Č. 11637.
Pojištění nemocenské: Ministerstvo sociální péče není oprávněno z moci dozorčí zrušiti výrok rozhodčího soudu, zřízeného podle stanov Svazu »Vereinigung deutscher Krankenversicherungsanstalten in der tschechoslovakischen Republik« v K.
(Nález ze dne 3. ledna 1935 č. 23433/34.)
Věc: »Vereinigung deutscher Krankenversicherungsanstalten in der tschechoslovakischen Republik« v K. (adv. Dr. Bedř. Eiselt z Litoměřic) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. okr. nemoc, pojišťovnu v D. adv. Dr. Lev Winter z Prahy) o zrušení výroku rozhodčího soudu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 20. března 1931 obrátila se okr. nemoc, pojišťovna v D. na min. soc. péče se žádostí, aby toto vyslovilo, že rozhodčí soud jednoty »Vereinigung deutscher Krankenversicherungsanstalten in der tschechoslovakischen Republik« není kompetentní k rozhodování sporu mezi žadatelkou a jmenovanou jednotou a aby prohlásilo výrok rozhodčího soudu z 8. prosince 1930 za neúčinný vůči žadatelce.
Výrokem tím uznal jmenovaný rozhodčí soud o žalobě st-lky proti okr. nemoc, pojišťovně v D. takto právem: 1. Žalovanou stranou vznesená námitka nepříslušnosti dovolaného rozhodčího soudu se jako neodůvodněná odmítá. 2. Zjišťuje se, že usnesením správní komise okr. nemoc, pokladny v D. z 12. ledna 1925 vyslovená výpověď členství okr. nemoc, pokladny v D. u zemského svazu německých nemocenských pokladen v Čechách zákonu, stanovám okr. nemoc, pokladny v D. a stanovám zemského svazu německých nemocenských pokladen v Čechách odporuje, tudíž jest neplatná. 3. Svazový poměr trvá i po 31. prosinci 1925 nadále. 4. žalovaná strana jest povinna žalující straně svazový příspěvek do 14 dnů pod následky exekuce zaplatiti. 5. Další požadavek na úrocích se zamítá. 6. Námitkou uplatňovaná protipohledávka 420000 Kč není po právu.
Nař. rozhodnutím prohlásilo žal. min. tento rozhodčí výrok z dozorčího svého práva oproti okr. nemoc, pojišťovně v D. za bezúčinný. V důvodech uvedl žal. úřad, že kompetenci svou opírá o § 93 zák. č. 221/24 Sb., že z dozorčí moci je oprávněn zkoumati, zda zrušeným výrokem nebyl porušen zájem veřejný a v mezích tohoto porušení, zda je dán některý z důvodů § 595 c. ř. s. Dále uvedl žal. úřad, že výrok onen je s to ohroziti plnění povinností pojišťovny a že porušuje kogentní normu, ježto jím judikováno o věci, k jejímuž řešení rozhodčí soud nebyl příslušný. V důvodech se dále uvádí, proč žal. úřad pokládá rozhodčí soud za nepříslušný k výrokům, které učinil.
O stížnosti uvážil nss:
Nař. rozhodnutí, jímž byl prohlášen nález rozhodčího soudu stěžující si jednoty za bezúčinný pro nepříslušnost tohoto rozhodčího soudu, jeví se jako rozhodnutí vydané z moci dozorčí. Tuto dozorčí pravomoc a příslušnost k vydání nař. rozhodnutí opírá žal. úřad o předpis § 93 zák. č. 221/24 Sb.; v odvodním spise pak cituje ještě jako pramen tohoto dozorčího oprávnění §§ 19 a 21 zák. č. 33/1888 ř. z., dále zásadu zrušeného § 39 cit. zák., upraveného článkem 4. a 7. novely z r. 1917, článkem 19. novely z r. 1919 a článkem 1. novely z r. 1920, kterážto ustanovení platila v době podání žaloby k rozhodčímu soudu a konečně ustanovení stanov, uvádějící min. soc. péče jako vrchní dozorčí úřad; odvodní spis uvádí v tomto směru, že vzhledem k zásadě, vyslovené v § 282 zák. č. 221/24 Sb., jest ve sporech říditi se předpisy, jež byly platný v době zahájení sporu a že právě z cit. předpisu vyplývá oprávnění min. soc. péče k výkonu dozorčího práva nad svazy.
