Č. 11853.

Zaměstnanci veřejní: I. * »Výdělečným příjmem, jenž jest podkladem pro vyměření daně z příjmu« ve smyslu § 18 zák. č. 286/1924 Sb., sluší rozuměti za účinnosti zák. č. 76/1927 Sb. o přímých daních skutečný a čistý příjem po odečtení všech srážek podle posléz cit. zák. přípustných, vzešlý téhož roku, ve kterém přijaty snížené státní odpočivné požitky. — II. * Tříletou lhůtu, za kterou lze požadovati zpět přeplatky odpočivných požitků podle § 9 odst. 2 zák. č. 287/1924 Sb., jest čítati zpět ode dne doručení výměru, kterým se přeplatek požaduje. — III. * Pro oznamovací povinnost »výdělečného příjmu« nestanoví § 19 zák. č. 286/1924 Sb. žádné lhůty a jest ji splniti bez zbytečného průtahu, jakmile státní pensista má nebo nabude nároku na výdělečný příjem podle § 18 téhož zák.
(Nález ze dne 15. dubna 1935 č. 14703/35.)
Prejudikatura: Boh. A 7445/26; srov. Boh. A 10009/32, 10149/32, 11312/34.
Věc: Ing. Josef P. v Bratislavě (adv. Dr. Alois Procházka z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o snížení odpočivných platů a vrácení přeplatků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl jakožto vrch. stav. rada extra státům min. prací k žádosti své výnosem tohoto min. z 22. prosince 1925 přeložen dnem doručení dekretu na základě § 13 odst. 2 zák. č. 286/1924 Sb. do trvalé výslužby a byly mu současně v důsledku jeho k poslednímu dni měsíce prosince 1925 pro výměru odpočivných požitků započitatelné služební doby 31 roků, 2 měsíců, 5 dnů od 1. ledna 1926 vyměřeny příslušné odpočivné požitky ve výši 90,4% pensijní základny. Změnou právě cit. výnosu byly st-li výnosem min. prací z 21. ledna 1929 přiznány po zápočtu další služební doby od 1. ledna 1926 odpočivné požitky na základě celkové pro výměru odpočivného započitatelné služební doby 32 roků 92,8% pensijní základny a to: 1. výslužné ročních 20796 Kč 48 h, t. j. 92,8% pensijní základny 22410 Kč (služné 19608 Kč a 50% místního přídavku pro Prahu 2802 Kč) na dobu života, — 2. příplatek podle § 13 odst. 4 lit. b) zák. č. 286/1924 Sb. 806 Kč 76 h do konce prosince 1926, — 3. jednotný drahotní přídavek podle IV. rodinné třídy ročních 3360 Kč, — 4. přídavek na dítě ročních 1500 Kč pro každé z jeho dětí, a to pro syny Josefa a Jana.
Když byly žal. úřadu oznámeny jednak Čs. akciovou plavební společností dunajskou v Bratislavě, jednak gfř-ím v Bratislavě příjmy, které st-l pobíral v letech 1926 až 1929, a dále příjmy, které pobíral v roce 1930 a 1931 jakožto generální ředitel Čs. akciové plavební společnosti dunajské v Bratislavě, za účelem příslušného opatření podle § 18 zák. č. 286/1924 Sb., vydalo min. prací nař. rozhodnutí, kterým snížilo ve smyslu § 18 zák. č. 286/24 se zpětnou platností počínajíc rokem 1926 vyplacené státní odpočivné požitky st-lovy a to o částky, o které výdělečné příjmy st-lovy za ten který rok převyšují půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivných požitků státního zaměstnance bývalé nejvyšší hodn. třídy podle II. hodn. třídy, 2. plat. stupně, který v případě st-lově činí: pro r. 1926: odpočivné Kč 82512.—, jednotný drahotní přídavek Kč 1140.—, přídavek na děti Kč 2750.—, úhrnem Kč 86702.—, pro rok 1927 a 1928: odpočivné Kč 82512.—, jednotný drahotní přídavek Kč 1140.—, přídavek na děti Kč 1500.—, úhrnem Kč 85452.—, pro rok 1929: odpočivné Kč 82512.—, jednotný drahotní přídavek Kč 1440.—, přídavek na děti Kč 750.