umělou náhradu zubů a chrupu jenom lékaři. Než v § 2 odst. 1 stanoví se, že živnost zubní techniky mohou doživotně vykonávati, t. j. samostatně provozovati jenom ti zubní technikové, kteří do vydání tohoto zákona nabyli příslušného živn. oprávnění a mohou je vykonávati jen v rozsahu, jak platnými ustanoveními v jednotlivých součástech Čsl. republiky jest stanoveno. Podle § 2 odst. 2 mohou i po vyhlášení tohoto zák. nabýti oprávnění k provozování zubní techniky pouze osoby, které v den vyhlášení tohoto zák. vyhověly podmínkám, jež jsou podle ustanovení do té doby platných v jednotlivých částech Čsl. republiky stanoveny pro nabytí koncese neb oprávnění k provozování zubní techniky, aneb osoby, které ve zmíněný den měly odbytu tříletou učební dobu a měly výuční vysvědčení. Pro udílení těchto koncesí k provozování živnosti zubotechnické a pro nabytí těchto oprávnění jsou tam prohlášena za směrodatná ustanovení platná v době vyhlášení zákona v jednotlivých součástech čsl. státu. Živnost zubní techniky byla v té době, t. j. do účinnosti zák. č. 303/1920 Sb. upravena v oblasti země České a Moravskoslezské cit. min. nař. č. 55/1892 ř. z., změněným min. nař. ze 14. února 1904 č. 15 ř. z. Rozsah živnosti zubotechnické, resp. oprávnění k provozování zubní techniky nebyl v § 2 zák. č. 303/ 1920 Sb. vymezen. Pokud se v § 4 tohoto zák. mluví o umělé náhradě zubů a chrupu, rozumějí se tím podle § 1 vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 132 Sb. veškery uměle zhotovené části jednotlivých zubů nebo chrupu v lidských ústech, kterými se nahrazuje scházející nebo vadná část zubů nebo chrupu. Takovýmito uměle zhotovenými částmi jsou zejména umělá nahrazení celého zubu neb jeho scházející části, jako výplň zubu (plomba), zuby čípkové (nýtkové), veškery druhy korunek a pod.; můstky v jakémkoli provedení; umělé chrupy celé neb jejich části na patrových deskách. V § 4 zák. stanoví se povšechně, jaké výkony smějí zubní technici tam uvedení vykonávati na zubech a chrupu. V § 2 vl. nař. č. 132/1922 Sb. jsou tyto úkony zevrubněji označeny. Jde tu o oprávnění, která zubní technici zvláště kvalifikovaní, t. j. ti, kdož vykonali zvláštní praktickou zkoušku, mohou vykonávati mimo oprávnění zmíněná v § 2 odst. 1 zák. č. 303/20 Sb.
Z toho plyne, že živnost zubní techniky, pokud vůbec (arg. § 1 cit. zák.) může býti i po účinnosti tohoto zák. samostatně provozována, zůstává nadále živností koncesovanou a že její rozsah jest i nadále určen §em 2 min. nař. č. 55/1892 ř. z., resp. také §em 4 zák. č. 303/20 Sb. Ale pak živn. výroba umělých zubů a chrupů, kterou st-l opověděl, tvoří i nadále essenciální součást koncesované živnosti zubotechnické a nemá stanovisko stížnosti, že jest živností svobodnou, opory v platném právním řádu. Po vydání zák. č. 303/20 Sb. zůstala tedy výroba umělých zubův a chrupů integrující součástí živnosti zubotechnické.
Jest proto stížnost bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.