Naproti tomu hájí stížnost především stanovisko, že pro posouzení rozsahu dozorčí pravomoci jest směrodatný jedině zák. č. 221/24 Sb. ve znění novely č. 184/28 Sb., ježto nález rozhodčího soudu byl vydán již za platnosti posléze jmenovaného zákona.
K uvedené námitce jest podotknouti toto:
Jak již shora uvedeno, jde v daném případě o zákrok žal. úřadu z moci dozorčí a nikoli o instanční rozhodování nějakého sporu. Již z povahy dozorčího výroku plyne, že pravomoc k jeho vydání se řídí podle norem, upravujících meze dozorčího oprávnění v době jeho vydání, neboť jde o akt úřadu, vydaný ex offo, který může vydati právě jen úřad, kterému v době jeho vydání dotyčná dozorčí moc ještě přísluší nebo jemuž byla nově propůjčena. To plyne též z úvahy, že úřad, kterému dřívější zákon nějakou dozorčí pravomoc propůjčoval, nepochybně za platnosti nového zákona, který mu toto oprávnění již nedává, nemůže vydávati akty z moci dozorčí, poněvadž právě již není dozorčím úřadem a jen z této povahy takové oprávnění může čerpati.
Neprávem dovolává se odvodní spis ustanovení § 282 odst. 2 zák. č. 221/24 Sb. již proto, poněvadž předpis ten jest normou čistě procesní a stanoví, že starších předpisů jest použíti při věcném rozhodování sporů dříve vzešlých, zde však nejde o instanční rozhodování sporu, zahájeného před účinností cit. zák., nýbrž, jak již řečeno, o zrušení nálezu rozhodčího soudu (ostatně vydaného po účinnosti zák. č. 184/28 Sb.) z moci úřední.
Nss však nedospěl ke zrušení nař. rozhodnutí z důvodu, že žal. úřad pro oporu své kompetence a svého oprávnění ke zrušení onoho výroku rozhodčího dovolává se nesprávně ustanovení zák. č. 221/24 Sb., neboť byl-li žal. úřad snad podle ustanovení zák. č. 184/28 Sb. oprávněn vydati dozorčí výrok stížností naříkaný, šlo by toliko o mylnou citaci, nezakládající tu podstatnou vadu řízení, neboť touto nesprávnou citací nebyla st-lce ani ztížena, ani znemožněna obrana před tímto soudem, jak plyne z vývodů stížnosti.
Nutno tudíž zkoumati, zda ze zák. č. 184/28 Sb. může žal. úřad čerpati oprávnění ke zrušení nálezu uvedeného rozhodčího soudu z moci dozorčí. Rozhoduje o tom, musil nss především zkoumati, jaké povahy byl výrok, prohlášený nař. rozhodnutím za bezúčinný. Stížnost dokazuje a hájí názor, že šlo o výrok rozsudího podle oddílu čtvrtého civilního řádu soudního. Žal. úřad to v odvodním spisu popírá, stejně jako zúčastněná strana, okr. nemoc, pojišťovna v D. Podle jejich názoru je rozhodčí soud, jehož výrok byl nař. rozhodnutím prohlášen za bezúčinný, orgánem zřízeným podle zák. o sociálním pojištění, jemuž je řešiti otázky veřejnoprávní. Nad tímto orgánem svazu nemocenských pojišťoven přísluší žal. úřadu dozor, opravňující jej případně i ke zrušení výroku tohoto soudu rozhodčího. Nss dal však za pravdu stížnosti, shledav, že výrok, o který jde, je výrokem vydaným v řízení rozhodčím, jak toto je upraveno ve čtvrtém oddíle civ. řádu soud. (§§ 577 a násl.). K názoru tomu dospěl nss touto úvahou:
Výrok, prohlášený nař. rozhodnutím oproti nemoc, pojišťovně v D. za bezúčinný, je rozhodnutím, které bylo učiněno rozhodčím soudem o žalobě, kterou stěžující si sdružení (svaz) podalo na nemocenskou pojišťovnu v D. Stěžující si sdružení (svaz) má, jak jde ze stanov ve spisech založených, podklad svůj ve článku 4. zák. z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z. ve znění zák. č. 268/19 a 689/20 Sb., resp. v § 93 odst. 6 zák. č. 221/24 a § 93 d) (správně § 61) zák. č. 184/28 Sb. Podle článku 4. odst. 9 cit. zák. č. 457/17 ř. z. a § 93 odst. 6 zák. č. 221/24 Sb. musí stanovy svazu obsahovati ustanovení o urovnání sporů, vznikajících ze svazového poměru. Zákon však neustanovuje nic o tom, kým, resp. jak spory takové mají býti urovnávány. Volbu způsobu urovnání takových sporů ponechává stanovám, přikázav jen, že tyto musí o tom míti ustanovení. Stanovy stěžujícího si sdružení, a to jak stanovy schválené 23. června 1926, tak stanovy novější, schválené 7. června 1930, ustanovují v části 21., že spory ze svazového poměru rozhoduje rozhodčí soud, jehož členy zvolí shromáždění delegátů. V ustanovení stanov o tomto soudě jednajícím jsou citovány jak jurisdikční norma, tak civ. řád soud. a uvádí se tam výslovně, že výroky tohoto rozhodčího soudu mohou býti stranami naříkány jen v důvodů uvedených v § 595 c. ř. s. Z toho plyne, že citované, dozorčími úřady schválené stanovy ustanovují, že spory ze svazového poměru vzniklé mají býti urovnány rozhodci, v řízení rozhodčím, jak o něm jednají §§ 577 a násl. c. ř. s. Pak ovšem výrok takového rozhodčího soudu nemůže býti ničím jiným, než výrokem rozhodčího, vydaným v řízení rozhodčím, upraveným oddílem čtvrtým civ. řádu soud. Zrušení rozhodčího výroku může býti docíleno jen žalobou, podanou u soudu, uvedeného v § 582 c. ř. s., ačli strany se již předem nedohodly, že může býti vzat v odpor před některou vyšší rozhodčí instancí (§ 594 c. ř. s.). Takového ustanovení však ve stanovách stěžujícího si sdružení není.
Je-li však výrok, který nař. rozhodnutím byl prohlášen za bezúčinný, výrokem rozhodčího, učiněným v řízení upraveném v oddílu čtvrtém c. ř. s., pak žal. úřad nebyl oprávněn po žádné stránce jej přezkoumati, tedy ani v otázce příslušnosti, a nebyl oprávněn prohlásiti ho za bezúčinný. K přezkoumání onoho výroku byl oprávněn jedině řádný soud a to na žalobu podanou podle § 596 c. ř. s. Zákon nedává žal. úřadu nikde práva, aby přezkoumával výrok rozhodčího, učiněný v řízení rozhodčím podle §§ 577 a násl. c. ř. s. Rozhodčí soud, který vynesl výrok, o který šlo, není vůbec soudem zřízeným přímo zákonem o pojištění nemocenském, resp. sociálním, nýbrž základem jeho funkce jsou stanovy svazu, které urovnání sporů z poměru svazového přikázaly rozhodčímu řízení podle čtvrtého oddílu c. ř. s. Soud ten není také žádným orgánem svazu, je rozhodčím mezi svazem a jeho členy ve sporech, vzniklých ze svazového poměru.
Z úvah těch plyne, že žal. úřad nebyl oprávněn výrok, o který jde, přezkoumávati a prohlašovati jej vůči nemocenské pojišťovně v D. za bezúčinný. Učinil-li tak, ocitl se v rozporu s platným právním řádem a muselo nař. rozhodnutí bytí zrušeno pro nezákonnost.