—, úhrnem Kč 84702.—, pro rok 1930: odpočivné Kč 82512.—, jednotný drahotní přídavek Kč 1440.—, úhrnem Kč 83952.—, pro rok 1931: odpočivné Kč 82512.—, jednotný drahotní přídavek za 9 měsíců Kč 1080.—, úhrnem Kč 83592.—. Za rok 1926 snížení toto nepřichází v úvahu, poněvadž výdělečný příjem st-lův byl menší než půldruhanásobek této nejvyšší výměry odpočivných požitků podle II. hodn. třídy, 2. plat. stupně. — Za rok 1927 snížilo min. prací st-li vyplacené odpočivné požitky o částku 9458 Kč 73 h, takže mu přísluší zkrácené odpočivné Kč 13767,75, zkrácený jednotný drahotní přídavek Kč 1680.—, zkrácený přídavek na dítě Kč 750.—, celkem Kč 16197,75. Za léta 1928 až 1931 snižují se vyplacené odpočivné požitky podle odst. 3 § 18 zák. č. 286/1924 Sb. za ten který rok na polovinu, ježto rozdíly výdělečných příjmů a půldruhanásobku odpočivných požitků podle II. hodn. třídy, 2. stupně plat. převyšují dosavadní odpočivné požitky. Přísluší tedy st-li za rok 1928: polovina odpočivného Kč 10398,24, polovina jednotného drahotního přídavku Kč 1680.—, polovina přídavku na dítě Kč 750.—, celkem Kč 12828,24. Za rok 1929: polovina odpočivného Kč 10398,24, polovina jednotného drahotního přídavku Kč 1680.—, polovina přídavku na dítě Kč 375.—, celkěm Kč 12453,34. Za rok 1930: polovina odpočivného Kč 10398,24, polovina jednotného drahotního přídavku Kč 1680.—, celkem Kč 12078,24. Za rok 1931: polovina odpočivného Kč 10398,24, polovina jednotného drahotního přídavku Kč 1500.—, celkem Kč 11898,24. V důsledku této nové úpravy odpočivných požitků vznikly výplatou dřívějších odpočivných požitků za léta 1927 až 1931 přeplatky, a to: za rok 1927 9458 Kč 73 h, za rok 1928 12828 Kč 24 h, za rok 1929 12453 Kč 24 h, za rok 1930 12078 Kč 24 h, za rok 1931 11898 Kč 24 h, celkem 58716 Kč 69 h. Současně učinilo min. prací opatření, aby počínajíc měsícem říjnem 1932 do odvolání byly st-li vypláceny gfř-ím v Bratislavě podle odst. 3 § 18 zák. č. 286/1924 Sb. pouze poloviny dosavadních odpočivných požitků, t. j.: polovina odpočivného ročně Kč 10398,24, polovina jednotného drahot, přídavku ročně Kč 960.—, celkem Kč 11358,24, a to po dobu výdělečného zaměstnání st-lova za předpokladu, že rozdíl mezi výdělečným příjmem a půldruhanásobkem nejvyšší výměry odpočivných požitků podle II. hodn. třídy, 2. plat. stupně bude přesahovati dosavadní st-li vyměřené odpočivné požitky. Klesl-li by tento výdělečný příjem pod tento rozdíl, byly by pak dosavadní odpočivné požitky kráceny podle odst. 1 § 18 cit. zák. a to na základě oznámení, které je st-l povinen činiti za ten který uplynutý rok gfř v Bratislavě. Pro rok 1932 za leden až září vznikl rovněž výplatou dřívějších odpočiných požitků přeplatek a to v rozdílu; poloviny měsíčně vyplácených odpočivných požitků, t. j. měsíční odpočivné 1733,04 Kč, jednotný drahotní přídavek měsíčně 160 Kč, celkem 1893,04 Kč, za 9 měsíců činí 17037,36 Kč. Přeplatek za rok 1932 činí polovinu vyplacených pensijních požitků, t. j. 8518,68 Kč. Přeplatky za roky 1927 až 1931 činí 58716,69 Kč, činí tudíž celkem přeplatek na pensijních požitcích 67235,37 Kč. St-l byl vybídnut, aby tuto celkovou přeplacenou částku za léta 1927 až 1931 a za 9 měsíců 1932 vrátil gfř v Bratislavě. Vyplácení takto snížených odpočivných požitků zůstává za všech ostatních podmínek a ustanovení uvedených v dekretu z 29. ledna 1929 v platnosti.
