Č. 11 858.

Jazykové právo: Předpis čl. 7 odst. 1 jaz. nař. č. 17/1926 Sb., že listiny a spisy.... sepsané v jazyku menšinovém lze předložiti jako přílohy soudům jen v ověřeném překlade do jazyka státního, odporuje zákonu.
(Nález ze dne 16. dubna 1935 č. 14 878/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 7177/28, 9010/31, 11 328/33; 3144, 3145/24.
Věc: Antonín P. v D. (adv. Dr. Rudolf Traub z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V trestní věci st-le proti Dru St. pro přestupek § 21 tisk. zák., projednávané u okr. soudu trest. v Praze, prohlásil soudce při hlavním přelíčení, konaném dne 30. dubna 1932, usnesení, že se hlavní líčení odročuje k předložení originálu článku a průklepu opravy s ověřenými překlady a výkazu o doručení opravy, jakož i k předložení následujících 2 čísel časopisu »Nordböhmischer Volksbote« po doručení opravy. Jazykové stížnosti, jež podal st-1 na toto usnesení a rozhodnutí je potvrdivší, byly presidiem kraj. soudu trest., resp. vrch. soudu v Praze a konečně nař. rozhodnutím min. sprav, podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. zamítnuty. V důvodech se uvádí: Nss vyslovil v nál. Boh. A 3144 a 3145/24 zásadu, že není nezákonné, jestliže soud neb úřad v případě, kdy nemá místo výjimka ustanovená v § 2 jaz. zák., vyzve stranu, aby předložila písemnosti, k soudu (úřadu) podané, v ověřeném překladu do jazyka státního. V daném případě není sporu o tom, že není dána výjimka podle § 2 jaz. zák., a že tedy okr. soud trest. v Praze, jednaje o soukromé trestní žalobě, nemůže se obírati projevy stran učiněnými jinak než v jazyku státním; podle judikatury nss-u, shora uvedené, může pak žádati, aby písemnosti, sepsané v jiném jazyku, byly mu předloženy v ověřených překladech do jazyka státního. St-l předložil jednoduchý překlad článku do jazyka státního a nabídl se předložiti dále překlad opravy, projeviv tak svou pohotovost k jednání ve státním jazyku. Zůstává tedy na sporu jen otázka, zda předložením neověřeného překladu, resp. pohotovosti k přeložení jednoduchého překladu písemností dalších, bylo učiněno objektivně zadost předpisům jazykového práva, či zda soud žádal právem překlady ověřené. St-l dovolává se nál. Boh. A 7177/28, který vskutku v konkrétní věci prohlásil čl. 7 odst. 1 jaz. nař. za neplatný z toho důvodu, že není ve shodě s jaz. zák., na jehož základě je jaz. nař. podle § 55 úst. list. vydáno. Nss, který po nál. Boh. A 3144 a 3145/24 dospěl v nálezu Boh. A 7177/28 k výše uvedenému resultátu, připouští, že tam, kde nejde o případy výjimek ze zásady § 1 jaz. zák., není státní správa povinna obírati se projevy učiněnými v jiných jazycích, jimiž by se kdo na ni obracel, nebo které by jí za jakýmkoliv účelem sděloval. Požadavku tomu je prý učiněno zadost, jestliže strana předloží, jde-li o přílohu listinnou, překlad do čsl. jazyka, požadavek však, aby překlad vždy byl ověřen, nemá podle odůvodnění cit. nálezu opory v jaz. zák. Nss uvedl však dále, že tam, kde by běželo o uznání relevantnosti, a zejména průvodní moci písemnosti, předložené v překladu, a kde by bylo třeba, aby byl zaručen souhlas obou textů, mohl by býti požadován překlad ověřený. Při tom konstatoval nss, že otázka hodnověrnosti a průvodnosti takovýchto příloh jest vyňata z příslušnosti úřadů správních, povolaných k řešení otázky jazykové. Nehledíc k tomu, že tyto důsledky po názoru min. sprav, nejsou dobře