Č. 11773.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: I. * Dokud trvá zaměstnání povinně pojištěné, jest za účinnosti zákona o sociálním pojištění č. 221/1924 Sb. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. přípustný přestup z pojišťoven §§ 24—26 cit. zák. k pojišťovnám náhradním (§§ 28, 29 a 30a) a naopak. — II. Za účinnosti organisačního zák. č. 125/1927 Sb. rozhoduje zem. úřad s konečnou platností o odvoláních do rozhodnutí okr. úřadu i v případech podle § 156 zák. čl. XIX:1907.
(Nález ze dne 5. března 1935 č. 11.361/35.) Prejudikatura: ad II. Boh. A 10.716/33.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Žilině proti zemskému úřadu v Bratislavě o sociální pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle správních spisů zaslala stěžující si pojišťovna firmě R. a St ve V. připiš z 30. července 1930 tohoto znění: »Na Vaši odhlášku ke dni 30. června 1930 podanou, kterou odhlašujete Richarda R. a Josefa V. z důvodu přestupu od 1. srpna 1930 k nemocenské pojišťovně soukromých úředníků a zřízenců v Praze, pojišťovna sděluje, že tuto nebéře na vědomí, neboť jmenovaná nemocenská pojišťovna není oprávněna pojišťovati takové zaměstnance ve smyslu § 29 odst. 2 zák. č. 221/1924 ve znění zák. č. 184/28 Sb., na které byla rozšířena pensijní povinnost zákonem č. 89/1920 Sb.« Uvedený připiš byl podepsán ředitelem stěžující si pojišťovny.
Proti tomuto přípisu podala firma R. a St. odvolání, jež okr. úřad v Žilině výměrem ze 3. března 1932 ve smyslu ustanovení § 239 zák. č. 221/1924 ve znění zák. č. 184/28 Sb. zamítl z těchto důvodů: Předmětem sporu je stížnost na připiš okr. nemoc, pojišťovny z 30. července 1930, kterým pojišťovna sdělila firmě R. a St., že nebéře na vědomí odhlášení jejích dvou zaměstnanců z příčiny přestupu k úřednické nemocenské pojišťovně. Připiš tento není výměrem, proto nepřísluší firmě právo stížnosti, neboť podle § 239 zák. č. 221/1924 Sb. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. adm. úřady jsou povolány rozhodovati jedině o stížnosti na výměr nositele pojištění, pokud není dána kompetence soudů, zřízených podle cit. zák.
Žal. úřad nař. rozhodnutím, poukázav na § 189 zák. č. 221/1924 Sb., zrušil k odvolání firmy R. a St. shora uvedený výměr okr. úřadu a tomuto uložil, aby stížnost podle § 239 cit. zák. projednal a ve věci samé meritorně rozhodl a to z těchto důvodů: Obsahově z přípisu stěžující si pojišťovny z 30. července 1930 se podává, že pojišťovna nevzala na vědomí odhlášky zaměstnanců firmy R. a St., a má při tom zřejmě úmysl konstituovat právní stav, který mezi pojišťovnou a stranou má nadále platit. Tak se stává tento připiš výměrem, neboť tu nejde o pouhé sdělení (příp. právního stavu založeného výměry již dříve vydanými). Výměr tento je přezkoumatelný pořadem adm. stolic podle § 239 zák. č. 221/1924 Sb. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. Dále uvedl žal. úřad: Nadto se okr. úřadu připomíná, aby se zřetelem na zák. č. 117/1926 Sb. v případě, že jde fakticky o pojištěnce Všeobecného pensijního ústavu, v právním poučení o opravném prostředku použil předpisu § 156 zák. čl. XIX:1907.
Stížnost na toto rozhodnutí podanou shledal nss bezdůvodnou.
Z námitek, jež proti tomuto rozhodnutí stížnost vznáší, je přihlédnouti nejprve k výtce, že žal. úřad nebyl příslušným rozhodovati v tomto sporu jako stolice odvolací, poněvadž tu jde o speciální stav v otázce pojištění podle zák. č. 117/1926 Sb., kde rozhoduje podle ustanovení § 156 zák. čl. XIX:1907 ve II. stolici min. soc. péče.