Současně vyzvalo min. prací gfř v Bratislavě, aby předepsalo st-li k náhradě 67235 Kč 40 h jakožto přeplacenou částku na jeho dosavadních odpočivných požitcích a aby mu počínajíc 1. říjnem 1932 až do odvolání byly předepsány a vypláceny zkrácené odpočivné požitky na polovinu, t. j. polovina odpočivného ročně 10398,24 Kč, polovina jednotného drahotního přídavku ročně 960.— Kč, celkem 11358,24 Kč, za předpokladů a podmínek uvedených v připojeném dekretu.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnuti pro nezákonnost a vadnost řízení, řídil se nss těmito úvahami:
Jak z obsahu nař. rozhodnutí zřejmo, obsahuje tyto výroky: 1. jednak provádí v důsledku st-lova jiného výdělečného příjmu snížení jeho státních odpočivných platů podle § 18 zák. č. 286/1924 Sb., a to zpětně od 1. ledna 1926 až do 30. září 1932, a ukládá z důvodu toho st-li vrácení přeplatků na odpočivných požitcích za zmíněnou dobu v celkové výši 67235 Kč 37 h, 2. jednak stanoví pro budoucnost snížení st-lových odpočivných platů od 1. října 1932 počínajíc na polovinu podle cit. ustanovení zák. s podotknutím, že klesne-li st-lův jiný výdělečný příjem pod hranici zmíněnou v odst. 1 § 18 zák. č. 286/1924 Sb., budou požitky jeho sníženy na základě oznámení jeho, které jest povinen činiti gfř za ten který uplynulý rok.
Stížnost směřuje proti oběma těmto výrokům a namítá k bodu č. 1. že snížení odpočivných požitků provedené žal. úřadem příčí se ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 286/1924 Sb., ježto béře za základ i příjmy, které nejsou podkladem pro vyměření daně důchodové (mimořádné odměny), a nepřihlíží k srážkám podle předpisů daňových přípustným, a pokud se týče zvláště přijmu za rok 1932, béře za podklad i příjem fiktivní, kterého st-l ve skutečnosti vůbec neměl (mimořádnou odměnu). Mimo to ukládá st-li proti předpisu § 9 odst. 2 zák. č. 287/1924 Sb. vrácení přeplatků za dobu delší tří let, t. j. před 1. říjnem 1929 splatných odpočivných požitků.
Těmto námitkám bylo dáti za pravdu. Pokud jde především o snížení odpočivných požitků, stanoví zák. č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve veřejné správě v § 18 odst. 1: »Má-li někdo vedle státních odpočivných požitků jiný výdělečný příjem, jenž jest podkladem pro vyměření daně z příjmu (důchodkové), snižují se mu odpočivné požitky o částku, o kterou tento jiný výdělečný příjem převyšuje půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivných požitků státního zaměstnance nejvyšší hodn. třídy, nebo trojnásobek posledních stálých aktivních požitků, je-li tento trojnásobek nižší,« a v odst. 3 dodává: »Aspoň polovina odpočivných požitků musí zůstati nezkrácena.«
Z ustanovení toho vyplývá, že předpokladem redukce státních odpočivných požitků podle tohoto §u jest skutečnost, že státní zaměstnanec má vedle těchto ještě jiný, a to takový výdělečný příjem, který jest podkladem pro vyměření daně z příjmu, resp. nyní daně důchodové, že tedy lze při redukci přihlížeti jen k takovému jeho výdělečnému příjmu, který jednak skutečně má, nikoli k tomu, který snad teprv budoucně bude mu přiznán a vyplacen a na který v době redukce nemá ještě ani realisovatelného nároku, jednak že lze vzíti za podklad toliko čistý příjem, tedy se zřetelem k tomu, zdali vůbec jakožto příjem dani důchodové podléhá, a v případě kladném, zda plnou částkou, či po odečtení srážek ve smyslu zákonů daňových přípustných.