2. Rozhodnutím z 10. června 1933 nevyhověl zem. úřad žádosti st-lově za přiznání odkladného účinku stížnosti podané k nss-u na rozhodnutí o nevzetí na vědomí opovědí výroby umělých zubů a umělých zubních náhrad (prothes) zubotechnických pro lékaře podle otisků jimi dodaných, ježto v daném případě veřejný zájem nutně vyžaduje okamžitého výkonu nař. výměru, aby bylo zabráněno činnosti, která má býti pouhým obcházením min. nař. z 20. března 1892 č. 55 ř. z. a zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb. a která by tedy byla jednáním protizákonným.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Podle § 17 zák. o ss nemá stížnost k nss-u podaná odkladného účinku, avšak st-l může žádati za odklad u správního úřadu, který má odklad povoliti, nevyžaduje-li veřejný zájem, aby rozhodnutí bylo neprodleně vykonáno, a když by straně výkonem rozhodnutí vzešla nenahraditelná škoda. Z tohoto zákonného ustanoveni plyne, že správní úřad je povinen povoliti stranou žádaný odklad, jsou-li oba uvedené předpoklady splněny, avšak může povolení odkladu odepříti, i když jen jednoho z obou předpokladů se nedostává, t. j. tehdy, žádá-li veřejný zájem, aby konečné rozhodnutí úřadu správního bylo neprodleně vykonáno, anebo když výkonem tím nezpůsobí se straně nenahraditelná škoda.
V daném případě nepřiznal žal. úřad odkladný účinek stížnosti z důvodu, že veřejný zájem žádá, aby rozhodnutí bylo neprodleně vykonáno. Při tom žal. úřad podle odůvodnění nař. rozhodnutí pokládal za veřejný zájem, aby bylo zabráněno obcházení zák. tím, že bylo jako živnost svobodná opověděno provozování živn. činnosti, jež náleží k podstatným oprávněním vyhrazeným oprávněným zubním technikům, po případě zubním lékařům s vyloučením kohokoli jiného, a že provozování opověděné živnosti bylo by jednáním protizákonným.
Stížnost namítá, že tímto výrokem prejudikuje žal. úřad nálezu nss-u, prohlašuje-li za protizákonnou činnost, ač právě na tomto soudě je, aby nalezl, je-li tato činnost protizákonná čili nikoli, a tvrdí, že tak, jak se to stalo v nař. rozhodnutí, bylo by lze zamítnouti každou žádost za povolení odkladného účinku podle § 17 zák. o ss, což by však bylo v rozporu se zákonem.
Výtky tyto jsou bezdůvodný. Vyřizuje žádost za povolení odkladného účinku stížnosti podané k nss-u, musil žal. úřad řešiti otázku, jsou-li tu předpoklady pro kladné vyřízení této žádosti podle právního a skutkového stavu založeného jeho vlastním rozhodnutím, které jest rozhodnutím konečným. Jest samozřejmo, že nemohl pozírati k tomu, jak nss rozhodne o stížnosti k němu podané ve věci samé, neboť při stanovisku stížnosti nesměl by žal. úřad, ač je k tomu podle § 17 zák. o ss povolán, rozhodnouti o žádosti za přiznání odkladného účinku v neprospěch strany.
Výrok žal. úřadu, odpírající stížnosti podané k nss-u ve věci samé odkladný účinek, nelze vykládati jinak, než že stav, který tu byl v době podání žádosti za přiznání odkladného účinku, podle konečného rozhodnutí žal. úřadu ve věci samé odporuje zák. a že povolení odkladného účinku stížnosti podané k nss-u by znamenalo trpěti stav zákonu odporující, což se příčí veřejnému zájmu. Toto stanovisko žal. úřadu neshledal nss nesprávným, uváživ, že nelze srovnati s veřejným zájmem, aby byl trpěn stav odporující zákonu a pod trestní sankci postavený. Důsledkem toho jest, že strana nemá právního nároku, aby takovýto stav potrval, byť i pouze do té doby, než nss rozhodne o stížnosti podané k němu ve věci samé.
Odepřel-li žal. úřad podané stížnosti odkladný účinek, neporušil zákon. Stížnost, která stojí na stanovisku opačném, je bezdůvodná.