v souhlasu se zásadami, které nss vyvodil z jaz. zák. v nál. Boh. A 3144 a 3145/24, třeba konstatovati, že rozhodnutí okr. soudu trest. v Praze, z něhož vzešel tento jazykový spor, obstojí plně, i když se zkoumá s hlediska nál. Boh. A 7177/28. Lze říci, že okr. soud trest. usnesením z 30. dubna 1932 implicite vyslovil, že v trestním řízení potřebuje míti zaručen souhlas předloženého překladu s originálem inkriminovaného článku. K takovému výroku byl soud i podle cit. nálezu oprávněn, a správní úřady nemohou při rozhodování jazykové otázky přezkoumávati výrok soudu v tomto směru, a dospěti k úsudku opačnému, neboť by tím překračovaly hranice, jež nál. Boh. A 7177/28 sám jejich rozhodování vymezuje. Ostatně třeba zdůrazniti, že nss názor, vyslovený v nál. Boh. A 7177/28, vlastně již opustil, když v nál. Boh. A 9010/31 znovu potvrdil stanovisko, jež zaujal v nál. Boh. A 3144 a 3145/24, a při tom formuloval tuto právní větu: »Ustanovení čl. 7 odst. 3 jaz. nař. je kryto zákonem.« Rozhodnutí, které pro obor trestního řízení dospívá k stejným výsledkům, jaké jsou pro obor řízení ve věcech veřejných knih a rejstříků přímo ustanoveny v čl. 7 odst. 3 jaz. nař., jistě nelze vytýkati rozpor s jazykovými předpisy a nezákonnost. V poznámce k nál. Boh. A 9010/31 je pak otištěn nál. z 5. prosince 1929 č. 24 308/27, kterým uznána byla povinnost strany předložiti kraj. soudu trest. v Praze překlad ověřený.
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvažoval nss takto:
Na sporu jest toliko otázka, zda usnesením okr. soudu trest. v Praze z 30. dubna 1932, potvrzeným v pořadí instančním nař. rozhodnutím, bylo st-li uloženo právem, aby předložil ve svém soukromožalobním trestním sporu ověřené překlady německých písemností v jazyce státním. Usnesení to nebylo vůbec nijak odůvodněno. Naproti tomu všechny opravné stolice správní, jež rozhodovaly o jazykových stížnostech v této věci podaných, jako státní úřady dohlédací podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař., kterýchžto předpisů se také výslovně dovolaly, opřely svá rozhodnutí výhradně jen o ustanovení čl. 7 odst. 1 jaz. nař., podle něhož listiny a spisy sepsané v jiném jazyku než státním, ale v takovém, jímž mluví některá národní menšina ve státě, byly-li zřízeny po 6. srpnu 1925, lze předložiti jen v ověřeném překladu do státního jazyka.
Přezkoumávaje zákonitost nař. rozhodnutí po této stránce, musil se nss omeziti toliko na řešení otázky, zda žal. úřad jako justiční státní orgán dohlédací, opřev své rozhodnutí o cit. předpis jaz. nař., tedy o důvod plynoucí z práva jazykového, neporušil zákon jazykový. Naproti tomu nemohl se nss zabývati vůbec otázkou, které se dotýká nař. rozhodnutí, zda totiž okr. soud trest. v Praze v řečeném příkazu, daném st-li, vyslovil také implicite, že v trestním řízení potřebuje míti zaručen souhlas předložených českých překladů s německými originály, neboť výrok takový mohl by býti učiněn jen na základě předpisů trestně procesních a o jeho zákonitosti nepříslušelo by rozhodovati justičním státním orgánům dohlédacím, jak to ostatně také žal. úřad sám uznává, a proto ani ne nss-u.
Stížnost, dovolávajíc se nál. Boh. A 7177/28, namítá, že nař. rozhodnutí jest nezákonné proto, že čl. 7 jaz. nař., pokud obsahuje uvedený předpis, odporuje jazykovému zákonu, takže příkaz, daný st-li a opřený o toto neplatné ustanovení jaz. nař., nemá zákonného podkladu.