Stížnosti nebylo lze přisvědčiti. Nss nemusit zkoumati, zda jde skutečně o stav, na nějž se zřetelem k zák. č. 117/1926 Sb. dopadá ústanovení § 156 zák. čl. XIX:1907 ve znění vl. nař. č. 199/1922 Sb., neboť i kdyby tomu tak bylo, nebylo by možno právem dovozovati, že o odvolání zaměstnavatele z rozhodnutí okr. úřadu neměl rozhodovati žal. úřad, nýbrž min. soc. péče, když ustanovení cit. § 156 ve znění § 23 vl. nař. č. 199/22 Sb. o tom, že o odvolání z rozhodnutí okr. úřadu ve věcech nemocenského pojištění rozhoduje min. soc. péče, bylo derogováno ustanovením odst. 1 čl. 8 organisačního zákona č. 125/1927 Sb., podle něhož i v případech § 156, pokud mohou býti předmětem řízení u úřadů správních a pokud jest odvolání přípustno, rozhoduje o odvolání z rozhodnutí okr. úřadu vždy zem. úřad (srv. Boh. A 10.716/33).
Stížnost poukazuje dále k tomu, že v daném případě šlo o řešení sporu o příslušnost k nemocenskému pojištění, k němuž jsou legitimovány jen nemocenské pojišťovny, které pro sebe vindikují provádění pojištění, a pro řešení těchto sporů určuje zák. č. 221/1924 Sb. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. v § 160 a) specielní postup v ten rozum, že může okresní úřad rozhodnouti o pojistné příslušnosti jen na žádost nemocenské pojišťovny a nikoli na žádost zaměstnavatelovu. Stížnost se mýlí. V § 160 a), na nějž stížnost poukazuje, se praví, že, má-li některá nemocenská pojišťovna za to, že pojištěnec přihlášený u jiné nemocenské pojišťovny má býti správně přihlášen u ní, může žádati politický úřad I. stolice, aby rozhodl o pojistné příslušnosti tohoto pojištěnce. Dopadá proto toto ustanovení jen na případ, že se popírá příslušnost pojišťovny, u níž byl pojištěnec přihlášen. O nic takového však nešlo v odvolání, jež žal. úřad věcně vyříditi okr. úřadu nařídil. V odvolání tom nepopíral zaměstnavatel příslušnost stěžující si pojišťovny k pojištění jeho zaměstnanců; domáhal se jen toho, aby byl zrušen výměr, jímž stěžující si pojišťovna nevzala na vědomí odhlášku jeho zaměstnanců, které chtěl zaměstnavatel míti pojištěny u jiné pojišťovny, podle jeho názoru k pojištění zaměstnanců těch také příslušné. Nelze proto z ustanovení § 160 a) nic vytěžiti proti názoru žal. úřadu, že odvolání zaměstnavatelovo má býti okr. úřadem věcně vyřízeno.
Ve věci samé jest pak spor o to, zda onen dopis stěžující si pojišťovny z 30. července 1930 možno pokládati za výměr naříkatelný ve smyslu § 239 zák. č. 221/1924 Sb. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. před politickými úřady.
Stížnost to popírá, prohlašujíc onen dopis za pouhý připiš ze zdvořilosti, a poukazuje k tomu, že pojištění zaměstnanců zúčastněné strany bylo založeno jednak ze Samého zákona, jednak na základě učiněné přihlášky. K vydání výměru o odhlášce nebyla prý stěžující si pojišťovna povinna, poněvadž jí tuto povinnost neukládá žádné ustanovení pojišťovacího zákona; v § 189 odst. 2 cit. zák. jsou prý uvedeny taxativně všechny případy, kde pojišťovna je povinna vydati výměr v otázce pojistné povinnosti, zde však není prý stanoveno, že pojišťovna musí vydati výměr o odhlášce, kterou nebere na vědomí. V daném případě nešlo prý však ani o zánik pojistné povinnosti ve smyslu § 7 odst. 3 cit. zák., a proto pojištění nemohlo býti odhláškou zrušeno, když předpoklady pojistné povinnosti trvaly i dále. Jestliže proto pojistný poměr plynul ze Samého zák., bylo by prý nadbytečné, aby jej pojišťovna deklarovala výměrem, a není prý ani možno, aby pojištění bylo snad konstituováno výměrem pojišťovny, když plyne ze samého zák. Stěžující si pojišťovna hájí též stanovisko, že není přípustno odhlašovati osoby pojištěné u jedné pojišťovny, aby pojištění bylo provedeno u druhé pojišťovny podle libovůle zaměstnavatelovy, poněvadž pro tento postup není prý v zák. opory, naopak jde prý z předpisu odst. 3 § 7 cit. zák., že zaměstnance odhlásiti lze jen tenkráte, nastanou-li okolnosti, za nichž pojištění zaniká. Sporným dopisem pojišťovny nebyl prý též konstituován právní stav, poněvadž pojišťovna, i když nevezme odhlášku na vědomí, pokračuje dále v předepisování platebními výměry, jimiž deklaruje svoje nároky na pojistné a prohlašuje, že na pojištění trvá, a jedině proti těmto platebním příkazům má zaměstnavatel možnost použiti opravného prostředku, neboť otázka existence nebo neexistence pojistného poměru dotýká prý se zaměstnavatele jen potud, zda a kolik pro kterou dobu je povinen platiti pojistného.