Že »výdělečným příjmem« podle § 18 cit. zák. č. 286/1924 Sb. rozumí se i příjem pracovní, t. j. příjem vyplývající z jinakého služebního poměru státního zaměstnance, než ze kterého se mu dostává státních zaopatřovacích požitků, o jichž snížení jde, třeba šlo o služební poměr soukromoprávní, jako jest služební poměr st-lův u Čs. akciové plavební společnosti dunajské v Bratislavě, není mezi stranami sporno a potvrzuje to i zpráva rozpočtového výboru senátu Nár. shrom. č. tisku 2060/1924, podaná k usnesení poslanecké sněmovny č. tisku 2048/1924 o vládním návrhu zák. shora zmíněného. A že se »výdělečným příjmem, jenž jest podkladem pro vyměření daně z příjmu« ve smyslu § 18 zák. č. 286/1924 Sb. rozumí jen čistý příjem, po odečtení všech daňových srážek přípustných podle předpisů daňových, vyslovil a odůvodnil nss již v nál. Boh. A 7445/28. Daňové předpisy, jež má § 18 zák. č. 286/1924 Sb. na zřeteli, obsaženy jsou v zákoně nyní platném o přímých daních č. 76/1927 Sb. a v prováděcích nař. k němu vydaných. Podle § 7 odst. 1 tohoto zák. zahrnuje dani podrobený důchod »veškeré příjmy v penězích nebo peněžité hodnotě . . . z výdělečných podniků a zaměstnání, ze služebního poměru . . ., jakož i všechny jinaké příjmy, též v přírodninách . . . po odečtení přípustných srážek (§ 15)« a podle ustanovení prov. nařízení č. 175/1927 Sb. k cit. předpisu zák. (k § 7 odst. 1) předpokládá již sám pojem »příjem« realisaci, tedy neznamená pouhý nárok, dokud nebyl splněn. — Dále stanoví odst. 2 § 7 zák. č. 76/1927 Sb., že »za důchod dani podrobený nepokládají se přírůstky majetku nastalé změnami a přesuny majetkovými . . ., mimořádnými dary a podobnými bezplatnými věnováními«, čili, jak praví prov. nař. č. 175/1927 Sb. k § 7 odst. 2 zák. v odst. 7, že »příjmy z darování a podobných věnování bez úplaty nejsou dani podrobeným důchodem jen, jsou-li tyto příjmy skutečně mimořádnými. Opakují-li se však s jistou pravidelností, jsou dani podrobeny. Proto jsou dani podrobeny na př. . . . remunerace atd., které obyčejně dostávají zaměstnanci od zaměstnavatelů za výkony služební . . . Naproti tomu nejsou podrobeny dani remunerace poskytnuté zaměstnancům mimořádně a ojediněle za jich mimořádné práce, nepříslušel-li příjemcům právní nárok na ně . . .« (k tomu srov. ustanovení § 11 odst. 1 č. 1 a 3 zák. č. 76/1927 Sb. a prov. nař. č. 175/1927 Sb. k těmto předpisům). — Aby se zjistil dani podrobený důchod, dlužno konečně od příjmu důchodové dani podrobeného (a tudíž i od služebního příjmu plynoucího zaměstnanci ze soukromoprávního poměru služebního) odečísti podle § 15 zák. č. 76/1927 Sb. srážky, zejména podle bodu 1 veškeré výdaje učiněné na dosažení, zabezpečení a udržení důchodu, t. j. podle odst. d) »při služebních požitcích (§ 11 odst. 1 č. 1 a 2) paušál na výdaje tohoto důchodu se týkající (č. 1 a 3)« a podle odst. e) »přímé daně s přirážkami (vyjímajíc daň důchodovou . . .), pokud byly skutečně zapraveny . . .«, a podle bodu 3 tohoto §u pojistné a nemocenské příspěvky.