Námitku tuto shledal nss důvodnou. Otázkou zákonné platnosti cit. předpisu jaz. nař. zabýval se nss již v cit. nál. Boh. A 7177/28, ve kterém vyslovil a zevrubně odůvodnil právní názor, že předpis, obsažený v čl. 7 odst. 1 jaz. nař. č. 17/26 Sb., že listiny a spisy, zřízené v době počínající dnem 6. března 1925 a sepsané v jazyku menšinovém, lze předložiti — jako přílohy, doklady, k důkazu nebo k jiným úředním účelům — soudům, úřadům a orgánům, v odst. 1 blíže označeným, jen v ověřeném překladu do jazyka státního, odporuje jaz. zákonu a jest proto neplatný. Při tomto právním názoru setrval nss i v dalších nál. Boh. A 10 328 a 10 329/33, setrvává při něm i v tomto sporu a co do bližšího jeho odůvodnění odkazuje podle § 44 jedn. řádu na důvody v nál. těch obsažené. Již v nál. Boh. A 7177/28 a stejně i v nál. Boh. A 10 328/33 bylo výslovně konstatováno a podrobněji odůvodněno, že mezi těmito nálezy a nál. Boh. A 3144 a 3145/24 není rozporu. I po této stránce odkazuje se na bližší důvody, o které toto stanovisko v cit. nálezech bylo opřeno. Nelze proto uznati správným názor žal. úřadu, že důsledky, vyplývající z nál. Boh. A 7177/28, nejsou prý v souladu se zásadami vyvozenými v nál. Boh. A 3144 a 3145/24. Mylně domnívá se také žal. min., že nss názor vyslovený v nál. Boh. A 7177/28 vlastně již opustil, když v nál. Boh. A 9010/31 znovu prý potvrdil stanovisko, jež zaujal v nál. Boh. A 3144 a 3145/24. Mylnost této domněnky byla podrobněji dolíčena rovněž již v nál. Boh. A 10 328/33. K vývodům těm budiž jen ještě doloženo, že nál. Boh. A 9010/31 nebyl řešen spor o výklad ustanovení čl. 7 odst. 1, nýbrž odst. 3 jaz. nař. a jen o tomto ustanovení odst. 3 bylo uznáno, že jest kryto zákonem, a vysloveno pak dále, že předpisu 1. odst. tohoto článku nelze užiti na přílohy připojené ke knihovní žádosti, týkající se nemovitosti, zapsané v zem. deskách v Čechách. Argumentace žal. úřadu, že rozhodnutí, které pro obor trestního řízení dospívá k stejným výsledkům, jaké jsou pro obor řízení ve věcech veřejných knih a rejstříků přímo stanoveny v čl. 7 odst. 3 jaz. nař., jistě nelze vytýkati rozpor s jazykovými předpisy a nezákonnost, trpí základní vadou, jež spočívá v tom, že oba případy posuzují se při této argumentaci na stejném právním základě, ačkoli případ první nutno posuzovati podle všeobecného předpisu 1. odst. čl. 7 jaz. nař., kdežto případ druhý podle zvláštního předpisu 3. odstavce téhož článku. Z nich byl pak — jak již řečeno — odst. 1 uznán uvedenými nálezy za neplatný, naproti tomu odstavec 3 nál. Boh. A 9010/31 za platný.
Pokud se nař. rozhodnutí pro své stanovisko dovolává též nál. z 5. prosince 1929 č. 24 308/27, otištěného v poznámce k nálezu právě citovanému, stačí k tomu podotknouti, že žal. úřad při tom přehlédl, že v nálezu tomto nebyla vůbec řešena otázka, zda strana byla povinna předložiti kraj. soudu trest. v Praze ověřený český překlad inkriminovaného německého novinářského článku, nýbrž jen otázka, zda bylo jí právem uloženo, aby k české obžalobě připojila český jeho překlad. St-l v onom sporu namítal jen, že byl oprávněn tento článek připojiti k žalobě jen v německém originále. Námitka eventuelní, že protizákonně bylo mu uloženo také předložiti překlad ověřený, nebyla vůbec vznesena. Nss, který přezkoumává rozhodnutí neb opatření správního úřadu jen na žádost strany a toliko v mezích stižních bodů proti nař. rozhodnutí neb opatření náležitě uplatněných (§§ 2, 5 a 18 zák. o ss), pro nedostatek příslušného stižního bodu, týkajícího se požadavku ověřeni českého překladu, zákonitostí tehdy nař. rozhodnutí po této stránce se v onom nálezu vůbec ani nezabýval. Nemůže se ho proto žal. úřad ve svůj prospěch s úspěchem dovolávati.
Ježto právní norma, o kterou nař. rozhodnutí jest jediné opřeno, podle toho, co bylo uvedeno, odporuje jaz. zák., musilo býti nař. rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost.

Citace:

č. 11858. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 806-810.