K těmto vývodům sluší předem podotknouti, že otázka pojistné povinnosti, t. j. otázka, zda zaměstnanci zúčastněné strany jsou podrobeni nemocenskému pojištění, nemá pro daný případ žádného významu. Zúčastněná strana se nedomáhala svou odhláškou výroku, že pojistná povinnost jejich zanikla, a žal. úřad, prohlašuje dopis pojišťovny z 30. července 1930 za přezkoumatelný výměr, nepojímal jeho obsah jako konstituování nebo deklarování pojistné povinnosti zaměstnanců zúčastněné strany, neboť v nař. rozhodnutí uvádí, že obsahově z onoho dopisu jde, že pojišťovna nevzala na vědomí odhlášky zaměstnanců, a má oři tom zřejmě úmysl konstituovat právní stav, který mezi pojišťovnou a stranou má nadále platiti. Ve spojení se skutečností, že zúčastněná strana odhlásila své zaměstnance u stěžující si pojišťovny z důvodu přestupu k jiné pojišťovně a že stěžující si pojišťovna nevzala odhlášku na vědomí z důvodu, že nemocenská pojišťovna soukromých úředníků není oprávněna pojistiti zaměstnance zúčastněné strany, jest onomu poukazu žal. úřadu rozuměti jedině tak, že dopisem stěžující si pojišťovny mělo býti konstituováno, že zaměstnanci zúčastněné strany zůstávají i nadále pojištěni u stěžující si pojišťovny, že tedy tato pojišťovna odpírá vymazati je ze svého členského katastru.
Jádrem, na němž závisí výsledek celého dnešního sporu, jest pak právě otázka, zda takto lze obsah onoho dopisu pojišťovny pojímati. V tomto směru uvážil pak nss toto:
V § 23 zákona o sociálním pojištění č. 221/1924 ve znění zák. č. 184/1928 Sb. je stanoveno, že pojištění nemocenské podle tohoto zák. provádějí nemocenské pojišťovny jmenované v následujících §§. V § 24 se pak praví, že u okr. nemoc, pojišťovny jsou pojištěni zaměstnanci, kteří vykonávají v jejím obvodě práce neb služby uvedené v § 2 a nejsou pojištěni u žádné z nemoc, pojišťoven jmenovaných v §§ 25 až 29 [30 a)]. V těchto zde cit. ustanoveních jsou uvedeny pojišťovny, které jsou oprávněny prováděti — po případě za určitých předpokladů — pojištění osob podle tohoto zák. pojištění podléhajících. Z těchto ustanovení jde, že k provádění pojištění osob pojištění podrobených není oprávněna výlučně okr. nemoc, pojišťovna, nýbrž vedle ní i pojišťovny jiné a že pojištění u těchto jiných pojišťoven, uvedených v §§ 25 až 29 [31 a)], jsou-li splněny předpoklady, za nichž mohou u nich býti zaměstnanci příslušně pojištěni, vylučuje pojištění osob těch u okr. nemoc, pojišťovny.
V § 17 jest pak stanoveno, že zaměstnavatel je povinen přihlásiti u příslušné nemocenské pojišťovny [§§ 24 až 29, 30 a)] osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti .. a v § 30 se dodává, že pojištění u pojišťoven uvedených v předešlých dvou §§ vyžaduje souhlasu pojištěncova.