V daném případě žal. úřad vycházel z právního názoru, že podkladem snížení st-lových odpočivných požitků státních podle § 18 odst. 1 zák. č. 286/1924 Sb., tedy jeho »jiným výdělečným příjmem« jest hrubý příjem, plynoucí st-li z jeho soukromoprávního poměru služebního u Čs. akciové plavební společnosti dunajské, jak byl úřadu touto společností, resp. gfř-ím v Bratislavě oznámen, tedy bez zřetele k přípustným srážkám podle zák. daňových a bez zřetele k tomu, jde-li vůbec o příjem skutečný a důchodové dani podrobený. Tento právní názor jest však — jak vylíčeno — v rozporu se zákonem. Vycházeje pak z tohoto nesprávného právního názoru žal. úřad vůbec nezjišťoval, zdali jednotlivé součástky st-lova výdělečného příjmu, zejména mimořádné odměny povolené a vyplacené st-li v roce 1930 částkou 25000 Kč, v roce 1931 částkou 18750 Kč, jsou příjmem důchodové dani podrobeným, t. j. zdali jde o remunerace, které st-l obyčejně dostává od svého zaměstnavatele za své služební výkony, či o remunerace poskytnuté mu mimořádně a ojediněle bez jakéhokoli právního nároku (§ 7 odst. 2 zák. č. 76/1927 a vl. nař. č. 175/1927 k § 7 odst. 2 zák. v odst. 7), resp. zda v roce 1932 byla st-li vůbec nějaká remunerace vyplacena a v jaké výši, tedy zdali byla ve smyslu cit. předpisů realisována a zdali tvoří proto výdělečný příjem, který st-l vedle odpočivných svých státních požitků v tomto roce měl, — a nezjišťoval konečně, zdali a jaké srážky příslušejí st-li z jeho příjmů soukromoprávních k dobru podle předpisů daňových.
Tyto nedostatky zjištění způsobily, že skutková podstata nař. rozhodnutí zůstala neúplnou, takže bylo nss-u znemožněno přezkoumati nař. rozhodnutí v meritu věci co do jeho zákonitosti, t. j. co do přípustnosti redukce odpočivných požitků st-lových, resp. jejího rozsahu za jednotlivé roky 1927 a další. Jde tudíž o vady podstatné ve smyslu § 6 zák. o ss. Ježto však vadnost řízení byla zaviněna tím, že úřad v hlavní věci, t. j. co do posouzení právní povahy »jiného výdělečného příjmu« st-lova ve smyslu § 18 zák. č. 286/1924 Sb. vycházel z nesprávného právního názoru, bylo vzhledem k ustanovení § 33 jedn. ř. nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti podle § 7 zák. o ss pro nezákonnost.
Nezákonností trpí však i výrok ukládající st-li vrácení přeplatků za dobu před 1. říjnem 1929.
Nař. rozhodnutí neuvádí normy, o které se v této věci opírá. Platový zákon č. 103/1926 Sb., za jehož účinnosti bylo nař. rozhodnutí vydáno, obsahuje sice v § 151 odst. 7 předpis o požadování přeplatků, byly-li státnímu zaměstnanci vyměřeny služební příjmy vyšší, než mu podle platných předpisů příslušely, ale ustanovení to týká se přímo především jen státních zaměstnanců aktivních, kdežto na pensisty bylo rozšířeno teprve ustanovením § 8 odst. 2 a 3 zák. č. 70/1930 Sb. a jen v rozsahu tam naznačeném. Protože st-l, nar. 1876, spadá do 3. skupiny t. zv. staropensistů v § 10 odst. 1 cit. zák. zmíněných, nevztahoval se na něho v době vydání nař. rozhodnutí — a v důsledku ustanovení § 8 odst. 3 a § 10 odst. 1 cit. zák., dále § 6 odst. 4 zák. č. 204/1932 Sb. a § 4 vl. nař. č. 275/1934 Sb. dosud se nevztahuje — předpis § 151 plat. zák., nýbrž platí na st-le v důsledku ustanovení § 214 odst. 1 plat. zák. předpisy dříve platné, tedy v příčině pensijních požitků civilních státních zaměstnanců předpis § 9 odst. 2 zák. č. 287/1924 Sb., který v 1. větě tohoto odstavce stanoví, že »byl-li by odpočivný nebo zaopatřovací požitek přiznán nebo likvidován částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklý přeplatek sraziti z požitků nejvýše za uplynulou dobu 3 let od splatnosti požitku.«
V daném případě, i kdyby byl správný předpoklad, že st-li byly přiznány a likvidovány za léta 1927 až 1929 odpočivné požitky vyšší, než mu vzhledem k ustanovení § 18 zák. č. 286/1924 Sb. příslušely, nař. rozhodnutí vůbec netvrdí, že by st-l pobíraje ono plus, které mu podle mínění žal. úřadu právem nepříslušelo, t. j. za rok 1927 částku 9458 Kč 73 h, za rok 1928 částku 12828 Kč 24 h a za rok 1929 částku 12453 Kč 24 h, nebyl v dobré víře; ani ze správních spisů soudu předložených nevyplývají takové skutečnosti, ze kterých by bylo lze souditi, že měl malam fidem nebo že nesprávné přiznání a likvidování oněch vyšších částek odpočivných požitků sám zavinil (srv. Boh. A 10149/32, 11312/34, resp. nál. k § 26 odst. 2 zák. č. 288/1924 Sb. v příčině vojenských zaopatřovacích požitků Boh. A 10009/32). Nelze proto od st-le požadovati vrácení oněch částek, od jichž splatnosti uplynula více než 3 léta. Tuto tříletou lhůtu čítati pak dlužno, jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 7445/28, zpět ode dne doručení výměru, kterým se přeplatek požaduje. Cit. nález byl sice vydán k § 26 odst. 2 zák. č. 288/1924 Sb., týkajícímu se některých předpisů o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich, ale protože jeho 1. věta zní zcela shodně s předpisem 1. věty odst. 2 § 9 zák. č. 287/1924 Sb. v příčině civilních zaměstnanců státních, setrvává nss na právním názoru v nálezu tom uvedeném i pro případ st-le jakožto civilního zaměstnance státního a odkazuje podle § 44 jedn. ř. na odůvodnění cit. nálezu. — S tímto právním názorem není však nijak v rozporu ustanovení § 19 odst. 2 zák. č. 286/1924 Sb., které stanoví, že »částky přijaté bez oprávnění se srazí při příštích výplatách státních požitků«, tedy — jak nss vyložil toto ustanovení nál. ze 14. dubna 1928 č. 9171/28 — že i sumy, které již byly vyplaceny a na které není právního nároku, resp. částky vyplacené nad míru tímto zákonem stanovenou (»přijaté bez oprávnění«), mohou bytí sraženy, a to bez ohledu na to, zdali byly přijaty bona fide a zdali byly zkonsumovány, ježto zák. č. 286/1924 Sb. nečiní v tomto směru rozdílu, neboť v daném případě nejde o srážky přeplacených částek z odpočivných požitků, nýbrž o vrácení přeplatků příjemcem.
Bylo-li tudíž v případě st-lově nař. rozhodnutí, požadující vrácení přeplatků, podle správních spisů st-li doručeno dne 23. září 1932, lze vzhledem k tomu, že odpočivné požitky jsou splatný v měsíčních částkách předem, požadovali jen přeplatky vyplacené s výslužným splatným dne 1. října 1929 a později, nikoli však přeplatky na výslužném, které bylo splatno před 1. říjnem 1929, ježto by šlo o přeplatky starší 3 let. Pokud tedy nař. rozhodnutí ukládá st-li vrátiti přeplatky za rok 1927, 1928 a od 1. ledna do konce září 1929, jest v rozporu se zákonem.