Je-li podle prvého ustanovení přihlášení zaměstnanců k pojištění věcí zaměstnavatelovou a není-li zaměstnavatel vázán učiniti přihlášku svých zaměstnanců jen u okr. nemoc, pojišťovny, nýbrž může-li své přihlašovací povinnosti učiniti zadost také tím, že přihlásí své zaměstnance u některé z pojišťoven uvedených v §§ 24 až 29 a 30 a) cit. zák., jsou-li ovšem tyto pojišťovny k pojištění příslušný, je zjevno, že je právem zaměstnavatelovým rozhodnouti se pro tu neb onu příslušnou pojišťovnu a založiti svojí přihláškou členství svých zaměstnanců u té neb oné pojišťovny. V tom svém právu je pak zaměstnavatel omezen jen předpisem nahoře cit. § 30, totiž požadavkem souhlasu zaměstnance, jde-li o přihlášku k pojištění podle §§ 28 nebo 29.
Tím však, že zaměstnavatel, podav přihlášku u té neb oné příslušné pojišťovny, volbu pojišťovny vykonal, není řečeno, že by skonsumoval pro vždy své právo určovati členství svých zaměstnanců v té neb oné pojišťovně v tom smyslu, že by členství u jedné pojišťovny přihláškou založené nemohlo býti z vůle zaměstnavatelovy zrušeno. Při opačném výkladu musilo by omezení tak důležité volnosti zaměstnavatele, kterou mu přiznával dosavadní právní stav (srv. na př. § 13 bod 1 odst. 3 zák. č. 33/1888 ř. z. a čl. VI zák. č. 457/1917 ř. z.), býti zák. č. 221/1924 ve znění zák. č. 184/1928 Sb. výslovně positivně normováno. Takového výslovného zákazu však v cit. právě zákoně není. Výkladu shora uvedenému nasvědčuje i pozdější právní stav ve věcech sociálního pojištění, jak došel výrazu ve vl. nař. č. 112/1934 Sb. (jemuž podle § 1 zák. č. 146/1934 Sb. propůjčena moc zákona), které v změněném, resp. doplněném znění § 30 odst. 2 možnost přestupu pojištěnců z pojišťoven uvedených v §§ 24 až 26 k pojišťovnám náhradním [§§ 28 až 29 a)] jako existentní právo předpokládá. Z toho lze právem usuzovati, že zaměstnavateli přísluší i nadále právo určovat — po případě za souhlasu zaměstnanců — v které z příslušných pojišťoven budou jeho zaměstnanci pojištěni, a jest pak proto, přihlížejíc k předpisům o příslušnosti pojišťoven v §§ 24 až 30 a) obsaženým, uznati za přípustný přestup z pojišťoven v §§ 24—26 jmenovaných k pojišťovnám náhradním [§§ 28, 29 a 30 a)] a naopak. Bližšími modalitami tohoto přestupu se nss v daném případě zabývati nemusil.
Právě za tímto účelem podána byla zúčastněnou stranou odhláška, kterou stěžující si pojišťovna vyřídila sporným dopisem z 30. července 1930. Jestliže však obsahem svého dopisu vyslovila pojišťovna, že odhlášku tu nebere na vědomí, dala zcela zřejmě najevo, že neuznává práva zaměstnavatelova provésti přestup jeho zaměstnanců a že tyto zaměstnance povede dále ve svém členském katastru. Tento obsah zmíněného dopisu je tedy popřením uplatněného nároku zaměstnavatelova na zánik členství jeho zaměstnanců u stěžující si pojišťovny, a pak ovšem nelze mu upírati povahu výměru ve smyslu § 189 přezkoumatelného podle § 239 nahoře cit. zák.
Na věci ovšem nic by neměnilo, kdyby zaměstnavateli právo na přestup jeho zaměstnanců a zánik členství u okr. nemoc, pojišťovny ani nepříslušelo, neboť v konkrétním případě zaměstnavatel nárok takový proti pojišťovně vznesl a stěžující si pojišťovna obsahem svého dopisu nároku toho neuznala. Zcela nerozhodno jest také, že stěžující si pojišťovna podle svého tvrzení nebyla podle zák. o sociálním pojištění povinna vydávati o podané odhlášce výměr, když odhlášku tu pojišťovna přece vyřídila a to aktem, jenž podle svého obsahu výměrem ve skutečnosti je.

Citace:

Č. 11773. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 593-598.