Co se konečně týče výroku nař. rozhodnutí zmíněného pod č. 2., namítá stížnost, že jest nejasný a nepřesný a, pokud ukládá st-li povinnost oznamovati výdělečný příjem za ten který uplynulý rok, že odporuje § 19 odst. 1 zák. č. 286/1924 Sb. I tu bylo stížnosti přisvědčiti.
Nař. rozhodnutí snižujíc st-lovy odpočivné požitky za rok 1932 i za další léta na polovinu, ač výši výdělečného příjmu st-lova důchodové dani podrobeného v těchto letech nezjistilo, ba ani ještě zjistiti do budoucnosti nemohlo, slíbilo provésti změnu této redukce v případě, že st-lův výdělečný příjem klesne pod hranici v § 18 odst. 1 stanovenou, jakmile jej st-l podle své povinnosti za ten který uplynulý rok gfř oznámí. Vycházelo podle toho z právního názoru, že jednak může za základ redukce položiti příjem poživatele státního odpočivného požitku, který tento měl v roce předcházejícím, jednak že jest pensista povinen oznamovati výdělečný svůj příjem vždy za celý uplynulý rok. Oba tyto předpoklady nemají však v zákoně opory.
Předpis § 18 zák. č. 286/1924 Sb. jest spolu s ustanovením § 17 téhož zák., jednajícím rovněž o snížení odpočivných požitků, zařazen pod nadpisem »Kumulace požitků« a ze znění jak odst. 2 § 17, tak odst. 1 § 18 jest zřejmo, že se stanoví redukce odpočivných požitků jen v případě, má-li zaměstnanec vedle těchto ještě jiné požitky, resp. výdělečný příjem. Předpokládá tudíž zákon setkání obojích těchto příjmů téže osoby v téže době, jinými slovy jejich současnost. Nelze proto odpočivné požitky státní snižovati podle § 18 zák. cit. se zřetelem k výdělečnému příjmu za rok jiný, speciálně tedy — jako v daném případě — za rok předcházející bezprostředně redukovaným odpočivným požitkům.
Paragraf 19 téhož zák. normuje pak v odst. 1, že »osoby, které mají nebo nabudou nároku na státní odpočivný nebo zaopatřovací požitek, jsou povinny i bez úředního vyzváni oznámiti úřadu požitky likvidujícímu správně všechny státní nebo nestátní veřejné požitky (§ 20), na něž mají nebo nabudou nároku. U osob, jež mají nebo nabudou nároku na státní odpočivné požitky, rozšiřuje se tato povinnost i na oznámení jiného příjmu (§ 18)«. Zákon stanoví tedy pouze povinnost správného oznámení výdělečného příjmu, který by mohl míti vliv na neztenčenou výplatu odpočivného státního požitku, ale nezmiňuje se vůbec o lhůtě, do které toto oznámení má býti provedeno a na jakou dobu se má vztahovati, zejména tedy ani, že by se tak mělo státi až po uplynutí běžného kalendářního roku, ve kterém měl zaměstnanec onen výdělečný příjem. Z toho nutno usuzovati, že zákon nechtěl pro oznamovací povinnost nějaké lhůty povolovati, nýbrž že uložil učiniti oznámení »i bez úředního vyzvání«, jakmile osoba požívající státního odpočivného požitku »má nebo nabude nároku« na jiný příjem ve smyslu § 18, tedy bez zbytečného průtahu. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i ochrana, kterou zákon zabezpečuje státu při výplatě neprávem nezkrácených odpočivných požitků ustanovením odst. 2 § 19 tohoto zák., t. j. srážkou přeplacených částek »při příštích« výplatách odpočivných platů, t. j. výplatách, učiněných po zjištění, že státní zaměstnanec-pensista nabyl nároku ještě na jiné příjmy výdělečné ve smyslu § 18.
Jest proto i v bodu 2. nař. rozhodnutí nezákonné.

Citace:

č. 11853. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 792-799.